Druha olaneta smrti

Harry Harrison Druha planeta smrti

Temnotou problesklo nejake svetlo — trepetave svetlo, ktere se k nim priblizovalo. Jason nemohl ze sebe vypravit ani hlasku, slysel, jak Mikah vola o pomoc. Svetlo se priblizilo — byla to vlastne jakasi pochoden, kterou nekdo drzel nad hlavou. Kdyz se pochoden dostatecne priblizila, Mikah se vztycil na nohy.

Z reality se stal zly sen. Pochoden nedrzel clovek, ale nejaka hrozna bytost s ostre rezanym oblicejem, ktera prastila Mikaha kyjem tak silne, ze ten beze slova klesl k zemi, a pak se otocila k Jasonovi.

Jason nemel na boj dost sily, i kdyz se vsemozne snazil, aby se postavil na nohy. Prsty zaryval do zmrzleho pisku, ale zvednout se mu nepodarilo — a pri poslednim pokusu klesl vycerpane tvari k zemi…

© HARRY HARRISON 1964

Prelozila © Jana Novotna, 1991

Ilustroval © Karel Soukup, 1991

ISBN 80-85384-05-1

1

Vsecka priroda jest umeni jen, nez tobe tajne;

Kazda nahoda jest zprava, vsak nespatritelna,

Kazda zlezvucnost, sneseni jest nespytatelne,

Kazde castecne zle, jest Dobro vseobecne,

Na vzdory pak hrdobe, bludne tez na vzdory mysli,

Jasna pravda je: coz jesti?, to vsecko je dobre.

Alexander Pope, Esej o cloveku

(prel. Bohuslav Tablic, 1831)

Johnu W. Campbellovi,

bez jehoz pomoci by tato kniha -

ani velka cast moderni science fiction -

nebyla nikdy napsana

„Okamzik,” pronesl Jason do mikrofonu, pak se na chvili otocil, aby zastrelil utociciho dablorozce. „Ne, nedelam nic duleziteho. Prijdu a treba tam budu co platny.”

Vypnul mikrofon, a oblicej radisty z obrazovky zmizel. Dablorozec sebou trhl v poslednim nebezpecnem zachvevu zivota, kdyz kolem neho Jason prochazel, a rohem rachotive zasahl Jasonovu vysokou botu z pruzneho kovu. Jason odkopl zvire z valu dolu do dzungle.

Ve strazni vezi na ochrannem valu byla tma — prerusovana pouze blikajicimi svetly kontrolek na panelu pro rizeni obrany. Meta k Jasonovi kratce vzhledla a usmala se, pak se opet soustredila na pozorovani poplasneho systemu.

„Jdu do radiokomunikacni veze na kosmodromu,” oznamil Jason. „Na obezne draze je nejaka lod, ktera se pokousi navazat spojeni v nezname reci. Treba tam budu co k cemu.”

„Delej, a? uz jsi zpatky,” odpovedela, a kdyz se rychlym pohledem presvedcila, ze vsechny kontrolky sviti zelene, otocila se na zidli a natahla se k nemu. Pridrzela ho svyma rukama se stihlymi svaly, ktere se silou vyrovnaly muzskym, ale rty mela vlahe, zenske. Oplatil ji polibek, i kdyz se od neho odtrhla tak rychle, jak se privinula, a opet se venovala poplasnemu a obrannemu systemu.

„To je na Pyrru ten problem,” povzdechl si Jason. „Nadmerna vykonnost.” Sklonil se a lehce ji kousl do sije — jen se zasmala a rozmarne ho pleskla, aniz od kontrolek odtrhla oci. Jason uhnul — ale ne dost rychle — a kdyz odchazel, trel si ucho. „Boxer v suknich,” zabrucel si pro sebe.

Ve vezi na kosmodromu byl pouze radista, mladik, ktery se na zadny jiny svet nikdy nedostal a nehovoril tedy jinak nez pyrransky, zatimco Jason, ktery mel za sebou karieru profesionalniho hrace, ovladal dobre nebo alespon castecne vetsinu galaktickych jazyku.

„Ted leti mimo dosah,” oznamil radista. „Za chvili se vrati. Hlasi se nejakym cizim jazykem.” Pootocil knoflikem hlasitosti, a pres praskani z atmosferickych poruch bylo slyset hlas stale silneji.

„… jeg kan ikke forstl…Pyrrus, kan dig hrr mig…?”

„To neni problem,” prohlasil Jason a sahl po mikrofonu. „Mluvi novodansky — tak se mluvi na vetsine planet v oblasti Polaris.” Palcem prepnul spinac.

„Pyrrus til rumfartskib, prepinam,” rekl a zapnul prijem. Odpoved zaznela ve stejnem jazyce.

„Zadam o povoleni pristat. Jake jsou vase souradnice?”

„Nepovoluji, a vrele vam doporucuji, abyste si nasel zdravejsi planetu.”

„To neni mozne, jelikoz mam vzkaz pro Jasona dinAlta, ktery se podle mych informaci nachazi prave zde.”

Jason se zahledel na praskajici reproduktor s probuzenym zajmem. „Vase informace jsou spravne — Jason dinAlt je u mikrofonu. Co je to za vzkaz?”

„Nemohu jej predat verejnym komunikacnim prostredkem. Pristanu podle vaseho radiosignalu. Date mi pokyny?”

„Copak si neuvedomujete, ze pravdepodobne pachate sebevrazdu? Tohle je pro zivot nejnebezpecnejsi planeta v galaxii a vsechny zivotni formy, od bakterii az po paratove jestraby — kteri jsou tak velci jako lod, v niz letate — jsou pro cloveka pohromou. Ted tady mame zrovna primeri, ale pro cloveka z jineho sveta, jako jste vy, znamena jistou smrt. Slysite me?”

Odpoved nezaznela. Jason pokrcil rameny a pohledl na navadeci radar.

„No, jde o vas zivot. Ale nez vydechnete naposled, nerikejte, ze jsem vas nevaroval. Navedu vas — ale jen v pripade, ze budete souhlasit s tim, ze lod neopustite. Prijdu za vami — tak budete mit padesatiprocentni nadeji, ze se pri dekontaminacnim cyklu ve vasem vstupnim uzaveru mistni mikroskopicky zivot znici.”

„To zni prijatelne,” ozvalo se na souhlas, „protoze po smrti netouzim — jen chci dorucit vzkaz.”

Jason navedl lod na pristani a pak se dival, jak se vynoruje z nizkych mraku a vahave nadnasi, aby nakonec se skripavym treskotem, zadi napred, prudce pristala. Vetsinu narazu zachytily tlumice, ale nosny ram se prohnul, takze lod zustala stat naklonena v napadnem uhlu.

„To bylo teda pristani,” zabrucel opovrzlive radista a odvratil se. Opet se venoval svym kontrolkam — cizinec ho nezajimal. Pyrranum je normalni zvedavost cizi.

Jason predstavoval naprosty opak — zvedavost ho privedla na Pyrrus, vtahla do planetarniho boje a temer