prikladech. Epocha pary prinutila inzenyry usilovne zkoumat, jak zpracovavat kovy, zvlaste zelezo, ktere se stalo zakladnim stavebnim materialem vsech stroju. Umerne tomu, jak mohutnely parni stroje, „zelezni andele“, snimajici s lidi brime otrocke prace, rostla take znalost hodnoty paliv, jako je uhli a nafta, a technologie kovu vyrabela zaroven stovky a tisice druhu oceli a zeleza, cim dal specialisovanejsich a zpusobilejsich plnit presne vymezene funkce; tak vznikaly slitiny, z nichz se valcovaly plechy na kotle, jine pro kostry stroju, jine pro loziska, docela jine pro pisty, lopatky turbin a hridele. Jejich uhrnny pocet dosahoval nekolika tisic. Objev atomove energie vytvoril situaci tak novou, ze si malokdo hned uvedomil, jak velky prevrat v technickem mysleni prinese jeji vseobecne pouziti. Zprvu se lide neodvazovali zavrhnout obrovske dedictvi znalosti strojniho inzenyrstvi, ktere bylo ziskano praci celych generaci. Proto se uzivalo tepla vznikajiciho v atomovych reaktorech k ohrivani pary, ktera uvadela do pohybu starym zpusobem konstruovane parni turbiny. Ale po nekolika letech byl tento zpusob shledan nevhodnym. Vodni para dobre slouzila k prevadeni tepla mezi plamenem uhli a pistem stroje, ale nyni uz nevyhovovala. Atomovy reaktor, schopny vytvaret teploty jadra hvezd, byl nucen pracovat s ubohou teplotou nekolika set stupnu. To nesmirne snizovalo jeho produktivitu. Teprve ted si lide plne uvedomili, jak nadmiru slozite byly dosud uzivane zpusoby ziskavani energie: chemickou energii paliva premenovali lide v tepelnou, tuto v pohybovou energii pary a teprve tu v energii elektrickou, zatim co atomovy reaktor chrlil cele mraky atomovych castic s elektrickym nabojem. Kdyby je bylo mozno shromazdit a vhodne usmernit, byl by zde nevycerpatelny zdroj elektriny.
Problem byl vymezen, cil vytcen, ale na ceste k nemu se vrsily obrovske prekazky.
Malo pomahaly vsechny dosavadni znalosti. Dokonale zname latky, vystavene pusobeni stepenych atomu, menily pred ocima sve vlastnosti. Nejtvrdsi a nejodolnejsi druhy oceli propoustely atomove zareni jako derava sita. Doposud vyrabel inzenyr strojar a inzenyr energetik stroje pohybujici se tam a zpet nebo otacejici se dokola, ucil se tedy theorii treni, mazani, odolnosti materialu. Nyni musel vkrocit na neznamou pudu obrovskych teplot a zareni, kam dosud pronikali pouze astronomove. Musel si osvojit nove znalosti a vytvorit nove, nikde v prirode neexistujici prostredky, aby mohl ovladnout tento nejprudsi a nejelementarnejsi druh energie, ktera po miliardy let zivi cely vesmir a udrzuje svetlo hvezd.
Postupne, jak prestavaly pracovat stare tovarny a zavody, mizely spinave kotelny se spleti sycicich a bublajicich potrubi, strojovny plne svisticich turbogeneratoru, hucici dmychadla, obrovske haldy uhli a chladici veze. Cely obrovsky svazek historie technicke civilisace zapadal do minulosti, aby spocinul v knihovnach vedle svazku obsahujicich historii plavby pomoci vetru, parnich vlaku, riditelnych balonu—zeppelinu a tech mnoha svazku, v nichz byly popsany straslive prostredky, jakych kdysi lidstvo uzivalo v utocnych valkach k sebeniceni.
Nove energeticke zavody vypadaly docela jinak. Mezi pruhlednymi stenami se prochazeli lide v bilych plastich a dohlizeli na prvky uveznene v podzemi za silnymi pancerovymi prikrovy, na prvky, ktere vyrabely energii tim, ze probihaly neustalymi premenami… Ve svetlych halach novych zavodu vladlo naproste ticho a pouze tam, kde prochazel proud z hlavnich sberacu do vedeni o vysokem napeti, bylo slyset klidny basovy bzukot transformatoru.
Elektriny, i kdyz byla ziskana primo z atomu, nedalo se jen tak beze vseho uzit pro pohon raket. Astronautika musela jeste stale cekat na svuj rozhodujici objev. Zdalo se, ze atomova energie slibuje nekonecne vice nez kterakoli jina pohonna latka. Plyny, ktere vznikaji pri rozpadu atomu, maji rychlost nekolika desitek, ba dokonce nekolika tisic kilometru za vterinu. A energie skryta v nekolikakilogramovem kusu uranu stacila by k preprave nekolikatisicitunoveho nakladu na Mesic. Ale toto reseni, tak proste na papire, dalo se v praxi tezko uskutecnit. Hacek byl v tom, ze stepene atomy vrhaji castice vsemi smery, kdezto pro pohon raket je nutno soustredit je do jednoho smeru. Tehdejsi technika pokladala tento problem za neresitelny. Tu doslo k novym objevum. A o vitezstvi meziplanetarnich letu rozhodla jedna z nejmladsich ved, syntheticka nuklearni chemie.
Chemikove, kteri drive pouze kopirovali prirodu a snazili se vyrabet v laboratorich latky vyskytujici se na Zemi a na hvezdach, naucili se tvorit latky nikde neexistujici tak libovolne jako architekt, ktery podrizuje tvar a konstrukci stavby svym tvurcim zamerum. Na pozadani mohli vyrabet hmoty tvrde jako diamant a pevne jako ocel, plasticke latky lehke a pruhledne jako sklo, ktere vsak bylo mozno kovat a obrabet, tmely spojujici latky silou nytu, materialy isolacni, vyhrevne, tlumici zvuk, pohlcujici zareni a dokonce i castice atomu. Takto vznikl lucit, syntheticky material, ktery pohlcoval ve dne slunecni paprsky a ve tme vydaval jejich energii a zaril rovnomernym bilym svetlem. Vedci, kteri se naucili rozbijet a znovu skladat atomy, soustredili svou pozornost na dosud nepokorene atomove jadro. Slo jim o to, aby se atomy, uvolnujici svou energii, nerozpadaly jakkoli, nybrz zpusobem presne vymezenym, a aby tento rozpad uvolnoval castice, ktere by bylo mozno zamerit libovolnym smerem.
Lehce se to rika, ale jak obtizne bylo dosahnout cile! Atomove jadro je uzavreno plochou potencialu, k jejimuz rozbiti je treba energie milionkrat vetsi, nez je energie nejstrasnejsich traskavin. Vzhled fysikalnich laboratori se od zakladu zmenil. Kdysi v pomerne malych salech staly na stolech a policich krehke pristroje se sklenenymi zatkami, kdezto nyni se v masivne klenutych halach s betonovymi stropy zvedaly obrovske stroje pro urychlovani castic, ktere velikosti i vzhledem pripominaly basty stredovekych opevneni. Tato mohutna atomova artilerie, jiz uzivali vedci bombardujici nedobytnou tvrz atomoveho jadra, mela nejruznejsi kalibry: od starych, jeste nekdy v tricatych letech postavenych cyklotronu pres synchrotrony, algotrony, kavitrony, mikrotrony, rhumbatrony a falitrony az k obludnym bevatronum, v nichz miliardy a miliardy voltu uvadely castice do pohybu dosahujiciho temer rychlosti svetla. V tezkych ochrannych odevech, s tvaremi zakrytymi maskami z olovnateho skla, blizili se vedci k otvorum v betonovych zdech, jimiz slehal svistici bily plamen nukleonu, aby vystavili jeho pusobeni spetku nejakeho noveho prvku. Takto vzniklo r. 1997 communium, bledestribrity, velmi tezky kov ze skupiny radioaktivnich prvku, prvek neexistujici v celem vesmiru, ktery zaujal 103. misto v Mendelejevove periodicke soustave. Tento kov, za normalni teploty chemicky neutralni a staly, rozpadal se pri zahrati na 150 000 stupnu a uvolnoval deuterony, jadra tezkeho vodiku. Aby bylo dosazeno teploty rozpadu a potrebne regulace prubehu reakce, bylo pouzito myslenky velkeho ruskeho fysika Kapici, podle niz Sovetsky svaz ziskal lehkou atomovou energii jiz v roce 1947.
Tato myslenka se zakladala na rychlem vytvareni a zanikani neobycejne silneho magnetickeho pole. Mezi poly elektromagnetu vznikaji tak teploty radu 250 000 stupnu. Avsak elektromagnet mohl byt jeste necim vice nez „zapalovaci svickou“ v motoru; podobne jako soustreduje cocka svetelne paprsky, tak on mohl soustredit proud atomovych castic a vrhat je jednim smerem. A tak vznikl idealni atomovy motor, umoznujici meziplanetarni rakete cestu na libovolne misto ve vesmiru. Tak povznesla soustredena usilovna prace mnoha tisicu inzenyru, techniku, chemiku a fysiku pozemskou civilisaci na novy, vyssi stupen vyvoje, kdy let do vesmiru uz nebyl smelou fantasii jednotlivcu ani projektem vynalezce snilka, nybrz hlubokou potrebou celeho lidstva, ktere se navzdy osvobodilo od otrocke fysicke prace a obratilo pohled k nekonecnym prostorum vesmiru, aby tam hledalo nove zahady a tajemstvi prirody, s nimiz by mohlo zmerit sve sily.
Tak vznikl Kosmokrator, obrovske meziplanetarni letadlo, ktere melo r. 2006 nastoupit let na Mars. Ale zname nam dulezite udalosti zmenily poslani letadla.
HODINA ASTRONAUTIKY
Bylo zamracene cervnove rano. Po dalnici vedouci do zavodu pro stavbu meziplanetarnich letadel ujizdel velky zajezdovy autobus. Asfaltova stuha, vinouci se mezi hlubokymi prikopy, leskla se v desti jako voda. Prikre steny kuzelu suti dosahovaly az k betonovym obrubam, zrcadlily se v hladkem povrchu silnice a vyvolavaly v cestujicich dojem, ze jsou na palube parniku, ktery pluje skalnatym kanonem reky. Mladi chlapci, kteri jeli v autobuse, natlacili se k oknum. Behem jizdy se skalni hrbety preskupovaly, otacely, skryvaly jedny za druhymi a misto nich se vynorovaly nove. Jejich uboci byla pokryta cernym masivem lesa. Za hodinu se vysoko nad korunami jedli zableskla strecha hvezdarny. Brzy nato, kdyz se autobus blizil k nejvyssimu bodu prusmyku, minul v jiste vzdalenosti obrovskou, jako plod rozkrojenou kupoli, z niz vycnivala nosna konstrukce velkeho zrcadloveho dalekohledu. Za chvili si motor vydechl a jeho namahave supeni vystridal zpevny sykot brzd. Sjizdeli do udoli, v nemz lezel zavod.
Jeste nekolik minut projizdel autobus rychle serpentinami. Mezi siroce se rozestupujicimi hrebeny hor, jejichz vrcholky se ztracely v mracich, rozprostirala se planina s mrizemi ocelovych vezi, s kominy a obrovskymi plechovymi nadrzemi, ktere se v desti leskly, jako by byly ze skla. Uprostred se cernal masivni osmiboky hranol zdi zavodu.
Kdyz zazvonil telefon, popijel inzenyr Soltyk prave kavu v liduprazdne rysovne. Vratny hlasil, ze prijela
