nesmyslu veri, nebo ne, ale ridi se jim. Jason uz visi v te kleci pres patnact dni.“
„Musime za nim,“ neudrzela se Meta a vyskocila na nohy, „musime ho vysvobodit.“
„Osvobodime,“ slibil Kerk. „Ale musime to provest sikovne. Rhesi, muzes nam sehnat saty a moropy?“
„Jiste. Kolik jich budete potrebovat?“
„Nemuzeme pouzit nasili, ne proti vladci cele planety. Pujdeme jenom dva. Ty pujdes proto, ze znas cestu. A ja proto, abych zjistil, co se da delat.
„Ja pujdu take,“ prohlasila Meta a Kerk kyvl na souhlas. „Jdeme tedy my tri. A hned. Nevime, jak dlouho muze za takovych podminek vydrzet nazivu.“
„Davaji mu kazdy den salek vody,“ dodal Rhes, vyhybaje se Metinym ocim. „Vezmi lod. Ukazu vam, kudy letet. Ted uz na tom nezalezi, jestli se lide ve meste dozvi, ze jsme z jine planety.“
To bylo pred polednem. Tim, ze privlekli moropy a nalozili je do nakladniho oddilu, usetrili spoustu casu. Mesto Eolasair stalo na rece mezi kopci pobliz lesa. Pristali s lodi tak blizko, jak bylo mozne, aniz je z mesta bylo videt, a jakmile se moropove vzpamatovali, vydali se na cestu. Pozde odpoledne dorazili do mesta, a Rhes hodil nejakemu chlapci malou minci za to, ze jim ukazal cestu k palaci. Rhes mel na sobe odev obchodnika, Kerk si oblekl uplnou zbroj vcetne zbrani. Meta, podle mistniho zvyku zahalena, svirala sedlo, kdyz si razili cestu preplnenymi ulicemi.
Az pred palacem bylo prazdno. Dvur mel dlazbu z mramoru se zlatymi zilkami, vylestenou a zarici. Strezila ho ceta vojaku, jejichz nomadske vousate obliceje neladily s ukoristenym brnenim. Zbrane ale odpovidaly a byly zde stejne smrtici jako na nahornich planich. Mozna ze jeste vic, protoze teple podnebi vojakum k dobre nalade neprispivalo.
Mezi dvema vysokymi sloupy, lemujicimi dvur zboku, byl natazen retez a na nem, dobre dva metry nad zemi, zavesena klec ze silnych tyci. Klec nemela dvirka, postavili ji kolem vezne.
„Jason!“ ukazala Meta vzhuru na zhroucenou postavu. Jason se ani nepohnul, a nedalo se zjistit, jestli je zivy, nebo mrtvy.
„To si vezmu na starost ja,“ rekl Kerk a seskocil z moropa.
„Pockej!“ zvolal Rhes. „Co chces delat? To, ze se nechas zabit, Jasonovi nepomuze.“
Kerk nevnimal. V posledni dobe ztratil prilis mnoho a zazil prilis mnoho bolesti, nez aby byl v pristupne nalade. Ted se vsechna jeho nenavist soustredila proti jedinemu cloveku a nic ho nemohlo zastavit.
„Temuchine!“ zarval. „Vylez z te sve pozlacene diry! Vylez, ty srabe, a postav se mne, Kerkovi z Pyrru! Ukaz se — srabe!“
Ahankk, ktery byl velitelem straze, pribehl s tasenym mecem, ale Kerk ho jakoby mimochodem uderil hrbetem ruky, pozornost od palace neodtrhl. Ahankk upadl, dvakrat se prevratil a zustal lezet v bezvedomi, nebo mrtvy. Urcite mrtvy, soude podle sklonu jeho hlavy.
„Temuchine, srabe, vylez!“ zarval Kerk znovu. Kdyz se zkoprneli vojaci konecne chopili svych zbrani, otocil se k nim a vztekle zachrcel: „Vy psi — vy byste se chteli na me vrhnout? Na me, velkeho nacelnika Kerka z Pyrru, viteze od Slatiny?“ Ustoupili pred jeho srsicim vztekem k palaci, jehoz brana predniho vchodu se rozletela. Temuchin vysel raznym krokem ven.
„Prilis si troufas,“ zasipal se vztekem, ktery si v nicem nezadal s Kerkovym.
„Ty si troufas,“ vratil mu Kerk. „Porusujes kmenovy zakon. Zmocnis se muze z meho kmene a bezduvodne ho mucis. Jsi zbabelec, Temuchine, a to ti rikam pred tvymi muzi.“
Temuchin vytasil mec, ktery se zableskl ve slunci, mec z kalene oceli ostry jako britva.
„Uz jsi toho rekl dost, Pyrrane. Mohl bych te nechat zabit na miste, ale chci si to poteseni vyhradit pro sebe. Chtel jsem te zabit, uz kdyz jsem te uvidel poprve — a mel jsem. Kvuli tobe a te nestvure, ktera si rika Jason, jsem ztratil vsechno.“
„Nic jsi neztratil — zatim,“ odpovedel Kerk a namiril mec primo na nacelnikovo hrdlo. „Ale ted ztrati svuj zivot, protoze te zabiju.“
Temuchin machl mecem tak prudce, ze by tou ranou rozpulil cloveka — ale od Kerkovy cepele se jeho mec jen se zarincenim odrazil. Pak spolu bojovali, zurive a bez pravidel — byl to primitivni boj s meci, jen secne udery a kryti, pri nemz se vitezstvi nakonec prikloni na stranu silnejsiho.
Ze dvora se ozyvalo rinceni oceli, jedinym dalsim zvukem bylo chrcive oddechovani obou bojujicich. Nikdo z nich nechtel ustoupit, a sily byly vyrovnane. Kerk byl starsi, ale silnejsi. Temuchin mel za sebou celozivotni zkusenost z boje s mecem a schazel mu sebemensi pocit strachu.
A tak bojovali dal, rychle vymeny uderu nahle prerusilo ostre zadrnceni, kdyz se Temuchinuv mec rozpadl na dva kusy. Temuchin rychle uskocil z dosahu Kerkova mece, takze mu uder vyrizl rudy sram do stehna, mensi zraneni. Ale skoncil na zemi s roztazenymi koncetinami, krev se mu pomalu vsakovala do odevu ze zlateho hedvabi. Kerk pozvedl obema rukama mec, aby mu zasadil posledni ranu.
„Lucistnici!“ vykrikl Temuchin. Nechtel se tak snadno poddat smrti.
Kerk se zasmal a odhodil mec. „Tak snadno neuniknes, ty vladarsky srabe! Radsi te zabiju holyma rukama.“
Temuchin se zalknul nenavisti a vyskocil. Vrhli se na sebe jako rozzurene selmy. Vklinili se do sebe.
Nevymenovali si rany. Kerk sevrel svyma obrovskyma rukama Temuchina kolem krku a ten mu oplatil stejnym zpusobem. Ale svaly na Kerkove krku vzdorovaly jako ocelova lana a nedaly se zmacknout. Kerk zesilil stisk.
Poprve projevil Temuchin jeste jinou emoci nez tupy vztek. Oci se mu rozsirily, kdyz se svijel v sevreni prstu. Odtahoval Kerkova zapesti, ale bezvysledne. Kerkuv stisk slil, jako by byl zdrojem sily stroj — a neuprosne jako od stroje.
Temuchin se zkroutil, sahl rukou dozadu k opasku a vytahl dyku.
„Kerku! Ma nuz!“ vykrikl Rhes, kdyz Temuchin prudce bodl Kerka do boku pod spodni okraj naprsniho krunyre. Pak ruku odtahl, a dyka zustala Kerkovi v tele.
Kerk zlobne zachrcet — ale stisk nezmirnil. Naopak, posunul palce Temuchinovi pod bradu a pacil mu hlavu dozadu. Dlouho se nacelnik svijel, spickami bot temer ztracel dotyk se zemi a oci mu zacaly vylezat z dulku.
Pak se ozvalo tupe prasknuti a nacelnikovo telo se stalo bezvladnym.
Kerk povolil sevreni a velky Temuchin, vladce nad nahornimi planemi a nad nizinami, se mu mrtvy zhroutil k noham.
Meta priskocila ke Kerkovi, jemuz na boku rostla ruda skvrna.
„Nech ten nuz tam,“ naridil Kerk. „Aspon ucpava diru. Zasahl hlavne svaly, a jestli skrabl nejaka streva, spravime je pozdeji. Sundej Jasona.“
Strazci se nepokusili o zadny zasah, kdyz si Rhes vypujcil od jednoho z nich halapartnu, zaklesl ji do dna klece a klec stahl na zem. Pri narazu klece na zem se Jason bezmocne prekulil. Jeho zapadle oci lemovaly tmave kruhy, kuzi na obliceji mel napjatou pres kosti. Potrhany odev nabidl pohled na popaleniny a jizvy.
„Je…?“ zacala Meta, ale nemohla vic ze sebe dostat. Rhes uchopil dve tyce, napnul svaly a odtahl tyce od sebe tak, ze v kleci vznikl otvor.
Jason otevrel jedno krvi zalite oko a pohledl na ne.
„Dali jste si ale nacas,“ zaseptal a zase oko zavrel.
23
„To zatim staci!“ vzeprel se Jason a odstrcil sklenici a brcko, ktere mu Meta podavala. Sedel na lehatku ve sve kabine na Rvaci, umyty, nadavkovany leky, s ranami obvazanymi a trubickou davkujici glukozu zavedenou do paze. Kerk sedel naproti nemu, na jednom boku mel bouli z obvazu. Teca mu vyoperoval kousek probodnuteho streva a sesil nekolik cev. Kerk to radeji nebral na vedomi.
„Vypravej,“ vyzval Jasona. „Zapojil jsem tento mikrofon do komunikacniho okruhu, a vsichni cekaji na tvoje vypraveni. Abych byl uprimny, dosud nevime, co se stalo — vime jen to, ze ty a Temuchin si myslite, ze kazdy z vas prohral tim, ze vyhral. Je to takove zvlastni.“
