izolace.
„Prednostou nemocnice je profesor Schrey, vid?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpovedela rada, ze se konecne naskytlo dosti slibne tema na rozhovor. „Neni na rakete, letel na Zemi. Vrati se dnes vecer. Pred nekolika okamziky jsem s nim mluvila.“
Odnekud jako z nepredstavitelne vysky ozval se tenounky skleneny zvuk, klokotajici jako svitoreni mechanickeho ptaka.
„Obed,“ zvolala moje spolecnice radostne a ja jsem v tomto okamziku pochopil, cemu tak vyckavave naslouchala pred nekolika okamziky.
„Nudi se zrejme uz ted!“ blesklo mi hlavou.
Byla mou pruvodkyni v labyrintu chodeb, protoze na GEI byla uz dele nez tyden. Cesta vedla po nezvykle sirokych schodech. Nesly nas nad sklenenym stropem ustredniho parku. Vsiml jsem si, ze jeho „obloha“ byla pri pohledu shora uplne pruhledna. Dole se prostiraly zalesnene pahorky; videli jsme je jako z nizko leticiho letadla.
V predpokoji jidelny jsem zahledl znamou tvar; byl to Ter Haar, historik, s nimz jsem se povrchne seznamil pred nekolika mesici. Vryl se mi do pameti pro komickou prihodu. Na vecirku u profesora Muracha byla jeho sousedkou sedmileta holcicka, dcerka jednoho z hosti. Pokousel se ji bavit, ale skoncilo to tak, ze se holcicka usedave rozplakala, takze ji matka nakonec musela odvest. Jak se ukazalo, vypravel historik devcatku, ze v davnych dobach lide zabijeli zvirata a pojidali je. Kdyz jsme pak zustali sami v zahrade, sveril se mi Ter Haar vazni a s odzbrojujici uprimnosti, ze ho deti privadeji do strasnych rozpaku. „Po peti minutach rozhovoru,“ rekl, jeste porad cely nesvuj, „zacnu se potit namahou, kde vzit namet pro rozhovor, a vysledek je stejny jako dnes…“
Ted pri pohledu na jeho robustni postavu jsem se usmal, jako kdybych spatril stareho znameho. Take on me poznal a zatahl nas s Annou ke stolku v pozadi salu. Sedel tam jiz urostly muz; byl to Ter Akonjan, vedouci vypravy.
Kdyz se priblizil automat — cisnik a vytahoval ze svych kristalovych utrob ohrate pokrmy a serviroval je obratne na talire, pozoroval jsem stareho astrogatora pres trpytive stolni nacini. Mel velkou kostnatou hlavu. V kratce pristrizene bradce cern vousu hrala do modra jako ocel prastare kalene cepele.
Snad proto — napadlo me — rikaji mu „ocelovy astrogator“.
V jidelne pribyvalo lidi. Na stenach z citrinu, zasazeneho do blede stribrnych ramu, bylo videt obrazy predstavujici vyjevy ze zivota v historickych mestech. Strop jako kdyby vykrystalizoval z obrovskeho balvanu ledu. Traslave svetlo svicek horicich na stolcich se lamalo v jeho brilantovych ruzicich a zaplavovalo nas pribojem mihotaveho jasu.
Ter Akonjan se mne zeptal, jak jsem spokojen s bytem. Zvedl jsem pri tom hlavu a na jeho tvari, ktera vyvolavala v mysli obraz temnych, ponurych hor Kavkazu, jehoz byl synem, necekane zazarily oci detsky modre.
„Chces-li provest nejake upravy ve svem byte, jsou ti nasi architekti k sluzbam,“ pokracoval astrogator, ktery si me mlceni vysvetloval jinak. Rekl jsem, ze se mi byt velice libi. Anna Ruysova dostala najednou chut na palmove vino. Znala je z Malajska, kde delsi dobu pusobila, a premlouvala me, abych je ochutnal. Robot zmizel, vzapeti se vratil a vykouzlil dve lahve. Vtom z proudu lidi jdoucich stredni ulickou zamirily k nam tri osoby: Yrjola, asi ctrnactilety chlapec, ktery jako by mu z oka vypadl, a tmavovlasa zena. Na dalku se mi zdalo, ze je stredniho veku, ale cim prichazela bliz, tim vice jako by mladla. Poznal jsem uznavanou socharku Soledad. Kdyz se chlapec blizil k nasemu stolku, udelal nekolik energickych kroku a za jeho zady rekl Yrjola:
„Doktore, to je Nils, muj syn…“
Usedli. Nils Yrjola se na mne pozorne zadival. Mel ve zvyku probodavat ocima sve sousedy, jako by to byly rebusy, ktere je nutno ihned rozlustit… Socharka, sedici vedle neho, vypadala chvilemi temer jako jeho vrstevnice: v jeji drobne tvari videl clovek pouze tmave velke rty s blyskavymi zuby. Oci mela primhourene, nahe paze byly hubene jako ruce devcatka, ale v pameti mi utkvel pevny, odvazny stisk jeji ruky. Vlasy mela pripjate vzadu na hlave a svazane stuzkou. Obcas jimi potrasla, jako kdyby ji tento atribut zenskosti rozciloval a chtela se ho zbavit.
Obed sliboval neco mimoradneho. V rubinove cervenem ramecku svitil sahodlouhy jidelni listek a vinny listek vypadal jako silna starobyla kniha. Bylo by jej mozno studovat po cele hodiny. Na stole bylo tolik zlatych, kobaltove modrych a zelenych talirku, poharku, misek a priboru, ze jsem nedovedl pochopit, jak se smestnaji na jeho nevelke sestihranne plose. Profil Anny Ruysove se belal po me pravici na pozadi kristaloveho prohloubeneho vyklenku, jedla elegatne, i kdyz vyvalovala ponekud oci na kazde sousto. Kdyz byla na rade pecene, pohledla zkoumave do zrcadlove leskle tabule, oddelujici nas od druheho stolku, a pohybem vlastnim zenam od nepametnych dob si upravila vlasy. Rozhovor pri obede byl nejisty a krehky, protoze nesmirna mnozstvi jidel a jejich rafinovanost si vyzadovala soustredenou pozornost. Ve zlate a skle priboru pohybovaly se rady plamenku.
Luxusnost obeda me prekvapovala, ba dokonce trochu rozcilovala; mlcel jsem vsak v domneni, ze je nutno prizpusobit se obycejum na rakete. Avsak prvni, kdo toho mel dost, byl Ter Haar:
„Uf!“ rekl, „vseho moc skodi! Chteji nam ukazat, jaky bohaty vyber vseho mame, ale cloveka by to uplne umorilo.“
Dali jsme se do smichu. Nalada byla hned srdecnejsi. Nyni jsme se zaroven, Anna i ja, odvazili odmitnout nabidku automatu, ktery nam chtel servirovat jakysi dalsi chod. Bavili jsme se zive o pracich pri zavodnovani pousti na Marsu. Pouze Soledad byla duchem nepritomna. Dvakrat ji spadla vidlicka, pro kterou sahala pod stul naslepo, ohrozujic celou bohate prostrenou tabuli, a vzprimovala se cela uzasla, kdyz automat, po kazde rychlejsi nez ona, zastiral tyto nasledky roztrzitosti a vedle jejiho talire uz se leskl novy kompletni pribor. Kdyz byla podavana mrazena pomerancova dren, zdalo se, ze se probouzi. Vsichni jsme umlkli a Soledad, mrkajic vicky s dlouhymi rasami, obratila se na obsluhujici automat s otazkou:
„Mohla bych dostat tvrdou housku?“
Kdyz ji dostala, zacala ji trhat, namacet ve sklence a pojidat po tak malych kouscich, jako kdyby krmila ptacka.
Ter Haar, naklaneje se ke mne, poseptal mi spiklenecky.
„Podivej se na tu fresku tamhle na zdi — jak se ti libi?“ ukazal na ni vidlickou.
Obratil jsem hlavu tim smerem. Freska predstavovala ulici ve starobylem meste. V ulici se zvedaly domy s okny protatymi krizem, se strechami spicatymi jako capky blaznu; podel domu sli lide. A stredem ulice se pohyboval po zeleznych kolejich modry vuz. Za prednim sklem stal ridic v bile paruce, obleceny do bohate premovaneho kabatce; na hlave mel trirohy klobouk s pstrosim perim a okolo krku krajkove okruzi. S rukou pevne oprenou o kliku ridil svuj predpotopni vehikl, precpany lidmi, jejichz obliceje vykukovaly z oken za nim.
Nevedel jsem tak docela, co je na tomto obraze smesne Ter Haarovi, ktery se tise pochechtaval a vyznamne na mne mrkal jako potouchly kluk.
„Nu, jak se ti libi?“ opakoval.
Usilovne jsem patral po nejakem omylu, anachronismu, protoze historik jiste narazel na neco takoveho. Domnival jsem se, ze jako kazdy odbornik je take on citlivy na ignorantstvi ostatnich v otazkach sveho oboru.
„Zda se mi,“ rekl jsem vahave, „ze ta okna… okna s takovym krizem byla pouze v tech budovach, no, ktere byly urceny pro nabozenske obrady, neni-liz pravda. Protoze kriz byl…“
Ter Haar me pozoroval udivenyma ocima, pak zrudl a dal se do smichu tak hlasiteho, ze jsem se zacervenal zase ja.
„Ale, co to povidas, clovece mila! Okna jsou dobre, ten kriz nema nic spolecneho s nabozenskym mytem! Jakze, ty to nevidis? To je prece elektricky vuz na kolejich, tak zvana tramvaj, cili cela vec se odehrava nekdy na prelomu devatenacteho a dvacateho stoleti, ale ridic i pasazeri jsou obleceni jako slechta na dvore francouzskych kralu!“
„Tak to se umelec zmylil o sto nebo dve ste let; je to skutecne tak hrozne dulezite?“ zaseptala Anna na mou obhajobu. „Saty se tehdy menily skoro porad… Vzpominam si, videla jsem takove predstaveni… tak jestli meli kabatce s premovanim nebo bez neho, paruku svetlou nebo tmavou…“
Ter Haar se prestal smat.
„No,“ povida, „nechme toho. Je to ma vina. Po kazde si myslim, ze je to nemozne — ale, bohuzel, vy jste vsichni tak neuveritelni, tak stoprocentni ignoranti pokud jde o dejiny…“
Klepl vidlickou do stolu.
„Ale profesore,“ rekl jsem, „promin, kdo z nas nezna zakony vyvoje spolecnosti?“
„To je hola kostra, nic vic,“ prerusil me. „To je vse, co si odnasite ze skol. Neprojevujete ani trochu zajmu o to, jak v minulosti lide zili, jak pracovali, jake meli touhy…“
