Isaac Asimov
NEMESIS
AUTOROVA POZNAMKA
Tato kniha neni soucasti cyklu Nadace, cyklu o robotech ani cyklu Rise. Je to samostatna kniha. Jen me napadlo, ze na to upozornim, abych predesel pripadnemu nedorozumeni. Jiste, jednoho dne ji mohu jinym romanem vclenit mezi ostatni, ale, znovu podotykam, take nemusim. Koneckoncu, jak dlouho si muzu lamat hlavu tim, aby do sebe zapadaly vsechny spletitosti historie budoucnosti?
Dalsi vec. Uz je to dlouho, co jsem se rozhodl drzet se jednoho zasadniho pravidla — byt srozumitelny. Vzdal jsem se veskerych myslenek na poeticky, symbolicky, experimentalni ci jakykoli jiny zpusob vyjadrovani, ktery by mi mohl (kdybych byl dost dobry) zajistit Pulitzerovu cenu. Chci psat vyhradne srozumitelne a nastolit tak vrely vztah mezi mnou, ctenari a profesionalnimi kritiky — vlastne, ti si mohou myslet, co chteji.
Nicmene se obavam, ze me pribehy se tvori samy, a ja se zdesenim shledal, ze pisu ve dvou casovych rovinach. Jeden sled udalosti se odehrava v soucasnosti pribehu a druhy v jeho minulosti; ten se ovsem soucasnosti neustale priblizuje. Jsem si jist, ze jejich sledovani vam nebude cinit problemy, ale jelikoz jsme prece stari pratele, napadlo me, ze vas na to upozornim.
Marku Hurstovi
memu neocenitelnemu editorovi,
ktery ma, podle meho,
s mymi rukopisy vice prace
nez ja sam.
PROLOG
Sedel sam, obkliceny.
Venku svitily hvezdy, zvlaste pak jedna s malou soustavou svetu kolem. Videl ji pred svym vnitrnim zrakem stejne zretelne, jako by ji videl ve skutecnosti, kdyby odtemnil okno.
Mala hvezdicka, naruzovele ruda — barva krve a zkazy, s priznacnym jmenem.
Nemesis!
Nemesis, bohyne pomsty a bozi spravedlnosti.
Znovu si pripomnel pribeh, ktery zaslechl v mladi — legendu, mytus, povest o Potope sveta, ktera smetla hrisne a zdegenerovane lidstvo a ponechala nazivu jedinou rodinu, se kterou zacalo vse od zacatku.
Tentokrat zadna potopa. Jen Nemesis.
Lidstvo znovu degenerovalo a Nemesis, jez se k nemu blizila, byla spravedlivym trestem. Zadna Potopa. Nic tak jednoducheho jako Potopa.
I kdyby se nekterym prece jen podarilo uprchnout — kam by se podeli?
Proc necitil zadnou litost? Lidstvo takto nemohlo dale existovat. Pomalu umiralo na vlastni zlociny. Byla vymena pomale mucive smrti za mnohem rychlejsi pricinou ke smutku?
Zde byla planeta obihajici kolem Nemesis. Satelit obihajici kolem planety. Rotor obihajici kolem satelitu.
Staroveka Potopa odnesla do bezpeci hrstku lidi v arse. Mel jenom mlhavou predstavu o tom, jak archa vypadala, ale Rotor byl jeji paralela. Odnasel vzorky lidstva, ktere zustanou v bezpeci, a z nich vzejde novy a neskonale lepsi svet.
Avsak pro ten stary — zbyva jen Nemesis!
Znovu si ji predstavil. Rudy trpaslik sinouci se po sve stezce neuprosne vpred. On sam a jeho svety byly v bezpeci. Zeme nikoli.
Nemesis je na ceste, Zeme!
A rozseva Bozi trest!
JEDNA
MARLENE
1
Marlene videla naposledy slunecni soustavu, kdyz ji bylo neco malo pres rok. Samozrejme si to nepamatovala.
Hodne o ni precetla, ale nikdy pri tom nemela pocit, ze by nekdy byla casti slunecni soustavy, nebo ze by slunecni soustava mela jakkoliv obsahovat ji samu.
Celych patnact let sveho zivota si pamatovala jen Rotor. Vzdycky o nem premyslela jako o svete. Koneckoncu, mel osm kilometru v prumeru. Od svych deseti let ho cas od casu — priblizne jednou za mesic, kdyz to slo — aby nevysla ze cviku, obesla kolem dokola a prilezitostne se sklouzla po nizkogravitacnich chodnicich. Pokazde to byla legrace. At uz klouzala nebo kracela, Rotor, spolu se svymi budovami, parky, farmami, a hlavne lidmi, letel stale dal a dal.
Zabralo ji to cely den, ale matce to nevadilo. Rikala, ze Rotor je naprosto bezpecny. „Ne jako Zeme,“ dodavala obvykle. Proc ale nebyla Zeme bezpecna, se uz nezminila. „A vubec,“ skoncila vzdycky.
Co se Marlene zamlouvalo nejmene, byli lide. Nove scitani, jak tvrdili, ukazalo, ze jich je na Rotoru sedesat tisic. Prilis. Presprilis. A vsichni s maskou pokrytectvi na tvari. Marlene se nemohla divat na ty falesne obliceje s vedomim, ze se pod nimi skryva neco docela jineho. Take o tom nemohla mluvit. Kdyz byla mladsi, nekolikrat to zkusila, ale matka se vzdycky rozhnevala a prikazala ji, ze takove veci nesmi nikdy rikat.
Cim byla starsi, tim zretelneji fales rozeznavala, ale uz ji tak nevadila. Naucila se ji brat jako fakt a snazila se travit co nejvice casu sama, jen se svymi myslenkami.
Posledni dobou se ji myslenky casto zatoulavaly k Erythro, planete, kolem ktere obihali po vetsinu Marlenina zivota. Nevedela, proc ji tolik pritahuje, ale jak mela chvilku cas, nechala se vyvezt na pozorovaci plosinu a upirala na planetu touzebny pohled. Prala si byt tam — primo na povrchu Erythro.
