Загрузка...

Stanislaw Lem

Nepremozitelny

Prelozil Pavel Weigel

© Stanislaw Lem 1976

Translation © Ing. Pavel Weigel 1976

CERNY DEST

Nepremozitelny, hvezdolet druhe tridy s fotonovym pohonem, nejvetsi jednotka, kterou disponovala Baze v soustave Lyry, letel krajnim kvadrantem souhvezdi. Triaosmdesat clenu posadky spalo v tunelovem hibernatoru centralni casti. Ponevadz cesta byla pomerne kratka, volili misto uplne hibernace prohloubeny spanek, kdy telesna teplota neklesa pod deset stupnu. V ridici kabine pracovaly pouze automaty. V jejich zornem poli, v krizi zamerovace, byl kotouc slunce zhaveho asi tak jako cerveny trpaslik. Kdyz slunce zakrylo polovinu obrazovky, ustala anihilacni reakce. Nejakou chvili panovalo jeste v celem hvezdoletu mrtve ticho. Klimatizatory a pocitaci stroje nehlucne pracovaly. Ustaly nejjemnejsi vibrace, doprovazejici vyzarovani svetelneho sloupu, ktery predtim slehal ze zadi, protinal tmu jako nekonecne dlouhy ohnivy kord a pohanel hvezdolet. Nepremozitelny stale letel subsvetelnou rychlosti, tichy, nemy a zdanlive prazdny.

Potom na sebe zacala mrkat svetelka z pultu, zalitych ruzovym svitem vzdaleneho slunce, ktere zarilo na prostredni obrazovce. Feromagneticke pasky programu se vsouvaly do stale novych pristroju, prepinace jiskrily a proud plynul vedenim s hukotem, ktery nikdo neslysel. Elektromotory prekonavaly odpor davno ztuhlych mazadel, rozbihaly se a z basu prechazely do vysokych tonin. Kadmiove tyce se vysouvaly z pomocnych reaktoru, magneticka cerpadla cerpala kapalny sodik do chladicich hadic, pancir zadnich palub se zachvel a soucasne slaby sramot uvnitr sten prozradil, ze pohyblive kontrolni pristroje se uz vydaly na mnohakilometrovou cestu, aby prekontrolovaly kazde spojeni pak, hermeticnost trupu a pevnost kovovych spoju. Cely kosmicky korab se naplnil sumem a pohybem, pouze jeho posadka jeste spala.

Teprve potom automat, ktery pohltil pasku s programem, vyslal signal do centraly hibernatoru. Do proudu studeneho vzduchu se vmisil budici plyn. Mezi rady luzek zavanul z mrize na podlaze teply vzduch. Avsak lide se nejak dlouho nechteli probrat. Nekteri pohybovali bezvladne rukama; prazdnotu jejich ledoveho spanku vyplnovalo blouzneni a preludy. Konecne prvni z nich otevrel oci. Korab uz byl na to pripraven. Dosavadni tmu dlouhych palubnich chodeb, vytahovych sachet, kajut, ridici kabiny, pracoven a tlakovych komor rozptylila behem nekolika minut bila zare umeleho dne. Zatimco hibernator zaplnovaly lidske vzdechy a napul bezvedome steny, korab necekal, az se posadka probere, a zahajil uvodni manevr brzdeni. Na hlavni obrazovce se objevily plameny. Dosavadni ticho subsvetelneho letu prerusily otresy. Mohutna sila proudici z brzdnych trysek se snazila zabrzdit osmnact tisic tun klidove masy Nepremozitelneho, znasobene jeho obrovskou rychlosti. V kartografickych kajutach se neklidne trasly sbalene mapy. Tu a tam se pohybovaly spatne upevnene predmety jako ozivle; v kuchynich zarachotilo nadobi, operadla prazdnych kresel se zachvela, pasy a lana na stenach kajut se rozhoupaly. Celym korabem, od pride az k zadi, probehlo ve vlnach klepani, rinceni skla a kovu. V te dobe se uz z hibernatoru ozyval hluk hlasu; lide se z nicoty, v niz prebyvali sedm mesicu, vraceli zpet do skutecnosti.

Hvezdolet ztracel rychlost. Planeta zahalena do rudych oblaku zakryla hvezdy. Vypoukle zrcadlo oceanu s odleskem slunce ubihalo dozadu stale pomaleji. V zornem poli se objevil tmavosedy, kratery posety kontinent. Lide na palube vsak dosud nevideli nic. Hluboko pod nimi, v gigantickem hnacim ustroji, vzrustal tlumeny hukot, pretizeni strhavalo prsty z pak. Mrak, ktery se dostal do ohniveho proudu, se ve stribritem rtutovem vybuchu rozpadl a zanikl. Rev motoru na okamzik zesilil. Cervenohnedy kotouc se zplostoval, planeta se menila v pevninu. Bylo uz videt vetrem presypane srpky pisecnych dun. Reky ztuhle lavy, rozbihajici se od nejblizsiho krateru jako loukote kola, zahorely odrazenym ohnem raketovych trysek, silnejsim nez slunecni svit.

„Plny vykon v ose. Staticky tah.“

Rucicky ciferniku se line posunuly do druhe casti stupnice. Manevr probehl bez chyby. Hvezdolet jako prevraceny vulkan soptici ohen visel pul mile nad zvrasnenou plosinou se skalisky utopenymi v pisku.

„Plny vykon v ose. Snizit staticky tah.“

Bylo uz videt misto, v nemz ohen vyrazejici z trysek bil kolmo dolu do pudy. Vytryskl tam rudy gejzir pisku. Ze zadi vystrelovaly fialove blesky, zdanlive nehlucne, nebot jejich hrmeni pohlcoval silnejsi rev motoru. Rozdil potencialu se vyrovnal, blesky zmizely. Rozeznela se nejaka prepazka, velitel pokynul inzenyrovi: rezonance. Odstranit. Nikdo se vsak nepohnul, motory kvilely, hvezdolet klesal, ted uz bez jedineho zachveni, jako ocelova hora zavesena na neviditelnych lanech.

„Polovicni vykon v ose. Maly staticky tah.“

Jako na opravdovem mori se v kruzich rozbihaly na vsechny strany dymajici vlny poustniho pisku. Epicentrum, zasazene z nevelike vzdalenosti plameny z trysek, uz nedymalo. Pisek zmizel, zmenil se v zrcadlo cervenych bublin, v kypici jezero roztaveneho kremene, v sloup zhavych explozi a nakonec se vyparil. Obnazeny stary cedic planety zacal meknout.

„Reaktory neutral. Studeny tah.“

Blankytny atomovy ohen uhasi. Z trysek vyrazily sikme proudy borovodiku a naraz poust, steny skalnich krateru i mraky nad nimi zalila prizracna zelen. Cedicovemu podlozi, na ktere mela dosednout siroka zad Nepremozitelneho, uz nehrozilo roztaveni.

„Reaktory nula. Studenym tahem k pristani.“

Vsechna srdce zabusila prudceji, hlavy se sklonily nad pristroje, paky se zpotily v sevrenych dlanich. Tato slova znamenala, ze uz neni navratu, ze nohy stanou na opravdove zemi, i kdyz to bude pisek puste planety. Bude tam vsak vychod a zapad slunce, horizont, mraky a vitr.

„Pristani bodove v nadiru.“

Korabem se nesl tahly rev turbin, ktere cerpaly pohonne latky. Zeleny vejirovity sloup ohne jej spojoval s dymajici skalou. Na vsech stranach se zvedaly mraky pisku, oslepily periskopy strednich casti, pouze v ridici kabine se na obrazovkach radaru neustale objevovaly a hasly obrysy krajiny tonouci v chaosu tajfunu.

„Stop pri pristani.“

Ohen zlostne bouril pod zadi, jez klesala a utlacovala ho milimetr po milimetru, zelene peklo slehalo dlouhymi jazyky do pisecnych mracen. Mezera mezi zadi a ozehlym cedicem skaly se zmenila v uzkou sterbinu, v nitku zeleneho plamene.

„Nula, nula. Vsechny motory stop.“

Zaznel uder, pripominajici ohromny zvon s puklym srdcem. Raketa dosedla. Hlavni inzenyr stal s rukama na pakach havarijnich trysek: skala nemusela vydrzet. Rucicky stopek se pohybovaly dal pravidelnym hmyzim pohybem. Velitel chvili hledel na ukazatel vertikaly; jeho stribrite svetelko se neodchylilo ani o vlas od cervene nuly. Mlceli. Trysky rozpalene do visnoveho zaru zacaly chladnout a vydavaly pritom charakteristicke zvuky, podobne chraptivemu stenani. Rudy mrak, vznasejici se do vyse nekolika set metru, klesal. Vynorila se z nej nejprve tupa spicka Nepremozitelneho, potom jeho boky, ozehle trenim o atmosferu a drsny, dvojity pancir pripominajici svou barvou skalu. Rudy prach stale jeste viril kolem zadi, ale korab uz znehybnel nadobro; stal se soucasti planety a nyni krouzil lenivym pohybem trvajicim veky spolu s jejim povrchem pod fialovym nebem, na nemz zarily nejjasnejsi hvezdy, mizejici jen v bezprostredni blizkosti cerveneho slunce.

„Normalni postup?“

Astrogator se narovnal nad palubnim denikem, do ktereho vepsal smluveny znak pristani, cas a nazev planety: „Regis III.“

„Ne, Rohane. Zacneme tretim stupnem.“

Rohan se pokusil zakryt udiv.

„Ano. Ackoliv…,“ dodal s duvernosti, kterou mu Horpach nekdy dovolil, „nechtel bych byt na miste toho, kdo to oznami posadce.“

Вы читаете Nepremozitelny
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату