prehrsle lacinych prstenu na rukach zcela jednoznacne prozrazovaly jeho povolani.
„Oli! Vzdyt to jsou prodejni muzi!“ sykla Natalie a pokrcila nos. „Nemam nic proti mazlivemu sluzebnictvu, v tom nikdo rytirkam nebrani, ale s temahle…“
„Ani podivat se clovek nemuze. Rika se, ze ostatni rytirky…“
„Az dostanes svoje ostruhy, tak se muckej s kym chces. Treba i s takovymi… Ale dokud jsi moje zbrojnoska…“
„Dobre! Uz mlcim.“
„No tak. Semhle jdeme, tady za tou pekarnou zahneme doleva.“
Zastavily kone. Umelecky provedeny vyvesni stit U zlateho medveda delal dojem. Na modrem pozadi, ktere symbolizovalo nebe, letel dvouhlavy zlaty medved. Tlamy siroce rozevrene, mocna kridla roztazena pres cely stit. V tlapach nesl prekrasneho chlapce v kriklavem oblecenI. V levem dolnim rohu byla namalovana drobounka rytirka, ktera cvalala za letici priserou. Malir tim chtel naznacit moznost brzke zachrany. Natalie znovu ucitila drobne pichnuti u srdce.
Rozbehly se k nim sluzebne. Odvedly kone do staje, psy do psince a odtahly nahoru balik s brnenim, ostatnimi vecmi a oblecenim. Otyla hospodska se klanela ve dverich. Podle zvyku vsech hospodskych vychvalovala svuj podnik a vyzdvihovala to, ze jeste Nataliina maminka, svetla knezna, tady casto prozivala ty nejlepsi ze svych dni.
Natalie se podivala nad jeji mohutne rameno. Stal tam sluha. Zacervenal se, kdyz si vsiml Nataliina pohledu. Byl podle jejiho vkusu. Mel zlate vlasy jako ona, modre oci jako ona. To jenom Olze je jedno, jake maji muzsti vlasy a oci. Ji staci, kdyz maji peknou figuru, ale Natalii ne. Muzi museji mit stejnou barvu oci a vlasu jako ona. Samozrejme, ze i peknou postavu, to se rozumi samo sebou.
Kdyz Natalie sla za otylou hostinskou, drcla do Olgy loktem a septla:
„Ten je muj!“
„Ty ses vzdycky rychlejsi…“
„Az budes rytirkou, budes taky mit narok,“ rekla nemilosrdne Natalie. Ke schodisti do druheho patra musely projit ohromnym salem. Byl tu krb, postaveny z balvanu, erby na stenach, ocouzene mohutne stropni tramy. Ramus tu byl strasny, bylo tu narvano rytirkami. Natalie ucitila cisi nenavistny pohled. Bylo to jako bodnuti kopim. Pochopila, ze se jeji pobyt tady neobejde bez souboje.
„No co? Vzdyt jsme se nikdy nebranily takovym…“ pomyslela si. Sluha na schodech vykvikl. Olga ho prece jenom stipla, jakmile se naskytla prilezitost. Natalie tentokrat mlcela. Snazila se zjistit, kdo se na ni mohl tak osklive podivat. Znamych tvari tu bylo mnoho a nepratel taky nemela malo. To uz se tak stava… Nebo je to tentokrat nejaka dosud neznama rodova nenavist? I to se nekdy prihodi.
U dveri do pokoje, Olga pricinlive zmizela ve svem, pohledla Natalie na. krasavecka tak vyznamne, ze zrudl az k usim. Potom ho pozadala, aby ji pred zhasinanim ohne prinesl trochu vina. Ani ji nenapadlo, ze by to neudelal, zvlast kdyz mu pred rozchodem vyznamne stiskla drobne prstiky. Zavrela za sebou dvere a zastrcila kovanou zavoru. Prevlekani po ceste je vec podstatna, skoro ritual. Rytirka, ktera prave prijela, musi navstiviti velky sal. Jakekoli nedbalosti v obleceni by si ostatni okamzite vsimly.
Vana. Misto cestovnich kalhot — modre dziny, ktere mohou nosit jenom dvorani. Usily je remeslnice na matcine hradu. Ruda kosile, doplnena, safirovymi sponami. Misto hrubych cestovnich bot si vzala mekke. Samozrejme, ze si do prave zasunula kinzal. Cerny pas se zlatymi heraldickymi srpy a kladivy obtocil jeji stihly pas. K nemu si pripjala mec. V posledni dobe nektere rytirky prevzaly od muzu modu nosit prsteny. Natalie se k teto mode nepripojila. Kdyz by se melo rict po pravde, tak, hlavne kvuli tomu, ze se stejne sirily drby o jeji muznosti. Zato briliantove nausnice a zlaty retez na krku, to je rytirske. V tomto pripade ji nema nikdo sanci jakkoli napadnout. Natalie se podivala do zrcadla a byla, spokojena. Jeste kdyby si mohla na rameno pripnout stuhu nejakeho! Prekrasneho chlapce… Co se da delat. A vubec, zrcadlo lze. Obraz posmutnel. Zije samostatnym zivotem tam v tajemnem zazrcadli. S Natalii to nema nic spolecneho.
A rytirka Natalie, knezna horskeho vybezku Ulu — Gemu, pomalu sestupovala po schodech do salu. Hlavu hrde vztycenou a na tvari vyraz nesmirneho uspokojeni zivotem. To si tam muze precist i ten, kdo je negramotny.
Zvonily pohary. Zvonil zensky rytirsky chechot. Zvonily mince u stolu, kde se hraly kostky. Poletovali tu s podnosy ztepili mladenci. V koute nadsene vyrvavaly bojovnice se zapalem starou bojovou pisen rytiru Nosiba:
Kdyz by se melo rict zcela po pravde, tak nikdo z dnesnich rytirek nevi, co za plemeno byli Bazarove. Rikalo se, ze ti sverepi barbari zili davno, kdyz se Zeme prave oddelila od Temnoty a po svete se toulali ctyrnozi kone a jine nestvury a obludy. Vbrzku je vyhubili slavni predkove, zakladatelky — komisarky v kozenych kabatech a zaprasenych prilbach. To se stalo v serem davnoveku, kdy se stavely prvni zamky — gorkomy a vznikaly prvni rodove erby. Potom asi Bazary nekdo vyhubil, ale o tom uz v letopisech neni ani slovo.
Natalie se prosla salem a zdravila se se znamymi. Sedla si ke stolu. Zadumcive zdvihla ke rtum pohar a upila z nej. Ciste mechanicky placla po zadku sluhu, ktery zrovna bezel kolem. Ani ji nejak neprekvapilo, ze sousedni stoly najednou ztichly. Neprijemny, rezavy hlas umrtvil vsechen ruch v okoli:
„Katerino, at me odtud odvlece Plesaty Chru, jestli tu mezi nami nejsou prevleceni mladici!“
Natalie se pomalu otocila, tak pomalu, aby neztratila dustojnost. Je to tak. Ty dve u vedlejsiho stolu se bavily nahlas, jako by ji ani nevnimaly. „No jo, rytirske obleceni jeste z kluka rytire neudela.“
„A to ani kdyz si nenavlikne prsteny.“
„Ale na nausnice nezapomnel…“
„Usi ma napuchle. Vzdyt si je prave ted propichl. Chudak, vzdyt nemuze byt zvykly na zenske ozdoby…
„Hele, a ma mec. Jako rytirka. Dokonce na nem ma erb. Podivejme…“
„A jednorozce ma v erbu. Musime.. „
Ted uz Natalie mela zakonne duvody pro hadku. Jednorozec byl erbovnim zviretem jejich rodu. A urazka erbu byla urazkou celeho rodu, vcetne vsech predchazejicich pokoleni. Presto jeste vahala, protoze se na ne podivala. Ty rytirky, prave tak jako jejich erby, neznala. Urostle, zenskost z nich primo cisi, svaly jim jenom hraji.
„Koho jste nazvaly muzem, vazene rytirky?“ zeptala se Natalie hlasite.
„Toho, kdo samozrejme muzskym je. Je tenoucky, hezoucky,“ Katerina seji ted podivala do oci. „I kdyz si pripjal mec s jednorozcem…“.
„Jenom disidentky mohou placat takove nesmysly,“ rekla Natalie. Kdyz uvidela, jak jim zrudly tvare vztekem, stedre prilila oleje do ohne takovou nadavkou, kterou by nestrpel nikdo: „Zda se mi, ze takove jsou schopne spat i s kosmatym Tro.“
V tom okamziku bleskurychle vstala, uskocila dozadu a nohou odkopla taburet. Primo pred oblicejem se ji bleskly dva dlouhe mece. Ticho se sirilo salem jako kruhy na vode, kdyz se do ni hodi kamen. Tim kamenem byl jeji stul. Natalie vytrhla mec z pochvy a jen tak zlehynka jim pohnula vlevo a vpravo. Katerinina tvar nevzbuzovala duveru. Takove jsou schopne jakehokoli poruseni soubojovych pravidel. Ale to by ji neproslo. Je tu prilis mnoho rytirek, aby si riskla nedodrzeni kodexu. Skoda, ze tu neni Olga. Bohuzel, zbrojnosky nesmeji sedet za jednim stolem s rytirkami a uz vubec se nesmeji vmesovat do jejich sporu.
„Urozene rytirky, vsechny jste svedky,“ hlasite rekla Natalie. Sehnula se, ale pri tom nespustila oci z protivnic, a vytahla z holinky dyku. „Me damy, prosim o volny prostor a partacku k boji.“
Ted vsechno zaviselo na tom, kam se obrati verejne mineni. Cele to bylo mozne vykladat dvojace. Jestli pritomne rytirky neuznaji, ze si prvni zacala Katerina, bude muset Natalie bojovat s dvema. Ale ne! Vsechno je v poradku. Vedle Natalie se objevila svetlovlasa divka v bile kosili s zlutymi rukavy. Jeji mec se zkrizil s mecem Katerininy pritelkyne. Behem jednoho jedineho okamziku se stoly premistily ke stenam a rytirky na ne vylezly. Vykrikovaly bez prilisneho nadseni, protoze jim bylo jasne, ze jde do tuheho. Souboj se povede do prvni krve.
Natalie bojovala chladnokrevne. Nebylo to poprve. Uz se rozhodla, kam bodne svym mecem. Jeji rana pujde
