vyt! Prijal radiove vlny psiho smutku! Z radosti jsem ho popadl do naruce a zacal s nim krouzit po pokoji.
Kdyz jsem se konecne vzpamatoval, rozhodl jsem se pokus opakovat, a posadil jsem psa za prepazku. Ale Falk uz nevyl. Zrejme muze prijimat radiove vlny jen na kratkou vzdalenost. A cozzvetsim-li vykon sveho vysilace?.
Elsu Gluckovou absolutne nechapu. Ale proc se o ni tolik zajimam? Nejsem snad do ni zamilovany? Hlouposti! Na to nemam pomysleni!..
Zvlastni vec! Privodil jsem si smutnou naladu. Muj pristroj zaznamenal vlnu vyzarovanou mym smutkem. Vlna ma dost slozity prubeh amplitudy. Pak jsem tutez vlnu vysilal ze sve vysilacky, ktera vyzarovani znacne zesiluje. S nejveselejsi naladou jsem cekal na vysledek. Byl ohromujici! Zesmutnel jsem a chtelo se mi vyt zrovna jako Falkovi. Prenesl jsem vlny smutku sam na sebe. A nejprekvapivejsi je to, ze jsem si vyborne uvedomoval, ze zadny duvod k smutku nemam, ze pramen meho smutku je umely. Je to mozno nazvat autohypnozou? Domnivam se, ze v danem pripade jde o neco jineho nez o hypnozu nebo autohypnozu: S hypnozou to ma spolecne jen to, ze tu jde o vliv te ci one myslenky nebo nalady. Ale tady je to zpusobeno mechanicky: v nervovych vlaknech jsou umele vyvolany tytez elektrochemicke procesy, ktere urcitou naladu nebo myslenku vzdy provazeji, a v dusledku toho vedomi registruje vznik teto nalady nebo myslenky. Podivuhodna mechanika!
Ale jak budu delat dalsi pokusy? Jak budu ovlivnovat jine lidi, aniz bych se sam dostal pod vliv zareni? Jsou mozne dva zpusoby: za prve smerovane zareni a za druhe izolace (kovova sitka na hlave).
Sit pomaha. Zacnu pracovat se smerovanymi vlnami. Budu muset asi sestrojit parabolickou antenu soustredujici paprsky v urcitem ohnisku. Tak mohu pusobeni zareni znacne zesilit.
Drzim myslenky na uzde, ale nekdy se mi zatoci hlava: jake perspektivy se prede mnou otviraji! Elso!..
Vcerejsi pokus. Vyzaril jsem myslenkovy rozkaz, aby mi Falk prinesl z vedlejsiho pokoje knihu. Tento rozkaz byl prijat a pak vyslan vysilacem. Falk rozkaz splnil. Odnesl jsem knihu na misto a mechanicky opakoval vyzareni, to jest sam uz jsem myslenkove zadny rozkaz nedal, pouze jsem vyslal vysilacem tutez vlnu jako pri myslenkovem rozkazu. Pes knihu znovu prinesl. Pristroj registruje radiove vlny jako hlas na gramofonove desce. Ted budu moci opakovat rozkazy pouhym otocenim paky!..
Dnes jsem udelal zajimavy pokus. Pokusil jsem se vsugerovat rozkaz cloveku. U Karla Gottlieba zije stary sluha, Hans. V myslenkach jsem mu naridil, aby prisel do meho pokoje. Soustredoval jsem veskerou silu svych myslenek, konal jsem v duchu celou cestu od jeho pokojicku do meho pokoje — proste postupoval jsem tak, jako bych provadel sugesci na Falkovi. Ale Hans neprichazel. To me prekvapilo. Mezi mnou a Falkem byl uz davno uplny „raport“, jak rikaji hypnotizeri takovemu spojeni. Pritom jsem Falkovi daval myslenkove rozkazy na kratkou vzdalenost. Radiove vlny vyzarovane mym mozkem maji prilis nepatrnou intenzitu, aby mohly dopadnout a zpusobit analogickou odezvu (tj. myslenky nebo predstavy) v mozku jineho cloveka. Jsme s Hansem prilis rozdilni lide. Neni divu, ze jeho mozek — jeho prijimac — nemuze prijmout signaly vysilane mym mozkem. Proto jsem tyz myslenkovy rozkaz vyslal prostrednictvim sveho vysilace, a navic jsem signal zesilil. Priznam se, ze jsem velmi vzrusene cekal, co se bude dit. A k svemu velkemu poteseni jsem uslysel Johanovy soupave kroky; ma nemocne nohy a vzdycky chodi v mekkych backorach. Otevrel dvere — ani nezaklepal, a to dosud nikdy neudelal — a najednou se v, rozpacich zastavil.
Co ma delat dal, jsem mu nenaridil, a ted nevedel, jak ma svuj prichod vysvetlit.
Prominte, ale… slysel jsem, ze me volate…“ rekl a preslapoval z nohy na nohu.
„Ano, ano,“ honem jsem starce uklidnoval, chtel jsem vedet, jestli se pan Gottlieb vratil z klubu.
„Jeste se nevratil,“ odpovedel veseleji Johan. Ted uz nepochyboval, ze prisel na muj rozkaz. Neprijemny pocit z toho, ze nemuze sve jednani vysvetlit, zmizel.
„Dekuji vam, muzete jit, Johane!“
Starec se uklonil a odesel. A ja? Mel jsem chut bezet za nim a tancit s nim po pokoji jako tehdy s Falkem.
Pokus se podaril! A co to znamena? Ze mohu rozkazovat i jinym lidem. Mohu je prinutit delat vsechno, co se mi zachce. Mohu! Vsechno mohu! Copak to neni vsemohoucnost?
Kdyz budu chtit, prinesou mi lide sve bohatstvi a slozi mi je k noham. Kdyz budu chtit, zvoli me kralem, cisarem. 1 co, k certu s korunou! Kdyz budu chtit, zamiluje se do rne nejkrasnejsi zena… Elsa! Ne, ne!…. To neudelam. Stirnere, ty ztracis hlavu! Vzchop se, Stirnere, jinak budes tropit hlouposti! Stirner! Nedavno jeste chudy student, pak aspirant profesora Gereho… Prumerny, radovy clovek s dost nehezkym podlouhlym oblicejem… A ty, Stirnere, snis o moci, o slave, lasce jen proto, ze jsi mel to stesti a nahodou pripadl na zajimavy vedecky objev?
Vcera jsme byli na vylete. Ja, Elsa Gluckova, Ema Fitova a Sauer. Zda se mi, ze jsem prilis mnoho mluvil. Napul zertem, napul vazne jsem Else nabidl ruku. To se dalo cekat. Ale at se mnou nezertuje! Ostatne, ona nezertuje. Proc jen se Sauer tvari jako vitez? Svrbi mi dlane pranim vyzkouset na nem silu svych myslenkovych vysilacu…
Jak dlouho jsem uz nepsal! Zena ma opet spleen. Musim znovu a znovu zvysovat vykon svych vysilacu.
Pustil jsem se do velke hry. Bud si zlomim vaz, nebo…
Proc jsem neposlechl hlas rozumu? Ted uz se nemohu zastavit, hra me zavedla prilis daleko. Jsem unaven, vycerpan stalym napetim.
Cert aby me vzal! Kdybych byl radsi zustal u profesora Gereho!
Valka!..
Dost! Jsem k smrti unaven. Je nacase skoncit hru…“
14
HRA JE SKONCENA
Elsa Gluckova sedela v zimni zahrade, cela zahalena jemnym kovovym zavojem.
Blizila se boure a vzdalene hrmeni se temne odrazelo ve vedlejsim sale. Bylo dusno. Elsa jako obvykle myslila na Ludvika, a zachvela se, kdyz zaslechla jeho kroky. Byla velmi prekvapena, ze Stirner, kdyz vesel do zimni zahrady, shodil se sebe kovovou pokryvku a pak pristoupil k ni a strhl i jeji sitku.
„Dnes si muzeme od toho neprijemneho odevu odpocinout, Elso. Uf!“ Ulehcene vydechl.
Elsa uz dlouho Stirnerovu tvar nevidela a byla prekvapena, jak se zmenila. Nos byl jeste ostrejsi, jako u tezce nemocneho, a oci jeste vice zapadle. Vlasy mel dlouhe, narostly mu vousy.
„Ty ses tak zmenil, Ludviku! Nejsi k poznani!“
Stirner se usmal.
„Tim lip. Ze ted vypadam jako stary poustevnik? Pojd, Elso. Zahrajes mi. Dlouho uz jsem neslysel hudbu. Naposled.“
Vesli do salu. Elsa usedla ke klaviru a zacala hrat Chopinovo nokturno.
„Pockej, Elso… Prestan. to ne… Jak muzes hrat tak smutnou, neznou melodii, kdyz se blizi boure? Slysis buraceni hromu? Bourka!.. Jedny obrozuje a osvezuje, a druhym prinasi zahubu… Dnes v noci Stirner zemre…“
Elsa rozcilene vstala.
„Ludviku, co je s tebou? Mam strach.“
„To nic. Neposlouchej me. Jeste se me dnes v noci naposlouchas. Musime si spolu pohovorit o mnoha vecech. Hraj, rychle… Hraj Beethovena!“
Elsa hrala.
Stirner prechazel dlouhymi kroky po sale. Po chvili se podival na hodinky a prohlasil: „Dost, Elso. Minuty jsou secteny. Ted me polib, polib me silne, jak jsi me jeste nikdy nepolibila.“
Stirner se odtrhl od Elsinych rtu.
„Sladky sebeklam!..“
Hodiny odbijely pulnoc.
„Konec!“ zaseptal Stirner.
V tom okamziku Elsa pocitila, ze se s ni deje neco neobycejneho. Jako by s ni spadl nejaky zavoj, podobny kovove siti, kterou v posledni dobe nosila. Myslenky se ji vyjasnily. Byla to najednou zase drivejsi Elsa, takova jako pred smrti Karla Gottlieba. Nejake kouzlo pomijelo. S udivem se divala na velky neutulny sal, tonouci v poloseru.
