nahore se odrazely zablesky exploze nehybnymi miliardami ruzovych, zelenych a zlutych duh. Ochrance, cerny, jako vytesany z uhli, couval za rachotu blesku, pomalu se otacel na miste, zvedal tupy cenich a, opet blesky a hromy otrasaly okolim.
„Jde to docela dobre,“ zarval Inzenyr Koordinatorovi primo do ucha. „Treba je takova delostrelba odstrasi a nechaji nas na pokoji! Potrebujeme jeste nejmin dva dny!“
Jeho tvar zalita potem — ve vezicce bylo horko jako v peci — vypadala jako rtutova maska.
Kdyz se odebrali na odpocinek, vyjely zase nahoru automaty a do rana lomozily, vlacejice za sebou hadice piskovych strikacek, rachotily bloky sklovite hmoty, kolem svarecek se dest trpytil a jiskril oslnujici nejcistsi modri, nakladni vrata pohlcovala nove a nove schranky zplodin — parabolicka konstrukce tesne za zadi rakety pomalu rostla, nakladni automaty a exkavatory pracovaly zaroven pod jejim brichem a zakusovaly se tvrdosijne do svahu pahorku.
Kdyz za usvitu ustaly, byla uz cast skloviteho materialu spotrebovana na vyztuzeni sachty.
„To byl bajecny napad,“ rekl Koordinator. Sedeli v navigacni kabine, na stole se povalovaly svitky technickych vykresu. „Skutecne, kdybychom zacali odstranovat vyztuhy, mohl by se na nas pod vahou rakety proborit strop a nejenze by uderila o zem, ale jeste by rozdrtila automaty. Jiste by nestacily opustit jamu.“
„Vystacime pak s energii na let?“ zeptal se Kybernetik. Stal v otevrenych dverich.
„Na deset letu. Muzeme prece, kdyby bylo potreba, prestoze to jiste bude zbytecne, anihilovat zbytky skloviny, ktere jsou ulozeny ve skladisti. Zavedeme do stoly zahrivaci potrubi — budeme moci presne regulovat teplotu; az dosahne bodu tani skloviny, zacnou podpery pomalu klesat. Kdyby to slo prilis rychle, muzeme do stoly kdykoliv vstriknout davku kapalneho vzduchu. Tak do vecera uvolnime raketu ze zeme. No, a pak ji postavime…“
„Ale to uz je dalsi kapitola,“ rekl Inzenyr.
Rano kolem osme.se mraky roztrhly a vysvitlo slunce. Obrovsky valec rakety, zaboreny dosud bezmocne do svahu, se zachvel. Inzenyr sledoval tento pohyb — pomoci teodolitu meril pomale klesani zadi, spicka rakety byla uz hluboce poddolovana, prazdne misto po vykopane hline vyplnil les sklovitych sloupu.
Stal ve znacne vzdalenosti od rakety, temer pod samou hradbou, ktera svymi stenami proderavenymi retezem otvoru pripominala ruinu jakehosi kolosea vyfouknuteho ze skla.
„Lide i dvojcaci byli na dobu operace z rakety evakuovani. Inzenyr jednu chvili zahledl postavu Doktora, ktery se z daleka blizil, obchazeje velkym obloukem zad trupu, nepronikla do jeho vedomi, byl prilis zamestnan pozorovanim pristroju. Jedine tenka vrstva zeme spolu se systemem meknoucich podper nesla vahu rakety. Osmnact silnych lan vedlo od trysek na zadi ke kotvicim vtavenym do masivnejsich bloku zdiva Inzenyr blahorecil te hradbe, bez niz by prace s kladenim a stavenim rakety trvala nejmene ctyrikrat tak dlouho.
Celou siti kabelu, vinoucich se po pisku, vtekal proud do ohrivacich potrubi vlozenych do stoly. Z jejiho usti; dobre viditelneho tesne u mista, kde trup vnikal do svahu, se slabe sirilo Line, sedozlute chuchvalce mlh se plazily po zemi, ktera jeste neoschla po nocnim desti. Zad rakety klesala kratkymi trhnutimi, a kdyz zacinala dosedat rychleji, smackl Inzenyr leve tlacitko pristroje, pak ze ctyr kovovymi spiralami ovinutych potrubi, mizejicich ve stole, tryskal potok tekuteho vzduchu a otvor s rachotem chrlil spinave bile chomace dymu.
Najednou pri dalsi fazi taveni sklovitych vyztuh stoly trhl sebou krecovite cely trup, a nez Inzenyr stacil pohnout packou, vice nez stometrovy valec se s tahlym stenanim naklonil, zad opsala oblouk, ve zlomku vteriny urazila vzduchem drahu ctyr metru, ktere ji delily od zeme, a zaroven se spicka rakety vytrhla ze svahu a vymrstila vzhuru hromadu pisku a slinu — a keramitovy obr zustal lezet nehybne. Primackl kabely i kovove hadice; jedna, rozdrcena, praskla. Vystrikl z ni hucici gejzir zkapalneneho vzduchu.
„Lezi! Lezi!“ zarval Inzenyr. Vzpamatoval se az za chvili — tesne vedle neho stal Doktor.
„Co? Co?“ opakoval jako omraceny, nemohl pochopit, co mu jeho druh rika.
„Zda se, ze se vracime… domu,“ rekl Doktor. Inzenyr mlcel.
„Bude zit,“ rekl Doktor.
„Kdo? O kom to mluvis? Aha…“
Najednou pochopil. Jeste jednou se ubezpecil pohledem, ze raketa lezi, vysvobozena.
„A co? Pojede s nami?“ zeptal se a vykrocil; pospichal, protoze chtel co nejdriv prozkoumat plast na spicce rakety.
„Ne,“ namitl Doktor. Udelal nekolik kroku za Inzenyrem, pak, jako kdyby se rozmyslel, zustal na miste. Citelne se ochladilo od vodotrysku zkapalneneho plynu, ktery ustavicne tryskal z praskleho potrubi. Nahore na trupu se objevily drobne postavy. Jedna zmizela, za nekolik okamziku se kypejici sloup plynu zmensil, chvilku jeste rozstrikoval penu, od ktere ledovatel vzduch, az konecne zmizel. Zavladlo najednou podivne ticho. Doktor se rozhledl, jako by se divil, kde se tu bere, a pomalu odchazel.
Raketa stala svisle — bila, belejsi nez sluncem prozarene mraky, mezi nimiz uz zdanlive putoval jeji vzdaleny, spicaty vrcholek. Uplynuly tri dny tezke prace. Vsecko uz bylo nalozeno. Velka parabolicka rampa ze svarenych ulomku hradby, ktera je mela uzavrit, lezela prazdna na svahu pahorku. Osmdesat metru nad zemi, v otevrenem vchodu, stali ctyri lide.
Divali se dolu. Tam na sede zlute, rovne plose, bylo videt dve male postavicky, jedna o neco svetlejsi nez ta druha. Divali se na ne shora, jak bez pohybu stoji nekolik desitek metru od tryskovych pochev, rozsirujicich se mirne jako giganticke sloupy.
„Proc neodchazeji?“ rekl Fyzik netrpelive. „Nebudeme moci odstartovat!“
„Oni neodejdou,“ rekl Doktor.
„Co to znamena? On nechce, abychom odleteli?“
Doktor vedel, co to znamena, ale mlcel. Slunce stalo vysoko, od zapadu plynuly kupovite mraky. Z otevreneho vchodu, jako z okna nebetycne veze, necekane postavene na pustine, videli hory na jihu, modrave, v mracnech se ztracejici hrebeny, velkou zapadni poust s pruhy sluncem ozarenych dun, prostirajici se na sta kilometru, i fialovy skraloup lesu, porustajici svahy na vychode. Nesmirny prostor se tahl pod azurem, s malym, ostrym sluncem v zenitu. Jako krajkova kostra se dole tahlo koleso hradby — stin rakety se po nem sunul jako rucicka slunecnich hodin pro titany, jiz se blizil ke dvema malickym postavam.
Od vychodu zadunela hromova rana — vzduch odpovedel tahlym zasvistenim a z cerne bane vybuchu vyslehl plamen jasnejsi nez slunce.
„Hledme, to tu jeste nebylo,“ rekl Inzenyr.
Druhy hrom. Neviditelna strela se blizila, kuzel pekelneho hvizdotu je zavalil, zdalo se, ze projektil skrabne o vrcholek rakety. Zeme zadunela, vyletla do vzduchu nekolik desitek metru od rakety. Ucitili, jak zakolisala.
„Osadka,“ rekl Koordinator. „Na sva mista!“
„Ale oni,“ vyhrkl zlostne Chemik a jeste jednou se vyklonil dolu.
Dvere zapadly.
V kormidelni kabine nebylo detonace slyset, v obrazovkach zamirenych dozadu videli, jak po piscinach vyskakovaly ohnive kere. Dva svetle body staly jeste porad nehybne na upati rakety.
„Zapnout pasy!“ rekl Koordinator. „Pripraveni?“
Odpovedelo mu zamruceni: „Pripraveni!“
„Dvanact hodin, sedm minut. Na start. Plny predstih!“
„Zapinam reaktor,“ rekl Inzenyr.
„Kriticky bod prekrocen,“ rekl Fyzik.
„Normalni cirkulace,“ rekl Chemik.
„Gravimetr v ose,“ rekl Kybernetik.
Doktor, ktery visel v polovine vzdalenosti mezi klenutym stropem a penoplastikem vystlanou podlahou, hledel na zadni obrazovku.
„Jsou tam?“ zeptal se Koordinator a vsichni na neho obratili oci, ta slova nepatrila k startovnimu ritualu.
„Jsou,“ rekl Doktor. Raketa zasazena vzduchovou vlnou blizsi, nez byly predchozi, se zatrasla.
„Start!“ rekl hlasite Koordinator.
Inzenyr s bledou tvari nastartoval pohonne trysky. Nebylo slyset nic, krome neobycejne slabych, vzdalenych vybuchu, ktere jako kdyby se odehravaly v jinem svete, s nimz nemeli nic spolecneho. Pomalu mohutnel tichy, pronikavy svistot — vsecko jako kdyby se v nem rozpoustelo, rozplyvalo, mekce se kolebajice klesali do naruci nepremozitelne sily.
„Stojime na ohni,“ rekl Inzenyr.
