Blesk ozaril Stirnerovu tvar a Elsa se zachvela, kdyz pred sebou spatrila neznamy vousaty oblicej.
„Co se to deje? Kde to jsem?“ ptala se nechapave. „Kdo jste?“
Stirner pozoroval tuto promenu s bolestnou zvedavosti.
„To je sal Karla Gottlieba, zesnuleho bankere. Stenografka Elsa Gluckova tu nikdy nebyla. A pred vami je Ludvik Stirner. Nepoznala jste me? Elso!.. Provinil jsem se na vas a neprosim za odpusteni. Jedine, co me muze ospravedlnit, je to, ze jsem vas skutecne miloval a. miluji vas., miluji hluboce a uprimne.“
Elsa sklesla na stolicku u klaviru a temer s hruzou hledela na Stirnera.
„Nedivejte se na me tak, Elso!“ Stirner si hladil celo dlani, jako by sbiral myslenky. „Ano, miluji vas. Byl jsem snad prvni, koho laska dohnala k zlocinu? Dlouho jsem svadel vnitrni boj. Vzpominate si na nas rozhovor, tehdy davno na vylete, v lodce? Tehdy jsem mluvil o mohutne sile, kterou ovladam. To nebyla prazdna slova. Skutecne jsem takovou silu ovladal. Driv nez jini jsem objevil zpusob prenosu myslenek na dalku. V mych rukou se octla sila, kterou dosud neovladal ani jediny clovek na svete. A mne se. zatocila hlava. Nejvelkolepejsi plany mi probleskovaly hlavou. Pouzil jsem teto sily a vsugeroval vam lasku k sobe.“
Elsa se od neho v hruze odvratila.
„Sauerovi jsem vsugeroval lasku k Eme. Pohyboval jsem lidmi jako loutkami,
vodil jsem je jako na nitce, a oni tancili podle meho prani. Zatouzil jsem po bohatstvi a ziskal jsem je. Ale dokud jsem se o sve vsemohoucnosti plne nepresvedcil, by] jsem opatrny. Postupoval jsem oklikami. Krivka? Bezpecneji vede k cili. O tom jsem mluvil tehdy, v lodce. Abych nevzbudil podezreni, zaridil jsem to tak, ze jsem dedictvi po Gottliebovi nedostal ja, ale vy. a ja vas dostal s peknym venem! Cha, cha, cha!“
Elsa se siroce rozevrenyma ocima zahledela na Stirnera.
„Natropil jsem lidem mnoho zla. Nemyslete si vsak, ze zlo samo o sobe mi pusobilo poteseni. Chtel jsem se stat velkym. Zdalo se mi, ze moje moc je bezmezna, Bylo by stacilo zatouzit po slave, a lide by mi byli zacali tleskat, opevovat ma nejhloupejsi dila. Ale vzdyt by to koneckoncu byla jen sebechvala, stejny sebeklam jako vase laska ke mne.“
Stirner nervozne pohledl na hodinky.
„Myslim, ze nerikam to prave. Tolik vam toho musim rict. Elso, kdybyste vedela, jak jsem trpel, zahnan jako zvire do temneho kouta, obklopen spoustou nepratel, stale ve strehu, v neustalem, neslabnoucim nervovem vypeti.
Kdybych byl mel aspon jedineho pritele, uprimneho, oddaneho pritele. Kdybyste me byla milovala, ale ne umelou laskou, kterou jsem vam vnutil. Mozna, ze bych jeste bojoval. Byl jsem vsak osamely. Jsem unaven. Jsem nesmirne unaven.“
Stirner se odmlcel a svesil hlavu.
Elsa se na nej divala a pomyslela si, ze v te blede, zmucene tvari neni nic tajemneho ani hrozneho. Je to tvar neurastenika, vycerpaneho cloveka. Kdo je vlastne Stirner? Snad nadany vynalezce a experimentator, ale i obycejny clovek, ktery nahodou objevil zpusob, jak si podridit vuli jinych lidi, a ktery ze sve „vsemohoucnosti“ temer zesilel. Zpusobil tisice bed, a aniz se stal panem sveta, byl sam rozdrcen nadmernou tihou, kterou vzal na sva bedra. Elsa to pochopila spis citem nez rozumem. Nevidela pred sebou hrdinu nebo nadcloveka, ale proste trpiciho muze, ktery krute doplaci na sve zlociny. Takoveho Stirnera chapala a probouzel v ni soucit.
„Musel jste strasne trpet,“ pronesla tise.
„Dekuji vam. Vase ucastna slova jsou mi drazsi nez umele vynucene polibky!.. Ano, jsem k smrti unaven!“ Stirner se na chvilku odmlcel a pak pokracoval: „Rozhodl jsem se vzdat se boje. Rozhodl jsem se skoncovat se vsim, i se samotnym Stirnerem!“
Znovu vytahl hodinky a pohledl na ne.
„Stirner bude zit uz jen nekolik minut“
Elsa na neho hledela s hruzou.
„Vy jste si vzal j ed?“
„Ano, jenze ne obycejny jed. Hned se to dozvite. Ale drive nez skoncuji se Stirnerem, rozhodl jsem se alespon ponekud odcinit svoje provineni vuci vam. Vratil jsem vam vase drivejsi vedomi. Vsugeroval jsem vam v jedenact hodin v noci, ze presne o pulnoci se stanete byvalou Elsou. Vsechen umely zivot s vas spadne jako slupka. Budte volna, budte sama sebou. Zaridte si zivot jak chcete, milujte koho chcete, budte stastna.“
Elsa hluboce povzdechla.
„A Stirner? Co udelat se Stirnerem, kteremu poctivi lide odmitaji stisknout ruku?“ pokracoval. „Stirner musi zemrit. Dal jsem rozkaz svemu pristroji pro prenos myslenek. Naridil jsem ho na plny vykon. Presne v jednu hodinu v noci,“ Stirner opet pohledl na hodinky, „za pouhych sest minut, vyzari pristroj rozkaz poslany Stirnerem Stirnerovi. A Stirner zapomene, ze je Stirner. Ztrati svou osobnost. Zapomene vsechno, co se v jeho zivote odehralo. Bude to novy clovek s novym vedomim. Bude to Stern. Stern odtud odejde tam, kam mu naridil Stirner. Stern nebude mit ani tuseni, ze v kovove kleci jeho podvedomi bude vlacet svou existenci spoutany Stirner!.. To je smrt. Smrt vedomi!“
„Ale mohou vas prece dopadnout?“
„Kdo by v tom poustevnikovi poznal Stirnera? S vousy me nikdo nevidel. Vsechno jsem napred promyslel. Dnes v noci nepratele vyzarovat nebudou. A i kdyby, pak to pro nejakeho Sterna nebude nebezpecne. Zareni je nasmerovano a ma zasahnout vedomi Stirnera. A ten uz nebude!“
Elsa byla jako u vytrzeni. Melo se pred ni odehrat jakesi tajemne prevteleni.
„Jeste neco, Elso. Az odejdu, bude to tu vzhuru nohama. Vam jiste odeberou vsechen majetek. Postaral jsem se, abyste netrpela nouzi. Tady,“ Stirner podal Else balicek, „najdete penize na cestu a adresu jednoho muze, na „jehoz jmeno jsem prevedl velkou castku. Bylo by nebezpecne, aby penize byly ulozeny na vase jmeno. Podrobil jsem toho muze silne sugesci a s penezi bude vsechno v poradku, jedte tam. Je to velmi daleko. Ale tim lip. Musite si odpocinout od vseho, co jste prozila. Je nacase! Sbohem, Elso!“
„Pockejte, jeste jednu otazku. reknete, Ludviku, zavinil jste smrt Karla Gottlieba?“
Hodiny odbily jednu. Stirneruv oblicej se pojednou krecovite stahl. Stirner se zachytil klaviru a tezce dychal.
Elsa se zatajenym dechem pozorovala tuto promenu.
Stirner se zachvel a pozvolna prichazel k sobe.
„Odpovezte prece na mou otazku!“
Stirner se na ni podival uplne nechapave a rekl jakymsi novym, zmenenym, klidnym hlasem:
„Prominte, pani, ja vas bohuzel neznam a nevim, o jake otazce to mluvite.“ Pak se uklonil a odmerenym krokem, jaky u neho neznala, vysel ze salu.
Stirner uz neexistoval.
