exkurse. Soltyk se ani nezamracil, jen rekl: „At pockaji, hned jsem tam,“ a zavesil. Dopijel kavu a ohrival si na salku ruce zkrehle ani ne tak chladem, jako spise unavou. Den predtim vykonalo letadlo pred velkou cestou svuj posledni, jedenactihodinovy zkusebni let. Inzenyr se ho zucastnil jako prvni navigator. Raketa zamerne pristavala v noci, za zvlaste tezkych podminek, kdy byla nepatrna viditelnost a silna vrstva mracen. Soltyk byl v zavode uz asi mesic jako technicky zastupce vypravy. V dobe nocniho letu nezamhouril oka, nebot sledoval kontrolni pristroje, ucastnil se po pristani prohlidky aparatu a pred polednem mel se zavodnimi konstruktery jeste prohlednout snimky plaste rakety. Porizovali je od chvile, kdy byla raketa dopravena do haly, to znamena od jedne v noci. Schuze komise byla svolana na jedenactou. Soltyk se podival na hodinky. Bylo devet, mel tedy jeste dve hodiny casu. Predtim si rekl, ze si chvilku zdrimne, ale kdyz zavesil sluchatko, uvedomil si, ze to nestoji za to. Bude pruvodcem jeste i teto exkursi. Delal to od chvile, kdy prijel do zavodu, protoze zdejsi inzenyri, zabrani horecne do prace souvisici s blizicim se startem, na to nikdy nemeli cas. Soltyk chvili chodil sem a tam prazdnou mistnosti, mechanicky se dotkl planu rozhazenych po stolech, podival se z okna, za nimz se v drobnem desti serily hory, a vstoupil do vytahu, ktery ho dopravil o tri patra nize. Na hustem travniku mezi vnitrni a vnejsi zdi zavodu cervenaly se trsy neobvykle velkych pivonek. Exkurse jiz byla v cekarne za tunelem, jak mu rekl kolemjdouci technik. Sesel tedy jeste o poschodi niz. V prostorne mistnosti stala skupinka chlapcu. Sotva jim oznamil, ze je bude provazet, shlukli se okolo neho a zahrnuli ho otazkami:
„Je to pravda, ze se dnes v noci konal zkusebni let?“
„To je skoda, to je skoda, ze jsme neprijeli vcera!“
„Budeme si moci prohlednout letadlo hned ted?“
„Jsou zde, prosim, vsichni clenove vypravy?“
„Smime se podivat dovnitr?“
Otazky se sypaly jako krupobiti. Inzenyr se ani nepokousel odpovidat, nybrz strasal je se sebe a ustupoval jako pred proudem vody, az dosel ke dverim.
„Vsechno uvidite na vlastni oci…“ rekl. „Tak pojdte.“
Prisli do dlouhe chodby. Uzaviraly ji velke, tezke dvere s cockovitym okenkem. Kdyz se k nim prichozi priblizili na nekolik kroku, dvere se zvolna samy otevrely na obe strany jako vrata plavebni komory. Za dvermi vedla dolu sikma plocha. Zelena svetla, planouci ve vyklencich zdi, nezvykle ozarovala obliceje. Pak sikma plocha koncila. Vesli do nizke, rozlehle sine s drsnymi zdmi a stropem z portlandskeho cementu. Otevrely se posledni dvere a za nimi — tentokrat v modravem osvetleni — se objevil vnitrek jakehosi velkeho vagonu.
„To je vytah?“ zeptal se nekdo.
„Ne, motorovy vuz,“ odpovedel inzenyr. Kdyz se vsichni usadili v kozenych kreslech, stiskl knoflik. Podlaha se lehce zachvela a vuz se rozjel. Inzenyr se oprel o stenu. Jeste stale mel na sobe pracovni kombinesu, ktera byla vpredu posypana kovovym prachem, jemnym jako popel. Zapalil si cigaretu a zacal hovorit hlubokym, ponekud ospalym hlasem:
„Jedeme prave dve patra pod zemi. Projizdime tunelem pod ochrannymi zdmi. Jeste pred osmi lety zde nestal tento zavod, nybrz velky atomovy reaktor stareho typu. Tehdy jeste neexistovalo communium. Proto musel byt reaktor uzavren za sedmimetrovymi zdmi, ktere mely pohlcovat zareni. Nyni, kdyz zname novou vyrobni methodu, patri to vsechno uz minulosti, ale zdi a tunely zustaly.“
Zaznel rinkot neviditelnych narazniku. Vuz se zastavil. Otevrely se jine dvere. Za nimi se sunuly vzhuru pohyblive schody. Shora na ne dopadalo svetlo, bledezlate jako paprsky zimniho, nehrejiveho slunce.
Kdyz chlapci vstoupili na schody, pozvedli oci vzhuru, kde bylo videt svitici skleneny strop zasazeny do obdelnikoviteho vyrezu obezdivky. Klidne se pohybujici schody je dopravily k sirokemu prahu. Zustali stat.
Pred nimi lezela hala, dlazdena lestenou zulou. Byla tak obrovska, ze se pri pohledu na vzdalena svetla zdalo, jako by se strop sbihal s podlahou. Tento dojem vyvolavala opticka perspektiva, nebot kdyz zvedli hlavy, presvedcili se, ze mlecne bile desky na ocelove konstrukci visi nad nimi ve vysi nekolika pater. Hala nemela bocni steny, spocivala po obou stranach na dlouhych radach sloupu, za nimiz bylo videt dalsi halu. Prestoze venku byl bily den, tonula prostora v zaplave umeleho svetla. Uprostred na dvou radach podvozku lezela dlouha stribrna strela. Spousty lidi, zmensenych vzdalenosti, obsypaly jeji boky, splhaly po nich a tahly za sebou cerne nitky dratu. Horela sta a sta modrych jisker, bodajicich do oci. To pracovali elektrosvareci. Jako male hracky ze sirek tocily se okolo rakety pomocne vezovite jeraby. Primo u stropu, na pozadi obrovskych, zvenci osvetlenych tabuli, cernal se portalovy jerab, klenouci se jedinym obrovskym nosnikem nad celou halou.
Inzenyr si byl vedom, jakym dojmem hala na navstevniky zapusobila; pockal chvili, nez se vydali k rakete. Obrovskou rozlohu haly ocenil clovek tehdy, kdyz ji prochazel. Sli a sli a zdvizena, jako rtut se trpytici spicka rakety byla porad daleko pred nimi. Minuli nekolik hlubokych sachet v podlaze, chranenych zabradlim. Pohled dolu ukazal koleje elektrickeho vlacku. Kazdych nekolik desitek vterin tam rychle projel had voziku, tazenych malou lokomotivou. Ale chlapci se prilis nedivali dolu, protoze jejich pohledy pritahovalo letadlo. Kracejice po hlazenych zulovych deskach, dosli konecne k prvnimu podvozku, na nemz lezelo teleso rakety. Zblizka se ukazalo, ze je to kulaty duralovy sloup, delici se ve dve vetve; na kazde z nich byly ctyri siroke pasove podvozky.
Inzenyr zustal stat. Mlcel od chvile, kdy vystoupili z vagonu. Pozoroval chlapce ospalym, trochu vysmesnym pohledem, jako by si myslil: „No tak, hosi, kdypak se zacnete vyptavat?“
Na obe strany se nad jejich hlavami tahl obrovsky stribrny nehybny trup rakety. Vrhal chladny stin. Pokracovali v ceste okolo podpernych podvozku. Na stribrnem plasti nekolik metru za spickou se cervenala velka pismena; tvorila napis KOSMOKRATOR. Jinak byl povrch rakety dokonale hladky. Hosi, kteri byli o neco napred, zustali mimodek stat, protoze z vyse tretiho patra se blizilo dlouhe rameno, zakoncene hruskovitym predmetem z bileho kovu. Obkrocmo na hrusce sedel clovek. V napjatych rukou drzel ridici lanka, tahal za ne a tak vedl tupy konec hrusky na stred stribrneho hrbetu rakety. Nezvykly jezdec v dlouhem cernem plasti, s tvari zakrytou cernymi brylemi, byl pres znacnou vzdalenost dobre viditelny na pozadi mlecnych tabuli stropu.
„Prozarujeme plast rakety Roentgenovymi paprsky… patrame, neni-li zevnitr poskozen…“ rekl inzenyr. Chlapci sli podel rakety, nekteri s pootevrenymi usty, s ocima tak na ni uprenyma, ze se jeden srazil s bezicim delnikem a druhy div ze nespadl pod kola elektrickeho voziku. Kosmokrator stal mirne naklonen. Jako nezvykly host lezelo hladke stribrne vreteno mezi velkymi mrizovitymi nosniky, duralovymi lesenimi a visicimi lany, obklopeno hlomozem vozu a zastupem lidi. Jeho trup, dozadu se zuzujici, prechazel ve ctyri stabilisacni plochy, rozlozene do ctyr stran. Nejdolejsi z nich, vysoka jako nekolikaposchodovy dum, sahala temer az k zemi. Chlapci obraceli hlavy vzhuru, a mhourice bezdecne oci, hledeli na trysky motoru, ktere zely mezi matne stribrnymi stabilisacnimi plochami. Zdalo se, ze z cernych jicnu vyslehne kazdym okamzikem straslivy atomovy plamen a raketa jedinym skokem proletne tenkou sklenenou strechou.
Nekteri ustupovali nebo se staveli na spicky, snazice se nahlednout do vnitrku nehybnych otvoru, vroubenych valci cisteho, hladkeho kovu. Jen na nekolika mistech masivnich obrub bylo videt jemne rovnobezne cary, stopy pusobeni obrovskych teplot.
Inzenyr, jeste stale s rukama v kapsach kombinesy, mlcel. Pracovala tu dosti velka skupina lidi. Mlady muz, sedici v pojizdne kabine, v niz se rozbihaly na vsechny strany silne kabely, ridil pohyb leseni vysouvaneho k hornim stabilisacnim plocham.
Od tohoto mista se hosi nemohli odtrhnout a prohlizeli si z novych a novych mist rozprostrene giganticke stabilisacni plochy, jako by to byly ocasni ploutve stribrneho leviatana. Na jednom z nich, nejmladsim, jemuz horely tvare a zarily oci, bylo videt, ze by se nejradeji vysplhal na leseni. Byl by to docela jiste udelal, kdyby s nimi nebyl byval inzenyr.
„Pojdte, chlapci, musime si pospisit.“
V tesnem hloucku nasledovali Soltyka. Usli nekolik desitek kroku k otvoru pro naklady. Spodek rakety se otviral a mezerou mezi dvema vypouklymi kridly poklopu, ktere visely dolu jako dvirka bombarderu, bylo videt dovnitr. Po plosine vedouci do rakety sjizdely v dlouhe rade prazdne elektricke voziky. Nekolik lidi ridilo cily ruch.
Kdyz minuli nakladni otvor, dosli k bilym duralovym schudkum, pristavenym k otvoru, ktery bylo videt v horni casti rakety. Bylo treba vystoupit do vyse bezmala tri pater. Chlapec, ktery sel prvni, vystoupil az na malou plosinku na vrcholku schudku, ohledl se a strnul. Za zady mel matne stribrny bok rakety a pod sebou prostor haly, ktera odtud vypadala jeste vetsi. Po jeji nesmirne plose se pohybovaly desitky malych vlaku, v pozadi se belaly vypoukle trupy stroju s lidmi, prechazejicimi po mustcich a ochozech. Z mnoha set modravych plamenku stoupaly stuzky koure, splyvajici v lehky pruhledny mrak. Vzduch byl plny ostre vune ozonu. Na rtech ulpivala kovova pachut. Nad hlavou se pomalu pohybovala mrizovana ramena jerabu. Hoch se vzpamatoval, protoze ve vzduchu primo nad nim objevil se clovek. V kozene zastere s asbestovou maskou na obliceji sjizdel na traverse, visici na kladce, a drzel v
