Alexandr Beljajev
Clovek obojzivelnik
I. DIL
MORSKY DABEL
Nastala tmava lednova noc argentinskeho leta. Cerne nebe bylo poseto hvezdami. Meduza klidne stala na kotvach. Ani pleskani vln, ani skripot lanovi nerusily ticho. Zdalo se, ze ocean spi hlubokym spankem.
Na palube skuneru lezeli polonazi lovci perel. Prevalovali se unaveni praci a slunecnim zarem, vzdychali a vykrikovali z tezke drimoty. Jejich ruce a nohy sebou nervozne skubaly. Mozna ze videli ve snu sve nepratele zraloky. V tech zhavych bezvetrnych dnech byli lide tuze unaveni, a kdyz skoncil lov, taktak ze vytahli lodky na palubu. Ostatne to ani nebylo zapotrebi, protoze nic nenasvedcovalo zmene pocasi. Lodky privazane ke kotevnimu lanu zustavaly tedy pres noc na vode. Rahna byla nevyrovnana, lanovi nedbale utazeno, neskasana kosatka se malicko zachvivala ve slabem vanku. Cela paluba od pride az po zad byla zavalena hromadami perlorodek, ulomky koralu, lany, na nichz se lovci spousteji ke dnu, platenymi pytli, do nichz ukladaji nazelenale skeble, a prazdnymi soudky.
Vedle vratiplachtoveho stozaru stalo velike vedro s pitnou vodou a plechovou naberackou na retizku. Kolem vedra se na palube cernala tmava skvrna rozlite vody. Obcas se zvedl nektery lovec a slapaje spacum po rukou i po nohou, potacel se v polospanku k vedru s vodou. Se zavrenyma ocima vyprazdnil naberacku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale cisty lih. Lovce trapila zizen, rano pred praci nebylo radno jist, protoze ve vode je clovek vystaven prilis velkemu tlaku, pracovali tedy cely den, dokud se ve vode nesetmelo, na lacny zaludek, a teprve pred spanim se mohli najist; krmili je solenym masem. V noci mel hlidku Indian Baltazar. Byl to nejblizsi pomocnik kapitana Pedra Zurity, majitele skuneru Meduza.
Baltazar byval v mladi prosluly lovec perel: vydrzel pod vodou devadesat, ba i sto vterin, dvakrat tak dlouho nez prumerny lovec.
„Proc? Protoze za nasich casu bylo jinaci uceni. Vtloukali nam to do hlavy uz od detstvi,“ vypravel Baltazar mladym lovcum perel. „Hned jako desetileteho kluka me tata dal do uceni na tendr k Josemu. Ten mel dvanact ucedniku. Ucil nas takhle: Hodi do vody bily kamen nebo skebli a poruci: „Potop se, prines!“ A hazi pokazde hloubeji. Neprineses-li, spraska te tenkym lanem nebo karabacem a hodi do vody jako stene. „Potop se znova!“ Tak nas naucil, jak se potapet.
Potom nas ucil vydrzet dele pod vodou. Stary zkuseny lovec se spusti na dno a privaze na kotvu vrs nebo sit. A my se pak potapime a pod vodou to odvazujeme. Dokud to neodvazes, neukazuj se nahore. Ukazes-li se, dostanes karabacem nebo lankem.
Bili nas nemilosrdne. Moc nas to nevydrzelo. Ale ze mne se stal nejlepsi lovec siroko daleko. Vydelaval jsem hromadu penez.“
Kdyz Baltazar zestarl, zanechal nebezpecne zivnosti lovce perel. Levou nohu mu znetvorily zraloci zuby, bok posramotil kotevni retez. V Buenos Aires mel maly kramek, kde prodaval perly, lastury a jine morske rarity. Ale zivot na brehu ho nudil, a proto se obcas vydaval na lov perel. Podnikatele vedeli, jakou ma pro ne cenu. Laplatsky zaliv, jeho pobrezi a mista, kde se vyskytuji perlorodky, neznal nikdo lepe nez on. Lovci si ho vazili. Umel vyhovet vsem, lovcum i panum.
Mlade lovce zasvecoval do vsech tajemstvi lovu; jak zadrzovat dech, jak odrazet utoky zraloku, a v dobre chvili dokonce i poradil, jak schovat pred sefem vzacnou perlu. Podnikatele, majitele skuneru ho dobre znali a cenili si ho proto, ze umel na prvni pohled odhadnout hodnotu perly a rychle vybirat ty nejlepsi. Proto ho radi bravali s sebou jako pomocnika a radce.
Baltazar sedel na soudku a pomalu kouril tlusty doutnik. Svetlo svitilny pripevnene ke stozaru mu dopadalo na tvar. Byla to podlouhla tvar Araukana bez vycnelych licnich kosti, s pravidelnym nosem a velkyma krasnyma ocima. Vicka mu tezce klesala a pomalu se zvedala.
Drimal. Ale spaly-li jeho oci, usi nespaly. Ostrazite bdely a upozornovaly na nebezpeci i ve chvilich hlubokeho spanku. Ted vsak Baltazar slysel pouze vzdechy a bruceni spacu. Od brehu se tahl zapach hnijicich skebli mekkysu; nechavali je hnit, aby snaze mohli vybirat perly, protoze skeble ziveho mekkyse se spatne otviraji. Novackovi by tento zapach pripadal odporny, ale Baltazar ho vdechoval temer s pozitkem. Jemu, tulakovi, hledaci perel, pripominal radosti nespoutaneho zivota a vzrusujici nebezpeci more. Kdyz vybirali perly, prinaseli nejvetsi skeble na Meduzu. Zurita byl vypocitavy; prodaval skeble do tovarny, kde z nich vyrabeli knofliky a sponky.
Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablych prstu i doutnik. Hlava mu klesla na prsa. Ale tu zasahl jeho vedomi jakysi zvuk dolehajici sem z dalek oceanu. Zvuk se ozval znovu o neco bliz. Baltazar otevrel oci. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzapeti jako by mlady lidsky hlas zvolal: „A“ a potom o oktavu vys: „A-a!“
Melodicky zvuk rohu se nepodobal ostremu houkani lodni pistaly a vesele volani vubec nepripominalo krik tonouciho o pomoc. Bylo to cosi noveho, neznameho. Baltazar se zvedl, zdalo se mu, jako by se razem ochladilo. Pristoupil k zabradli a bystre obhledl hladinu oceanu. Ani zivacka. Ticho. Stouchl nohou Indiana leziciho na palube, a kdyz se muz zvedl, rekl mu tise: „Krici. Je to jiste on.“
„Nic neslysim,“ stejne tise odpovedel Indian kmene Huronu, ktery naslouchal v klece.
Najednou opet prerusil ticho zvuk rohu a volani:
„A-a!“
Kdyz Huron zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou bice. „Ano, to je jiste on,“ rekl a zuby mu jektaly strachem.
Procitli i ostatni lovci. Priplazili se k mistu osvetlenemu svitilnou, jako by v slabych paprscich nazloutleho svetla hledali ochranu pred tmou. Stulili se k sobe a vsichni napjate naslouchali. V dalce se jeste jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom vsechno utichlo. „To byl on…“
„Morsky dabel,“ septali rybari. „Musime ihned odtud!“ „Zavolejte sefa!“
Bylo slyset pleskani bosych nohou. Na palubu vysel Pedro Zurita, sef, a podrbaval se na zarostlych prsou. Byl bez kosile, pouze v platenych kalhotach; na sirokem kozenem opasku mu viselo pouzdro s revolverem. Prikrocil bliz k muzum. Svitilna osvetlila jeho ospalou, do bronzova ozehnutou tvar, huste kucerave vlasy spadajici v pramenech do cela, knirek nakrouceny vzhuru a malou prosedivelou bradku. „Co se stalo?“
Jeho obhroubly klidny hlas a sebejiste pohyby Indiany uklidnily. Baltazar zvedl ruku na znameni, aby se vsichni ztisili, a rekl: „Slyseli jsme hlas. morskeho dabla.“
„Neco se vam zdalo,“ odpovedel Pedro ospale a hlava mu klesla na prsa. „Ne, nezdalo. Vsichni jsme slyseli „a-a a zvuk rohu!“ kriceli rybari. Baltazar je stejnym pohybem ruky znovu umlcel a pokracoval:
„Sam jsem ho slysel. Takhle umi troubit jenom „dabel'. Nikdo na mori tak nekrici a netroubi. Musime rychle odtud.“
„Bachorky,“ stejne mdle odpovedel Pedro Zurita. Nechtelo se mu nakladat z brehu na lod dosud neprohnile smrdute skeble a zvedat kotvy. Ale premluvit Indiany se mu nepodarilo. Rozcilene mavali rukama a vyhruzne kriceli, ze nezvedne-li Zurita v noci kotvy, vsichni hned zitra vystoupi na breh a vydaji se pesky do Buenos Aires.
„Cert aby vzal toho morskeho dabla! Dobra! Na usvitu zvedneme kotvy.“ A kapitan s tichym proklinanim odesel do sve kajuty. Spat se mu uz nechtelo. Rozsvitil lampu, zapalil si doutnik a prechazel krizem krazem po sve male kajute. Myslel na onu podivnou bytost, ktera se pred casem objevila ve zdejsich vodach a desila rybare i pobrezni obyvatelstvo. Nikdo tu obludu jeste nevidel, ac jiz nekolikrat na sebe upozornila. Povidaly se o ni hotove bachorky. Namornici si je vypraveli sepotem, ustrasene se ohlizejice, jako by se bali, ze by je obluda mohla slyset.
Jednem tato bytost prinasela skodu, jinym necekane pomahala. „Je to buh more,“ rikali starsi Indiani, „jednou za tisic let vychazi z hlubin oceanu, aby obnovil spravedlnost na zemi.“ Katolicti knezi ujistovali povercive Spanely, ze je to „morsky dabel“. Pry se zjevuje lidem proto, ze obyvatelstvo zapomina na svatou cirkev katolickou.
