Alexander Beljajev
Genius zkazy
CAST PRVNI
1
NOVY NAPOLEON?
„Nestrikejte mi na saty, pane Stirnere, copak neumite veslovat?“
„To zname, kdyz se zeny vypravuji na vylet po rece, oblecou se urcite tak, ze kapka vody to jejich obleceni znici. Stopy po vode nezmizi a na satech navzdy zustane skvrna.“
„To mate z povidky Jeroma Klapky Jeroma „Tri muzi ve clunu, o psu nemluve“?“
„Jste na mou dusi sectela, slecno! Nemohu za to, ze to Jeroma postrehl driv nez ja. Co je pravda, to je pravda, i kdyz v nasi lodce nejsou cestujici ctyri, ale pet.“
„My prece jsme ctyri,“ ozvala se ze sve lavicky Ema Fitova.
„Rozkosna zlatovlasa panenko, ctvrtym Jeromovym cestujicim v lodce byl pes, prvnim tady je muj Falk.“
„Proc prvnim?“
„Protoze je genialni. Falku! Prines kapesnik slecny Fitove, vidis, upustila ho.“
Falk, krasny bily setr, hbite vyskocil a aportoval kapesnik.
Vsichni se zasmali.
„Tak vidite!“ prohodil samolibe Stirner. „Slecno Gluckova, nechtela byste se za me provdat? Otevreli bychom si kocovny psi cirkus. Ja v zrzave paruce klauna bych predvadel zazraky drezury a vy byste sedela v pokladne. Jen si predstavte tu idylku: obecenstvo se k nam hrne, v pokladne susti bankovky… A po predstaveni hodujeme u stolu ve spolecnosti nejlepsich a nejoddanejsich ctyrnohych pratel. Skvele! To by bylo mnohem zajimavejsi nez pracovat u Karla Gottlieba.“
„Dekuji vam, ale kocovny zivot me nelaka.“
„Hm. s vasim kapitalem jsem pro vas prilis bezvyznamna partie, ze?“
„S mym kapitalem?“ nechapave se ptala Elsa Gluckova.
„Co se divite? Tvarite se, jako byste o svem kapitalu nevedela. Vase bajecne vlasy Tizianovy Venuse. Je to prece puvodni barva, ne? Netvarte se tak pohorsene, vzdyt vim, ze ano. Ale Tizianovy zeny, abyste vedela, si barvily vlasy zvlastni latkou, nekde dokonce zustal zachovan jeji recept. Tak vidite, svetove krasky, ktere inspirovaly Tizianuv stetec, umele vytvarely to, co vam stedra priroda dala bez receptu. A vase modre oci, bezedne jako nebe! Ty prece nejsou umele pribarveny?“
„Dejte pokoj!“
„A vase zoubky jako perlovy nahrdelnik…“
„Pak nasleduje popis koralovych retu, ze? Clovek by si myslel, ze nejste tajemnik nudneho bankere, ale klenotnicky agent. A to ja se vam tedy, vy protivo, pomstim za takove poklony. A vase tvar, vase dlouhe vlasy, vas dlouhy nos, vase dlouhe ruce, ty jsou prece puvodni, ne?“
„A vam se vic libi to, co je kulate? Takova kulatoucka tvar, jako ma Otto Sauer? Kulatoucke oci a snad i zakulaceny kapitalek za deset let.“
„Jste nechutny,“ rekla nelibe Elsa Gluckova.
„Jen prosim vas nepocitejte penize v cizi kapse,“ ozval se Sauer, pravni poradce bankere Gottlieba. Sauer mel pri rozhovoru Stirnera s Elsou neprijemny pocit a mlcky ceril dlouhymi vesly vodu, naruzovelou v paprscich zapadajiciho slunce.
Stirner si uvedomil, ze prestrelil, a zacal mluvit vazneji.
„Prominte, nechtel jsem nikoho urazit. Chtel jsem jen rici, ze v lasce jako ve vsem ostatnim, existuje jeden a tyz zakon boje o zivot: vitezi silnejsi. Jeleni bojuji na smrt, a rohata ctyrnoha samice nalezi vitezi. A kdo je silnejsi v nasi spolecnosti? Ten, kdo ma kapital.“
„Predstavte si, slecno,“ obratil se Stirner k Else, „kdybych byl najednou bohaty jako Kresus, ne, jeste bohatsi, treba jako nas vazeny sef Karel Gottlieb — pak by jiste ma tvar uz nebyla v ocich zen tak dlouha?“
„Jeste delsi!“ zasmala se Elsa.
Ech! To je proto, ze s vasim bohatstvim krasy si muzete i mezi Gottlieby volit podle sveho vkusu. Ale co si mame pocit my, pariove, ruzni ti tajemnici a tajemnickove, kteri stoji blizko hodovniho stolu a mohou jen sbirat drobty a polykat sliny pri pohledu na ty, co ziji v nadbytku.“
„Jak nepeknych slov pouzivate, pane Stirnere,“ vmisila se do hovoru Ema Fitova.
„Prominte, dam si uz opravdu pozor na jazyk. Poctivost,“ pokracoval Stirner, „to je nase vada. A te vyuzivaji ti, co nam vladnou. Heine kdysi rekl, ze poctivost je krasna, jsou-li poctivi vsichni kolem a mezi nimi jediny ja podvodnik. Ale protoze vsichni kolem — o pritomnych nemluvim — jsou podvodnici, pak je k ziskani stesti zrejme treba,“ vyznamne pohledl na Elsu Gluckovou, „stat se tak velkym podvodnikem, aby vsichni ostatni podvodnici budili dojem pocestnych lidi.“
„Pane Stirnere, dnes bavite damy nejak nevhodne,“ zasahl do hovoru Otto Sauer. „Vase zertovani uz zachazi prilis daleko.“
„Prosim?“ otazal se nepritomne Stirner, pak nahle svesil hlavu a zmlkl. Jeho tvar zestarla, hluboka vraska mu rozryla celo. Vypadal, jako by se zahloubal do reseni obtizneho problemu. Falk mu polozil tlapku na koleno a uprene se mu dival do tvare.
Stirner drzel nehybna vesla, s kterych ustavicne stekaly kapky vody, v paprscich zapadajiciho slunce rude jako krev.
Elsa Gluckova se zahledela na Stirnerovu nahle zestarlou tvar, pojednou se zachvela, a jako by hledala pomoc, uprela svuj pohled na Sauera.
Tu Stirner prudce uderil vesly o hladinu, odhodil je a rozesmal se.
„Poslyste, slecno Gluckova, co kdybych se tak najednou stal nejmocnejsim clovekem na teto zemi? Kdyby me vsichni poslouchali na slovo, na pouhy pokyn, jako me posloucha Falk? Falku! Vpred!“ zvolal a hodil do vody bicik.
Falk jako sipka skocil pres palubu. „Takhle! Kdybych se stal panem sveta?“
„Vite, pane Stirnere, vy mate mlady oblicej, ale hrozne staromodni. Takove obliceje vidame na fotografiich v rodinnych albech. Rika se o nich: „A tohle je dedecek zamlada.“ Vy jste taky takovy „dedecek zamlada“. Ne, role Napoleona by vam opravdu nesedela. Z vas by jeste tak mohl byt burzovni napoleonek.“
„Tak je to tedy! Pak vam ovsem odnimam korunu, palac, zlaty kocar, briliantovy nahrdelnik, pazata a dvorni damy. Zbavuji vas sve milosti. A abyste vedela, vubec vas nemiluju. Nemyslete si, ze jsem chtel vykonavat hrdinske ciny jako stredoveky rytir jen proto, abych byl hoden vasi ruky a vaseho srdce. Vubec ne! Jste pro me jen meritkem mych uspechu, nic vic.“
„Ale?. Radsi hezky veslujte, musime uz domu.“ Stirner vtahl do lodky mokreho Falka; pes se oklepal a vsechny kolem sebe postrikal.
„Tak, a mate po satech,“ zazertoval Stirner a razne se oprel do vesel.
Lodka rychle plula po proudu. Slunce se schovalo za lesem. Na hornim toku reka jeste zarila jako roztavene zlato, ale kolem lodky uz ulehaly modre stiny. Ema si prehodila pres ramena hunaty satek.
Mlceli. Zrcadlova hladina reky byla nehybna, jen tu a tam se na ni mihla trpytiva rybka.
