Nad strechami se objevila Plovouci hvezda, prvni z deseti. Proplula zprava doleva nad rudym diskem Mesice ve vzdalenosti asi dvou mesicnich prumeru. Samozrejme, vzdyt je to Prvni. Jejich cesty umela Natalie nazpamet a nikdy si je nespletla. Modra jasna hvezda, mnohem vetsi a krasnejsi, nez Nehybne hvezdy, ktere byly ve valne vetsine bile a mrnave. Proc desitky a stovky Nehybnych hvezd zustavaji na mistech a prakticky se nepohybuji pro oci pozorovatele? A proc desitka Plovoucich hvezd uhani po nocni obloze? Kam se ztrati mraky, kdyz zmizi za obzorem? Jestli je opravdu nebe kristalove,jak uci knezky, tak odkud se bere dest?
Uz byl nejvyssi cas se zastavit. Nekonecna proc byla skutecnym padem do nekonecna. Nekonecnym padem, ktery vsechno zhorsuje.
„Co se stat vedkyni?“ rikal kdysi dedecek, roztrpceny jejimi nekonecnymi proc.
Vedkyne? Natalii definitivne otravily, protoze nevedely vubec nic. Ani vedkyne, knezky, ani ty svetske… Mnohahodinove spory az do ochrapteni o vyznamu nejakeho tretiradeho pojmu. Pracne vypocty pohybu hvezd. Pohyb do kruhu. Byt uzavrena sama do sebe. Nekonecne debaty o tom, ktere pismeno vymyslel Veliky Bre jako prvni. B-r-r! Krev studi a mrzne! A krev mela Natalie vzdycky horouci, coz se smutkem poznamenavaly jeji ucitelky a predpovidaly ji nikoli nejlepsi budoucnost, vytvorenou jenom ze silenosti a nepredlozenosti. A mely pravdu. Zlate ostruhy si vyslouzila rychleji, nez kterakoli z jejich vrstevnic. Ucastnila se turnaju i rodovych valek, zabijela zvirata, ale vsechno to bylo k nicemu, protoze zustala lehkomyslnou a zahalcivou rytirkou, a to jak v ocich ostatnich, tak i ve svych. A ted jeste Prisaha… Matka zensky pomlci, stiskne zuby a vsechno pochopi. A tata? Tech slzicek, co bude… Ale vzdyt ona sama je vydesena. Jenze, co se da delat? Nakonec se jednou rozhodla…
Divala se na spici mesto, jako kdyby se v jeho propletenych, tmavych ulickach skryvala Pravda, opravdove, nefalsovane Vedeni. Ale nic takoveho se, samozrejme, za otevrenym oknem nevyskytovalo. Jenom ruda nocni tma, lide vsech vrstev, spici pod spicatymi strechami. A sem tam soupave kroky straze.
Kilometrovnik druhy
Svatek podle vsech pravidel
Socha prezije narod.
Natalie mile vyprovodila krasneho sluhu a vsunula mu do ruky dva zlataky. Olga sibalsky a umyslne neobratne klopila oci. To znamena, ze taky nespala sama. Natalie ji jen tak mimochodem tukla do nosu.
Rychle se nasnidaly a oblekly si plaste. Natalie svuj rodovy, modry se zlatym jednorozcem. Olga si oblekla, jak se patri pro zbrojnosku a kandidatku na rytirku, fialovy bez erbu. Na krk si povesily ceremonialni zlate retezy s Peti hvezdami, ktere byly vykladane safiry. Pripnuly si mece v slavnostnich pochvach, zkraslenych velkym mnozstvim zlatych ozdob. Natalie dala nohu na taburet a upravila si zlatou ostruhu. Ukosem se podivala na netrpelive podupavajici Olgu.
„Prinatrefil se ti nekdo hodne bujny. Mas uplne napuchle ucho. Kousl te?“ Olga se, buhvi proc, strasne zacervenala.
„Ze by byla verna zbrojnoska zamotana do nejakeho lehkomyslneho romanku? V tom je neco slozitejsiho…“ vsimla si Natalie a okamzite na to zapomnela. To by tak jeste schazelo, aby si pred Msi pletla hlavu nejakymi Olzinymi problemy.
Vysly na ulici. Lidi nepocitane. Vsichni byli obleceni svatecne a mirili k chramu. Hvizdla fletna, bouchly o sebe medene cinely. Natalie se ohledla. Ostrym pochodovym krokem dusaly stredem ulice v ctyrstupu Rude Dablice, osobni garda Sede Kardinalky. Mely na sobe rude kamizoly s cernymi plameny na hrudi a na rukavech, rude barety s oranzovym perim a zlute kalhoty. Byly peclive vybrane, urostle, plne zenskosti. Nataliiny oci se zle zuzily. Uz mela nekolik souboju s dustojnicemi Rudych Dablic, a to i v Tomu, kdyz tu byla minule. Veleni to nevidelo rado, ale mezi mladymi rytirkami bylo dobrym zvykem navazet se do kardinalciny gardy. Trvalo to uz od nepameti. Olga se smela poustet do souboju se serzantkami a vojackami, coz ji straslive stvalo.
Hrmela stara bojova pisen Rudych Dablic:
„Pochodovat teda umeji,“ rekla Natalie, „ale…“
Vyjekla. Zarazila se a poradne se podivala. Ne, neni tu ani ta nejmensi pochybnost. Vedle jedne z dvacitek Dablic udatne, pochodovala vcerejsi spolecnice Kateriny. Tentokrat na sobe mela serzantskou uniformu a zlate pochodne ji svitily na rukavu. Zapesti mela prevazane uhlednym obvazem. Natalie si nevsimla. Az prilis se snazila ukazat sve furiantstvi pri pochodovani.
Natalie strcila do Olgy a ocima ji ukazala na vcerejsi nepritelkyni. „To je ona! O ni jsem ti vypravela.“
„A ta druha? Katerina!“
„Nikde ji nevidim. Mozna, ze uz presla.“
„Se serzantkami se mohu bit…“ vzdychla Olga zasnene.
„Oli!“
„Vzdyt jsem tak moc nerekla. Ted se obcas uz i ony vytahuji…“ „Ticho!“ usekla Natalie. „Prece jenom je dneska vyznamny den.“
K chramu, Katedrale Peti Hvezd, dosly mlcky. Byl vyssi, nez ty nejvyssi domy v celem meste. Dokonce i temnorude veze knizeciho Narodniho vyboru, ktere se tycily zprava nad strechami domu, byly viditelne. nizsi. U vchodu, jak bylo zvykem, Natalie trikrat odstrcila od sebe natazenou dlani cosi neviditelneho — vlevo, vpravo a kupredu. Tak to vypadalo pri postrannim pohledu nekoho, kdo nevedelo co se jedna. Ale v Svate vire to znamenalo, ze verici zavrhuje Vsechny tri hlavni nepratele, ktere porazil a proklel Veliky Bre.
Nehlede na vsechny sve utajovane pochyby, z nichz mnohe hranicily s kacirstvim, nebo jim doopravdy byly, pocitila Natalie nesmelost a priliv dusevniho zaujeti. Prece jen to byla Katedrala. Ohromny sal, kde steny odshora az dolu zdobila nadherna a vyrazna mozaika, ktera zobrazovala skutky a vitezstvi. Velikeho Bre. Ozarovaly ji desitky lamp. Vpredu se blyskal zlaty disk s velkym mnozstvim paprsku — Tvar Velikeho Bre. Pod nim uz stalo, tvare otocene k oltari, dvanact vazenych knezek — Cestne Prezidium, v narasenem bilem obleceni. Sede vlasy, prepasane zlatymi obrucemi, ktere zdobily miniaturni kopie Tvare Velikeho Bre. Na hrudi. mely Pet zlatych hvezd. Tak bylo obleceno jedenact z nich. A dvanacta, presneji receno treti zleva a desata zprava, vypadala docela jinak. Visel na ni sedivy dlouhy a siroky plast, s kapuci spustenou na oci. Jen konecky prstu se obcas vysouvaly z sirokych rukavu. Jak od nepameti bylo zvykem, prave tak musela vypadat Seda Kardinalka, jedna z dvanacti knezek, zodpovednych za duchovni cistotu a nezkalene mysleni svych ovecek. Rude Dablice byly jeji osobni gardou.
Natalie, spolecne s ostatnimi, kteri seji vyrovnali rodem, stala v prvni rade. Najednou se ji zazdalo, ze se setkala pohledem s Sedou Kardinalkou. Otrasla se. Nebyl to strach pred vsemocnou knezkou, bylo v tom neco uplne jineho…
Nejvyssi knezka vysla na vyvysene misto pred nehybnym sikem svych, kolegyn. Zkoumave se divala do tvari svych ovecek a zpevave pronesla ritualni otazku:
„Je mezi vami nekdo, kdo si mysli, ze Cestne Prezidium neni hodno sveho poslani?“
Ticho.
