neobjevili. Ani on, ani ja. Ted chapu, proc vedci zijici casto na opacnych koncich sveta udelaji stejny objev mozno rici tehoz dne, v tutez hodinu.“
„…Nekolik dnu jsem chodil jako pomateny,“ psal Stirner dal ve svem deniku. „Udelal jsem vedecky objev. Mam o nem rici profesoru Geremu nebo nemam? Nevydrzel jsem to a vypravel jsem mu o tom, snad ne docela souvisle a rozumne. Ale on mou hlavni myslenku zrejme pochopil. Vysmesne se na me podival zpod svych malickych bryli a jeho bezzube rty se stahly v usmev, cimz se jeho knir a cast vousu pod spodnim rtem pozvedly jako ostny jezka.
Tvrdite, ze jste… ehm… ze pracujici, to jest myslici lidsky mozek vyzaruje radiove vlny a ze proto je mozne prenaset myslenky na dalku? Presneji receno, predavaji se na dalku nikoli myslenky samotne, ale ty elektromagneticke vlny, ktere mozek vyzaruje. Kazda myslenka, kazda nalada vysila svou zvlastni vlnu urcite delky a frekvence. Tyto radiove vlny prijima druhy mozek a ony se projevuji ve vedomi jako taz myslenka nebo taz nalada jako u vysilajiciho.“
Gere pozorne naslouchal, souhlasne kyval hlavou, a kdyz jsem skoncil, rekl s durazem na kazdem slove:
Pitomost! Nezlobte se, ale je to pitomost, mlady priteli. Vzdycky jste byl nachylny k prekotnym zaverum. A pujdete-li dal touto cestou, nikdy z vas nebude seriozni vedec…
„Ale proc pitomost?“ urazil jsem se.
Protoze to je pavedecke. A to proto, ze to neni dokazano pokusem. Tak treba my tu stojime dva kroky od sebe. Pokuste se predat nejakou myslenku mne.“
Trochu jsem zrozpacitel.
„K tomu je treba, aby nase “stanice“ — mozek a nervy — byly stejne naladeny.
„Tak je tedy naladte!“
„To neni mozne.“ Gere udelal vitezne gesto. “Prominte, jeste jsem neskoncil. Neni mozne je naladit tak, jak se ladi prijimac. Ale u blizkych lidi stejne ladeni byva. Copak se vypravuje malo pripadu…
„O jasnozrivosti, telepatu, spiritismu, pohyblivych stolcich a podobnych hloupostech? Dejte si pozor, muj mlady priteli. Vstoupil jste na velmi kluzkou pudu.
„Vzdyt moje teorie nema se vsemi temi hloupostmi nic spolecneho. “
Byl jsem rozhorcen, ale neztracel jsem odvahu.
Zase jsem bez penez… Copak me domaci opravdu vystehuje?
A prece mam pravdu. Nedam si pokoj, dokud tomu staremu dedkovi nedokazu, ze mam pravdu. Ale jak udelat pokus?
Zitra mam dostat honorar za preklad.
Heureka! Gere se obdivuje me schopnosti drezirovat psy. Nezna tajemstvi me drezury. Zakladem me drezury nejsou podminene reflexy. Jdu jinou cestou. Vsugerovavam jim myslenky.
Tajemstvi te sugesce je v tom, ze se snazim velice presne, velice jasne sam sobe predstavit celou cestu a kazdy pohyb, ktery musi pes vykonat, kdyz plni muj rozkaz. Vcera doslo k zvlastni prihode. Gere me svym brucenim a poucovanim tak otravil, ze jsem si pomyslil: Kdyby ho aspon Vega kousla (bily spic, ktery Gereho silene miluje). Ze zvyku jsem si jasne predstavoval, jak Vega bezi ke Geremu a chyta ho za nohu. A co se stalo? Vega s hlasitym stekotem skutecne pribehla ke Geremu a roztrhala mu kalhoty. Copak to neni prenos myslenky na dalku? Gere se rozzlobil a polekal. Chovani Vegy tak silne vybocuje z okruhu vsech reflexu, ktere jsme ji vstipili, ze Gere zacina u Vegy vazne predpokladat vzteklinu. Posadil chudinku do izolacni komory a pozoruje ji. Dava ji vodu a divi se, ze pije jako obvykle. Ja z toho mam legraci, ale Vega se nudi ve svem karceru. A ja prece nemohu vysvetlovat pricinu jejiho chovani. Je to k smichu! Hledal jsem zpusob, jak dokazat Geremu moznost prenosu myslenek na dalku, a ted musim cekat na dalsi prilezitost. Ovsem, takova prilezitost se da pripravit. Udelam pokus se sugesci v pritomnosti Gereho.
Attreba Gere sam da Veze rozkaz, kolikrat ma zastekat.
Vypujcil jsem si dvacet marek a zaplatil jsem za podnajem. Vega je stale jeste zavrena. Pokousel jsem se vsugerovat ji pres stenu, aby zastekala trikrat. Obvykle presne plnila moje myslenkove rozkazy. Ale ted moje sugesce nepusobi. Co v tom muze byt?
Uz to mam! Stena „karceru“ je obita plechem a plech se dotyka kanalizacni roury, vedene do zeme. Velkolepe! Sam osud mi pomaha a dela “pokus“: moje myslenkove zareni dopada na kovovou stenu a odchazi do zeme pres kanalizacni uzemneni, aniz by zasahlo psa. Pouziju-li dratene klece, kterou budu moci podle sveho prani uzemnovat nebo izolovat od zeme, sednu si do ni a odtud budu provadet na psovi sugesci, pak…“
„To jsou veci!“ zaseptal Kacinskij. „Tak takhle prisel na myslenku sestrojit dratenou klec!“
Stirner zrejme dlouho nic nezapsal do sveho deniku, protoze dalsi zapisy se uz tykaly doby, kdy pracoval u Karla Gottlieba.
„Muj dustojny sef Karel Gottlieb ma strasne rad psy. At se to zda jak chce podivne, psi nas seznamili a psi byli pricinou me kariery u Gottlieba. Seznamil jsem se s nim u Gereho. Ukazalo se, ze jsou s Gerem spoluzaci a vrstevnici, coz by pri pohledu na ne nikoho nenapadlo: Gere je stary dedek, kdezto Gottlieb kvete jako cherubin. Gottlieb projevil o me cvicene psy velky zajem a poprosil me, abych ho navstivil. U Gereho byva Gottlieb nejvys jednou do roka. Proto jsem se tu s nim driv nesetkal. A ted jsem osobnim tajemnikem Karla Gottlieba! On je spokojen se mnou a ja s nim.
Se starym Gerem jsem se davno rozesel. A tak jsem mu tedy nedokazal pokusem, ze je mozny prenos myslenek na dalku. Tim lip. Starci, kteri maji jmeno, si obvykle privlastnuji praci mladych. „V laboratori Gereho byly provedeny pokusy… Pod vedenim Gereho…“, a dost. Vsechnu slavu by mel Gere. Ostatne, me ted nezajima slava, ale neco dulezitejsiho. Udelal jsem si pokus se sugesci pres dratenou sit a nezvratne jsem se presvedcil o tom, ze myslenka je provazena vyzarovanim elektromagnetickych vln. Ted se musim pustit do studia podstaty techto elektromagnetickych vln.
Prace mam nad hlavu. Po vecerech konstruuji pristroj pro prijem radiovych vln vyzarovanych lidskym mozkem. Musi to byt prijimac neobycejne, citlivy k prijmu velmi kratkych vln. Prijimac bude mit frekvencni rozsah od jednoho metru do ctyriceti centimetru.
Schema uz mam hotove…
Elsa Gluckova! Nesmirne zajimava divka. Mezi ni a nasim pravnim poradcem — za nic na svete si nemohu zapamatovat jeho jmeno, neco jako horky, nebo snad kysely… Uz to mam! Sauer — tedy mezi Gluckovou a Sauerem jsou jakesi vztahy, uplne korektni, ale… Zenich snad? Co se ji libi na te kulate tvari?.
Neuspechy! Prijimac nezachycuje radiove vlny me myslenky. Predelavam ho. Pracuji ted po nocich. Po vecerech studuji na universite anatomii a fyziologii z hlediska radiotechniky. Neobycejne! Lidske telo jako prijimaci a vysilaci radiostanice! Velmi zajimave.
Ovsem abych mohl prostudovat tuto radiostanici, musel jsem se pustit do studia radiotechniky. Zpropadene, mozna ze se zitra ukaze nezbytnym studium astronomie! jeste dobre, ze uz me domaci neotravuje upominkami na zaplaceni dlouzku. Bydlim u Gottlieba a dostavam pekny plat. Po polohladovem zivoreni si pripadam jako magnat. Mohu si opatrovat potrebny material pro sve pristroje…
Elsa Gluckova! Gluck — stesti. Kdo dostane Gluckovou? Snad ne ten s tim kulatym oblicejem?.
Zase smula. Slysim nejaky piskot, vyti. Ze by tohle byla „hudba myslenek“? Musim lip odizolovat pokoj od vnejsiho sveta, abych vyloucil ruseni z okoli.
Konecne!..
Gluckova si me nevsima. Ema Fitova, to je ziva panenka, hezka, ale prazdna. Zda se, ze je zamilovana do Sauera Ale jeho srdce patri Else. O tom uz neni pochyby. A Ema? Tragedie!..
Dari se mi to, dari! Nic prekvapujiciho. V dopise, v tisku zaznamenavame sve myslenky znaky, pismeny. Pro me maji ted myslenky a city jinou rec a jinou nomenklaturu. Delka vlny — n. Frekvence x — strach. Pocit strachu ma jednu radiovou vlnu. Radost — jinou. Zda se, ze budu brzy umele vytvaret city a vysilat je radiem. Chce se vam radovat nebo si chcete zaplakat? Je zajimave, ze city zvirat maji elektromagneticke vlny velmi podobne elektromagnetickym vlnam (strachu, radosti atd.) lidi.
Ne, to by bylo prilis neobycejne!!!
Zpropadene! To je prece genialni! Sam sebe nazyvam geniem. Sestrojil jsem malou vysilacku a zacal vyzarovat vlnu, ktera odpovida pocitu smutku u psa. Muj pristroj ted velice presne registruje elektromagneticke vlny vyzarovane mozkem cloveka a zvirat, a mam uz cely slovnik vln — citu, myslenek. Tak tedy jsem naladil svuj gramofon“ — : malou vysilacku — na smutek. Vysilal radiove vlny psiho smutku. Sveho Falka jsem posadil vedle pristroje na odizolovanou zidli, aby mohl radiove vlny lepe prijimat. A co se stalo? Muj Falk nahle zesmutnel a zacal
