At si rika kdo chce co chce, kuchyn musi mit svou charakteristickou vuni. V jinych expedicnich raketach je jedno, kde zrovna jste, zda v kuchyni, veline ci v obytne kajute. Ja bych neco takoveho nikdy nedopustil — a nedopustim. Ja uznavam jine poradky. Cistota je cistota, to ano, ale kuchyn musi pekne vonet. Chutne. Povzbudive. Vzdyt jsem to ja, kdo tu musi ctyrikrat denne sestavovat jidelnicek, a to prosim bez valneho nadseni a zajmu, protoze chut na jedne strane a prazdno na strane druhe — to jsou zalezitosti naprosto neslucitelne…
K sestaveni menu jsem tentokrat nepotreboval ani pul hodiny. Byla to krusna pulhodinka, ale udelal jsem, co bylo v mych silach. Pak jsem uvedl do provozu kuchare, vtloukl mu do elektronicke pameti vsechny chody a sel jsem se podivat, jakpak se snazi hosanci.
Uz od prahu velina jsem videl, ze mam na krku mimoradku. Vsechny tri provozni monitory se automaticky zapnuly a signalizovaly beznadejny klid. Pribehl jsem k hlavnimu pultu a spustil i panoramatickou obrazovku. Krve by se ve mne nedorezal. Staveniste bylo prazdne. Neco takoveho se mi jeste nikdy nestalo. Ba co vic, zatim jsem neslysel, ze by se neco podobneho vubec stat mohlo. Zakroutil jsem hlavou a vrhl se k vychodu. Kybery nekdo nekam odvedl… Bludny meteorit… Klepl Toma do kostrce… Nebo se splasil program… Ale to je vylouceno! Vritil jsem se do prechodove komory a strhl z vesaku kozich. Ruce me neposlouchaly, nemohly najit rukavy, spony jako by se prestehovaly na docela jina mista a zatimco jsem s tim zlorecenym kusem odevu zapolil jako kdysi baron Prasil se svym kozichem, pred ocima uz se mi vznasela primo pekelna vidina: kdosi infernalni a nemyslitelny odvadi meho Toma jako pejska a oba zbyli kyberi stejne jako on pokorne lezou do mlhy, do dymnateho trasoviska, nori se do hnede brecky a mizi navzdy. Zbesile jsem kopl do blany a vyskocil ven.
Vsechno mi pred ocima plavalo. Kybery jsem nasel v poradku, hned vedle rakety. Shlukli se u nakladniho vchodu, vsichni tri, a nenapadne se pretlacovali, jako by se kazdy z nich snazil vniknout dovnitr jako prvni. Bylo to nepredstavitelne, priserne. Vypadalo to na pokus co nejrychleji zmizet, ukryt se pred necim, zachranit se… Takovyto jev ze sveta sekundarni prirody — mam na mysli robota, ktery se zblaznil — je sice znam, ale vyskytuje se jen hodne vzacne, kdezto o splasenem stavebnim robotu jsem neslysel jeste nikdy. Nervy uz jsem ovsem mel tak vybicovane, ze bych byl ochoten uverit i tomu. Nestalo se nic. Kdyz me zpozoroval Tom, prestal sebou cukat a rozsvitil navest Cekam na pokyny. Se vsi rozhodnosti jsem mu ukazal: Vratit se na misto a pokracovat v plneni programu! Poslusne zaradil zpatecku, otocil se a odjel na sve misto, na staveniste. Jack a Rex ho prirozene nasledovali. A ja dal postaval vedle prulezu, v hrdle mi vyschlo, kolena zeslabla, takze jsem mel co delat, abych si nesedl.
Nesedl jsem si. Pomalu jsem se daval do poradku. Kozich jsem mel zapnuty nakrivo, usi mi mrzly, na tvarich a cele rychle stydl pot. Rozvazne, s uvedomovanou snahou kontrolovat veskere pohyby jsem si otrel z obliceje pot, poradne se zapnul, kapuci jsem si stahl hluboko do cela a nasadil jsem si rukavice. Clovek se obycejne stydi priznat si neco takoveho, ale me se zmocnil strach. On uz to vlastne nebyl strach jako takovy, jen zbytky proziteho soku smisene se studem. Kybertechnik, ktery se polekal vlastnich kyberu… Razem mi bylo nade vse jasne, ze o tomhle pripadu se nikdy a nikomu nezminim ani sluvkem. Proboha, vzdyt mne se z toho az rozklepaly nohy, jeste ted je mam jako z vaty, a ze vseho na svete bych si byval nejvic pral, abych se mohl vratit zpatky na palubu a klidne a metodicky si celou udalost nechat projit hlavou. V klidu se podivat do prirucek. Jenze mam-li byt opravdu uprimny, spis se proste bojim k hosankum treba jen priblizit…
Pln odhodlani jsem zapichl ruce do kapes a vykrocil ke stavenisti. Hosanci pracovali jako z partesu. Tom — jak jinak — se me zdvorile tazal na dalsi instrukce. Jack zpracovaval zaklady dispecinku, jak mu koneckoncu ukladal program, zatimco Rex klickoval po dokoncene casti pristavaci plochy a venoval se cisteni. Ano, s programy musi byt neco v neporadku. Kdo sem mohl nahazet ty kameny? Ty tu predtim nebyly, k cemu taky, stavebniho materialu je prece kolem dost. Ano, co se Tom zastavil, tak delali dobrou hodinu neco docela jineho, nez meli. Navic se po plose povaluji nejake klacky nebo co to je… Sehnul jsem se, jeden ten pahyl zvedl a prosel jsem se sem a tam, popleskavaje se jim po lytku. Nemel bych je zastavit hned ted, dokud je cas, necekat na predepsanou lhutu a pustit se do pravidelne udrzby rovnou? Sakra, to snad neni mozne, ze bych sam zvoral neco v programech! Cloveku to nejde na rozum… Odhodil jsem klacek na hromadu kamenu posbiranych Rexem, otocil se a vratil jsem se na palubu.
Kapitola druha
TICHO A HLASY
Po dalsi dve hodiny jsem byl silne zaneprazdnen, tak zaneprazdnen, ze jsem si nevsimal ani prazdna, ani ticha. Pro zacatek jsem to konzultoval s Hansem a Vadikem. Hanse jsem vzbudil a ten v rozespalosti jen brucel a tezko srozumitelne mumlal jakesi nehoraznosti o desti a nizkem tlaku. Uzitek z toho pro me prirozene neplynul zadny. Vadika jsem musel dlouho presvedcovat, ze nezertuju a nedelam si z nej dobry den. Bylo to o to nesnadnejsi, ze me neustale dusil drobny hystericky smich. Nakonec jsem mu prece jen pracne vstipil, ze mi neni do sprtouchlat a ten smich ze prameni z neceho docela jineho. Taky se umravnil, zvaznel a oznamil mi, ze i jeho sefkyber se cas od casu spontanne zastavi, ale na tom snad neni nic tak divneho — je horko, kyberi pracuji na doraz a soustava se jeste nestacila radne adaptovat. Nebylo by mozne, ze v mem pripade je cely problem zpusoben extremnim chladem? Mozne by to samozrejme bylo, ale ja prisne vzato doufal, ze Vadik nebude formulovat otazky, nybrz mi to rovnou vysvetli. Vadik se tedy spojil s hlavinkou Ninon z ER-8, posoudili jsme tento predpoklad v triu, na nic jsme nepripadli a hlavinka Ninon mi poradila, abych se spojil s hlavnim kyberinzenyrem zakladny, ktery zna tuto radu stavebnich kybersoustav jako sve boty, vsak je malem jejich tvurce. Inu, tohle vsechno jsem pochopitelne vedel taky, jenze se mi ani trochu nezamlouvalo, ze bych se k hlavnimu inzenyrovi s prosikem obracel uz treti den samostatne prace, a jeste k tomu v situaci, kdy nemam pohromade jedinou, slovy jedinou trochu rozumnou hypotezu!
A tak jsem se proste posadil ke svemu pultu, roztahl pred sebou schema programu a zacal v nem poctive stourat a hrabat. Musim rovnou rict, ze jsem na zadny defekt nenarazil. Za onu cast programu, kterou jsem sestavoval sam, jsem byl ochoten dat ruku do ohne rovnou, a ted jsem byl odhodlan privazkem prihodit i vlastni dobre jmeno. Horsi uz to bylo s typizovanymi blokovymi poli. Mnoha z nich jsem znal jen zbezne, a kdybych chtel kazde krok za krokem zkontrolovat taky, urcite bych narusil stanoveny harmonogram praci. Proto jsem se rozhodl pro kompromis.
Odpojil jsem vsechny okruhy, ktere jsem zatim nepotreboval, jednotlive faze jsem maximalne zjednodusil, a co se dalo, jsem prevedl na rucni ovladani. Kdyz uz jsem malem stiskl tlacitko s napisem START, znicehonic jsem si uvedomil, ze behem takove pulhodinky uz ponekolikate slysim cosi — cosi naprosto sileneho, naprosto nemistneho a neuveritelne znameho.
Plakalo dite. Nekde daleko, na druhem konci lodi, za mnoha dvermi, plakalo bezutesne, zoufale a preryvave, asi nejake batole. Jeste malicke, docela male. Mozna tak rocni. Pomalu jsem zvedl dlane a pritiskl si je k usim. Plac utichl. S dlanemi na usich jsem vstal. Presneji receno jsem zjistil, ze zrejme uz dost dlouho stojim na nohou, tisknu si usi, kosile se mi lepi k zadum a spodni celist sama od sebe ochable klesla. Zaklapl jsem usta a opatrne oddalil dlane od usnich boltcu. Plac nikde. Zase jen to normalni zatracene ticho, jen v neviditelnem koute zvonila moucha zamotana do pavuciny. Vytahl jsem kapesnik, pomalu ho rozlozil a peclive si otrel celo, tvare i zatylek. Pak jsem ho stejne pomalu zacal skladat a pritom jsem presel tam a zpatky podel pultu. Veskere myslenky mi z hlavy unikly. Zaklepal jsem klouby prstu na plast pocitace a zakaslal jsem. Vsechno v poradku, to jsem slysel. Vratil jsem se ke kreslu — a vtom se dite rozplakalo znova.
Jak dlouho jsem stal jako solny sloup a poslouchal, to nevim. Nejstrasnejsi bylo, ze jsem ho slysel uplne zretelne. Dokonce jsem si uvedomoval, ze to uz neni neartikulovane, neodusevnele knourani novorozenete ani dotceny rev ctyr ci petileteho caparta — to kvilelo a zalykalo se mrne, ktere jeste neumi chodit ani mluvit, ale uz to neni kojenec. Mam takoveho synovecka, je mu neco pres rok…
Pronikave zarincel signalni zvonek prijmu, coz bylo v teto chvili tak necekane, ze mi srdce div nevyskocilo z hrudi. Oprel jsem se o pult, matozne se dopotacel k radiostanici a prijem zapnul. Dite porad jeste plakalo.
„Tak jak nam dupou kralici?“ dotazal se bujare Vadik.
„Nijak,“ odpovedel jsem.
„To jsi jeste na nic neprisel?“
