Casu, kdy ostatni rozbalovali kozesinove spaci pytle a kopali jamy pro ohen,vyuzil Jason k radiovemu spojeni. Prikrcil se mezi moropy serazene v nepravidelnem kruhu jako za ochranou hraz. Dustojnik, ktery mel na lodi sluzbu, poslal dozorciho, aby vzbudil a svolal muzstvo, pak rozmnozil Jasonovy instrukce. Nevyskytly se zadne namitky, protoze valecna pohotovost je beznou soucasti pyrranskeho zivota, a dodavku vyzbroje prislibili pred svitanim. Jason si nechal zopakovat svoje instrukce, pak ohlasil konec spojeni. Pojedl nekolik kousku horkeho duseneho masa a prikazal, aby ho vzbudili, az prijde hlaseni, ze vyzbroj je hotova.
Den se protahl, Jason byl na pokraji vycerpani, a zitrek sliboval byt jeste horsi. Zavrtal se do spaciho pytle, s botami na nohou a vsim, co mel na sobe, pretahl si pres oblicej kus kozesiny a okamzite usnul.
„Jdi pryc,“ zamumlal a pokousel se odtahnout ruku, ktera mu svirala jiz tak zhmozdenou pazi.
„Vstavej,“ rekl Kerk. „Volali pred deseti minutami. Clun uz startuje s nakladem a musime mu naproti. Moropove jsou uz osedlani.“ Jason zastenal a posadil se. Vsechno teplo z neho okamzite vyprchalo, zacal se trast zimou.
„M-medi-kit,“ zacvakal zuby. „Dej mi silnou davku stimulantu, mam pocit, ze den bude dlouhy.“
„Pockej tady,“ rekl Kerk. „Pojedu jim naproti sam.“
„Rad bych, ale nejde to. Musim prekontrolovat, jestli je tam vsechno, nez se clun vrati na lod. Vse musi byt akorat.“
K moropovi ho odnesli a do sedla vyzvedli. Kerk vzal oteze a zvire vedl, zatimco Jason klimal a pevne se drzel hrusky sedla, aby nespadl. Jeli ve tme, jeste nezacalo svitat, a nez vyrazili k ujednanemu mistu, leky zabraly a Jason se citil aspon trochu jako clovek.
„Clun pristava,“ ohlasil Kerk s radiem u ucha. Od vychodu zaznelo slabe duneni, zvuk, ktery do tabora nedolehl.
„Mas signalku?“ zeptal se Jason.
„Mam. Copak to nebylo v pokynech?“ Jason si dovedl predstavit, jak se Kerk ve tme mraci. Pyrran nemohl zapomenout, co ma udelat. „Ma kapacitu 18 000 lumenhodin a pri plnem vykonu dava 1200 LF.“
„Priskr? ji, nepotrebujeme z toho ani desetinu. Modul je fototropni a je serizen na navadeni vsim, co vyzaruje dvakrat tolik jako nejjasnejsi hvezda…“
„Modul vypusten na toto radiove zamereni, ve vzdalenosti priblizne deseti kilometru.“
„To dela asi sto dvacet za hodinu, tak zapni svetlo na totez zamereni.“
„Pockej, pilot neco rika. Vezmi si signalku.“
Jason uchopil trubicku velikosti prstu a zapnul ji, otocil zesilovacem a do tmy se zabodl uzky kuzel svetla. Zameril ho ve smeru pristani clunu.
„Pilot hlasi, ze meli problemy pri vybarvovani nylonoveho lana. Podarilo se to, ale neruci za stalost ve vode, a je velice flekate.“
„Cim je flekatejsi, tim lepsi. Aspon bude z dalky pripominat kuzi. A prset nebude. Slysels?“
Z oblohy se priblizoval bzukot, az rozeznali slabe cervene svetlo snasejici se k nim. Za okamzik se svetelny paprsek zatrpytil na stribritem trupu modulu a Jason snizil intenzitu svetla. Ozvalo se slabe hvizdani trysek a s nim se objevil metr dlouhy predmet klesajici kolmo dolu a zpomalujici podle sveho radaroveho vyskomeru. Kdyz se dostatecne snesl, Kerk natahl ruku a zatlacil pristavaci spinac, modul dosedl se skomirajicim bzucenim na zem. Jason odklopil dvirka nakladniho prostoru a vytahl civku hnedeho lana.
„Perfektni,“ uznal a predal ho Kerkovi. Ponoril ruku hloubeji a vytahl ocelove kladivo, rucne vykovane z jedineho kusu kovu. Dobre padlo do dlane, kozeny obal na drzadle umoznoval dobry uchop. Poleptani kyselinou a vetrena spina mu mela dodat zdani stari.
„Co je tohle?“ zeptal se Kerk a obracel ve svetle kovovy bodec, ktery vytahl z nakladniho prostoru.
„Pevny piton. Polovina z nich by mela byt jako tenhle, a polovina s uchylkami — jako je tento.“ V ruce mel podobny bodec s vyvrtanym otvorem na sirsim konci, jimz byla prostrcena uchylka tvaru krouzku.
„Mne to moc nerika,“ podotkl Kerk.
„Ani nemusi.“ Behem reci vyprazdnil Jason nakladni prostor. „Ja na tu vez polezu a ja vim, jak s tim zachazet. Rad bych, abych mel neco modernejsiho, ale to by me asi hned prozradilo. My beztak na lodi nic takoveho nemame. Existuji vystrelovaci pitony, ktere vniknou i do te nejtvrdsi skaly, a prilnave pitony, ktere za necelou vterinu vytvori spojeni pevnejsi nez skala. Ale zadny z nich nepouziju. Aspon jsem si nechal udelat tohle lano s jadrem z keramickych monofilu. Proto ma taznou pevnost vic nez 2 000 kg. A s tim, co tady mam, se na vez dostanu. Polezu proste tak dlouho, dokud se budu mit ceho chytat, pak prestanu a budu zatloukat pitony. Na previsy a tam, kde budu potrebovat lano, pouziju pitony s krouzkem. A tyto pouziju blizko zeme.“ Pozvedl jeden z nich, hrube obrobeny a s dulky po dlouhodobem pouzivani. „Vsechny jsou z tycove oceli, ktera je v tehle casti sveta ponekud vzacna. Ale protoze je uvidi Temuchin a jeho lide, prodelaly umele starnuti. Je tady vsecko. Muzes rict clunu, aby si zavolali modul zpatky.“
Trysky jim vmetly pisek do obliceje, kdyz se modul zvedl a zmizel. Jason svitil, kdyz Kerk privazoval spletene kozene lano ke konci kamuflovane nylonove snury a ukladal je do batohu, spolu s dalsi vystroji pro Jasonuv vystup. Kdyz jeli zpatky do tabora, prvni zablesky svitani se dotkly obzoru.
Kdyz Pyrrane vystoupili na Slatinu, zjistili, ze se zde v noci zoufale bojovalo. Prusmyk dosud blokovala hraz z drti a kameni — ted byly v ni rozsety mrtvoly. Vojaci spali na zemi, mimo dostrel luku, mnozi zraneni. Zakrvaceny nomad se znakem jesterky na prilbe sedel apaticky, i kdyz jeho druh odrezaval ostri sipu, ktery mu pronikl pazi.
„Co se tu stalo?“ zeptal se ho Jason.
„V noci jsme zautocili,“ rekl zraneny vojak. „Nedokazali jsme to potichu, protoze se uvolnovaly kameny, kdyz jsme splhali, a mnoho z nas zranily. Kdyz jsme dorazili k vrcholu, Lasicky po nas hazely otepi horici travy z vrcholku utesu. Nemohli jsme se branit, a tak jen ti, co se nedostali vysoko, prezili a vratili se dolu. Bylo to moc zle.“
„Ale pro nas velice dobre,“ poznamenal Kerk, kdyz zasli o kus dal. „Temuchin ztrati touhle porazkou prestiz a my ji ziskame, kdyz na tu skale vylezeme. Jestlize dokazeme…“
„Nezacinej zase se svymi pochybnostmi,“ zarazil ho Jason. „Postav se tady a predstirej, ze vis, o co jde.“
Jason si svlekl tezky svrchni odev a roztrasl se zimou. Vsak se rychle zahreje, az zacne lezt. Zdola vypadala vez tak nezdolatelna jako bok vesmirne lodi. Uvazoval si prave kolem zapesti reminek s kladivkem, kdyz vysel Ahankk a tvaril se, jako by se chtel pochybovacne posklebovat.
„Rikali mi, zonglere, ze jsi tak hloupy, ze si myslis, ze na tu skalu vylezes.“
„A nejen to,“ rekl Jason, kdyz si navlekal popruhy batohu na zada. „Temuchin ti rekl, abys sem zasel a zjistil, co se stane. Dej si pohov, protoze za chvili pobezi sveho pana radostne informovat, ze jsem uspel.“
Kerk pohledl pochybovacne na svislou skalu, pak na Jasona. „Nech lezt me,“ navrhl. „Jsem silnejsi a v lepsi kondici.“
„To jsi,“ uznal Jason. „Az se dostanu nahoru, shodim ti lano, abys vylezl za mnou s bombami. Ale prvni jit nemuzes. Zlezani skal vyzaduje zrucnost a te se za par minut nenaucis. Diky za nabidku, ale jenom ja to muzu zvladnout. Jdem na to. Ocenil bych, kdybys me zvedl na ten maly vystupek primo nad mou hlavou.“
Bylo zbytecne lezt Pyrranovi na ramena. Kerk se pouze sehnul, uchopil Jasona za kotniky a vyzvedl ho. Jason pri zvedani hmatal po skale, az se zachytil na uzke rimse, nohama se zaprel o vycnelek a vystup zacal.
Zdolal nejmene deset metru, nez musel zatlouct prvni piton, a to jenom proto, ze na dalsi rimsu, tak sirokou, ze by se na ni dalo lehnout, prsty nedosahl. Z puklin, jimiz zde byla skala poseta, si vybral tu, co vedla sikmo vpravo nahoru. Vybral piton z tech na oklamani a zarazil ho do pukliny ctyrmi ranami kladiva. Pomalu a opatrne — uz uteklo aspon deset let, co naposled zlezal skalu — presunul vahu a zavesil se na piton. A ten drzel. Zaprel se nohama a hmatal po drsnem povrchu skaly, dokud se nezachytil rimsy — pak se na ni vytahl a posadil. Zhluboka oddychoval, kdyz sklonil pohled na obliceje obracene vzhuru. Sledovali ho uz vsichni vojaci, a objevil se i Temuchin. Nepritele zrejme rovnez zajimalo, co se deje, ale za roh skaly nemohli videt ani strilet. Na okraj steny kanonu by se sice dostali, ale k nemu ne — to by museli slezt vez take.
Skala studila a Jason se radeji udrzoval v pohybu. Nedokazal presne urcit vysku, ale odhadoval, ze je tak vysoko jako okraj kanonu. Se spickou nohy zastrcenou do siroke pukliny se pokousel zatlouct piton v nebezpecnem uhlu od sebe, kdyz zaslechl zezdola volani.
Nahnul se, jak jen mohl, a zavolal dolu: „Co je? Neslysim, co rikas.“ V tu chvili do skaly v miste, kde mel predtim hlavu, narazil sip, odrazil se a spadl.
