uzasnou ulevu: jenom opice! Jenze v tu chvili dostal ranu primo do ucha, az mu hlava poskocila… „Vsichni nastoupit do aut!“ zaznelo ostre jako povel. „Neblaznete! Jsou to paviani. To se da zvladnout. Nastartovat — a vsichni zpatecku!“
Ve fronte nakladaku nastal zmatek. Motory rvaly na plne obratky, blikala svetla, hlomozily vyfuky, chuchvalce sediveho koure se vznasely k cernemu bezhvezdnemu nebi. Ze tmy se najednou vynoril nejaky spinavy blyskavy oblicej, cisi ruce sevrely Andrejova ramena a hodily ho jako hracku zpatky do kabiny. Nakladni auto zpredu tresklo o jejich kapotu a soucasne se ozval naraz i zezadu. Popelnice v korbe nadskocily a zarachotily.
Icik Andrejem zalomcoval a zakricel: „Umis ridit, nebo ne? Tak umis to, Andreji?“ Venku za clonou koure nekdo jecel: „Pomoc!“ A velitelsky hlas znovu prikazoval: „Jen klid! Posledni vuz — zpatecku! A slapnete na to!“
A zatim shora i z obou stran dopadalo na auta vsechno mozne. Rachotily kapoty i popelnice, traskalo sklo, silely klaksony a neustale mohutnel ten hnusny, drasajici rev opic.
Icik najednou klidne prohlasil: „Tak ja jdu,“ loktem si zaclonil oblicej a vylezl ven. Malem pritom vletel pod vuz, ktery se hnal k Mestu. Andrej zahledl strachem znetvoreny soferuv oblicej. Byl to ten chlap, ktery tu vzdycky pocital vysypane popelnice.
Icik zmizel, misto neho se objevil spinavy a cely nejak zvaleny Donald.
Klobouk nekde ztratil… Nejdriv neco hodil na sedadlo, pak se vmackl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okynka a zacal couvat.
Nejaky rad cela ta situace ale prece jenom postupem casu dostala. Uz nikdo nic nevykrikoval, motory dunely a cela fronta nakladaku se pomalicku sunula nazpatek. Dokonce i ten utok opic jako by se otupil… Paviani poskakovali po hrebeni hory odpadku, ale dolu se nepousteli. Jen si tam dal nahore porvavali, cenili sve psi tlamy a vystrkovali na lidi leskle zadky.
Donald jel stale rychleji. U velkeho vodniho vymolu se mu podarilo auto otocit a pak uz na to slapl naplno.
Pred nimi se mihala koncova svetla prchajicich nakladaku.
A je to v suchu, rekl si s ulevou Andrej a opatrne si sahl na ucho. Bylo otekle a cele jako by horelo… To je tedy vec — paviani! Kde se tu vzali? A ze to tedy jsou paradni kousky! A kolik jich je… Driv tu ale zadni paviani nebyli — kdyz se tedy nebere v uvahu Icik Kacman… Jenze — proc zrovna paviani? Proc ne… treba tygri? Auto vletelo do diry, Andreje to vyhodilo do vysky, a kdyz dopadl zpatky na sedadlo, uvedomil si, ze ho tlaci nejaka neznama vec… Neco tvrdeho. Sahl pod sebe. Lezela tam pistole.
Chvili se na ni nechapave dival. Byla cerna, ne moc velka, hlaven mela kratkou a rukojet zebrovanou. A Donald rekl: „Opatrne s tim… Dejte mi to!“
Andrej mu pistoli podal a dival se, jak se Donald predklani a zbran si zasouva do zadni kapsy kombinezy. Najednou mu to doslo: „To jste byl vy…, kdo tam strilel?“ Donald neodpovedel. Blikal zrovna jedinym fungujicim reflektorem, aby upozornil toho pred sebou, ze predjizdi. Krizovatkou, primo pred jejich autem, prebehlo nekolik pavianu. Ti uz ted ale Andreje nezajimali.
„Kde jste tu pistoli vzal?“
Donald mu zase neodpovedel, jenom mavl rukou, jako by si chtel vrazit do cela neexistujici klobouk.
„Vite co, Done,“ rekl Andrej rozhodne, „zajedem ted rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdate a vysvetlite, jak jste k ni prisel.“
„Neplacejte hlouposti,“ odpovedel Donald. „Radsi mi dejte cigaretu.“
Andrej mu automaticky podal celou krabicku.
„To nejsou hlouposti. Ja nechci o nicem vedet. Nic jste mi nerekl, dobra, to je vase vec. Mam k vam duveru, jenze… ve Meste ted maji zbrane jenom zlocinci. Ja tim nic nemyslim, ale fakt je, ze vam nerozumim. Proste tu pistoli odevzdejte a na vysvetleni k tomu reknete, co chcete. Tohle totiz neni zadna hloupost! Vidim prece, ze se s vami posledni dobou neco deje!
Takze je lepsi jit — a vsemu udelat konec.“
Donald se na okamzik otocil a podival se Andrejovi primo do oci. Jeho vyraz byl zvlastni, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald nahodou nevysmiva, ale kdo vi…? Treba ten clovek vlastne trpi! Vypadal v tehle chvili velice stare, unavene, dokonce ustvane… Andreje to zmatlo a trochu vyvedlo z miry, ale pak se vzpamatoval a chladne pronesl, jako by odsekaval: „Odevzdat a vysvetlit… To je vsechno.“
„Je vam jasny, ze opice berou Mesto utokem?“
„No a co?“ podivil se Andrej.
„To je fakt… No a co?“ zopakoval po nem Donald a neprijemne se rozesmal.
Kapitola 2
Opice uz stacily dorazit do Mesta. Lezly po rimsach, v celych hroznech se houpaly na poulicnich lucernach, jejich tlupy poskakovaly na krizovatkach, splhaly se k oknum, hazely dlazebnimi kostkami a prohanely vydesene obyvatele Mesta, z nichz mnozi vybehli ven jen tak — ve spodnim pradle.
Donald nekolikrat cestou zastavil, aby vzal vylekane uprchliky. Popelnice z korby vyhazeli… V jednu chvili se pred nimi objevil splaseny kun.
Vlekl za sebou selsky vuz, na kterem se usadil mohutny stribrity pavian a zurive maval chlupatymi prackami. Pak se vuz napasoval do sloupu lucerny, kun se utrhl a utikal dal — a pavian hbite preskocil na nejblizsi okap.
Vysplhal se po nem a zmizel na strese.
Na namesti pred radnici byl zmatek. Prijizdely a zase odjizdely nakladaky, pobihali tu policiste, motali se tu i civilove — mnozi jen ve spodnim pradle, nekolik se jich kupilo kolem nejakeho zrejme kompetentniho muze, cosi po nem vyzadovali, tlacili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe maval aktovkou a jakousi hulkou.
„Peknej bordel,“ zavrcel Donald a vyskocil z auta.
Vbehli do budovy a okamzite se jeden druhemu ztratili. Vsechno se tu pomichalo: civiliste i muzi v uniformach — i zoufalci ve spodnim pradle.
Vsichni sborem hulakali a vsude bylo nakoureno.
„Pochopte to! Nemuzu prece takhle… jenom ve spodkach…!“
„Okamzite otevrte zbrojnici a rozdejte zbrane! Krucinal, aspon policajtum ty zbrane dejte!“
„Kde je velitel policie? Pred chvilkou tu byl…“
„Zustala mi tam zena… chapete to? A taky tchyne… Stara zenska!“
„Podivejte se, vzdyt o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To nekde chrape nebo co?“ „V nasi ulici byla jedina lucerna. Ted ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamzite bezte do dvanactky! Fofrem!“ „Ale uznavate, ze jenom takhle v podvlikackach…“ „Kdo tu umi ridit auto?
Ridici, pozor! Vsichni ven — tam, co jsou reklamy!“
„Tak hergot, kde je ten velitel? To se sel nekam schovat nebo co? Mizera.“
„Tak podivej: seber chlapy a jed do slevarny. Vemte si svorniky a vubec vsechno, co se hodi. Proste vsechno… A rozdejte to lidem!“
„Teda ja jsem ho majznul po ty chlupaty tlame, az me z toho boli ruka!“
„Vzduchovky by se nehodily?“
„Do dvaasedmdesatyho kvartalu… tri vozy! Do triasedmdesatky — pet…!“ „Dejte rozkaz… At jim vydavaji vystroj druhe kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tim potom zase shledali!“
„Maji ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdalo?“ S Andrejem tu vsichni postrkovali, tlacili ho ke zdi, slapali mu na nohy, ale i on strkal do druhych a tlacil je od sebe na vsechny strany.
Nejdriv se snazil najit Donalda. Chtel byt pri tom, az se bude resit ta zalezitost s pistoli, mohl byt Donaldovi uzitecny jako svedek, ale pak pochopil, ze zalezitost s paviany asi bude dulezitejsi. A hned zalitoval, ze neumi ridit auto a dokonce ani nevi, kde je tu slevarna. Taky neni v jeho silach nekomu vydat vystroj druhe kategorie — a tak to vypada, ze je tu vlastne k nicemu. Chtel tedy aspon podat informaci o tom, co videl na vlastni oci, mohlo by se to prece hodit, ale nenasel nikoho, kdo by ho minil vyslechnout.
Nikdo o to nemel zajem, nikdo ho ani nenechal domluvit, kazdy mu spis sam zacal vykladat, co videl. Andrej si roztrpcene uvedomil, ze v tehle tlacenici uniforem a podvlikacek nikoho nezna. V jednu chvili se mu pred ocima
