STANISLAW LEM
K MRAKUM MAGELLANOVYM
UVOD
Jsem jednim z dvou set dvaceti sedmi lidi, kteri opustili Zemi a nasi slunecni soustavu. Dosahli jsme zamysleneho cile a nyni, v desatem roce letu, nastupujeme zpatecni cestu.
Nase raketa brzy dosahne rychlosti prekracujici polovinu rychlosti svetla, presto vsak uplynou roky, nez se jako modrave zrnicko pisku mezi miliardami hvezd vynori z temnot Zeme, dosud nepozorovatelna ani nejsilnejsimi teleskopy.
Privezeme vam kroniky vypravy, cely dosud neprozkoumany a neutrideny obrovsky material prvnich zkusenosti, verne zachyceny v mechanicke pameti nasich automatu.
Privezeme vam vedecka dila nesmirneho dosahu, jez vznikla v dobe letu. Otviraji nove, netusene, nekonecne obzory badani v prostorech kosmu.
Avsak na teto vyprave jsme poznali neco vetsiho a krasnejsiho, nez jsou vedecke objevy a tajemstvi hmoty, neco, co nemuze obsahnout zadna teorie, ani zaznamenat zadny, sebedokonalejsi automat.
Jsem sam. Kabina je ponorena v poloseru, z nehoz neurcite vystupuji obrysy zarizeni a maleho pristroje prede mnou. Uvnitr pristroje kmita castice krystalu, zaznamenavajici muj hlas. Nez jsem zacal hovorit, zavrel jsem oci, abych vam byl bliz.
Tu jsem na nekolik okamziku zaslechl velke, cerne, nekonecne ticho. Pokusim se vam vylicit, jak jsme nad nim zvitezili. Bude to pribeh o tom, jak — propadajice se od Zeme do dalek merenych na svetelne roky — byli jsme ji blizsi a blizsi, jak jsme bojovali s hruzou vetsi, nez jakou nahaneji vsechny formy hmoty, s hruzou z prazdnoty, ktera dusi do jiskricky kazde slunce a nici jakoukoliv nesmirnou velikost propastmi prostoru.
Jak slably v prubehu tydnu, mesicu a let nase nejdrazsi, nejbytostnejsi vzpominky, bezmocne vuci cernemu nekonecnu — jak v honbe za nejakou oporou chapali jsme se zoufale novych a novych cinnosti a myslenek, jak to vsechno, co na Zemi bylo nezvratnym duvodem, nutnosti teto cesty, ustupovalo a rozpadalo se, jak v hledani jejiho nejvlastnejsiho smyslu sestupovali jsme do pradavnych dob a jak teprve tam, v krvave ceste lidstva, nasli jsme sebe, jak se stala nase pritomnost, vznasejici se mezi propasti minulosti a budoucnosti plnou neznama, tak silnou, ze jsme mohli celit stejne vitezstvi jako porazkam.
Abyste to dovedli pochopit, aspon neuplne, aspon priblizne, musim vlozit na vase bedra maly zlomek bremen, jaka nas tizila a drtila, musite spolu se mnou projit pres potopy udalosti, pres rady let zalite cernou zaplavou prazdnoty, kdy jsme uvnitr rakety slyseli nade vse krute, nekonecne ticho vesmiru, kdy jsme videli vzplanout i pohasinat slunce, poznavali jsme nebe cerna i ruda, kdy jsme pres ocelove steny slyseli vyti planetarnich atmosfer, ktere jsme porazeli, setkavali se s hvezdami obydlenymi, hvezdami mrtvymi i takovymi, na nichz se zivot teprve rodi.
Ke komu se obracim, kdyz zacinam sve vypraveni o nasich osudech, o tom, jak jsme zili a umirali?
Chtel jsem je venovat svym nejdrazsim, matce, otci, druhum sveho mladi, tem, s nimiz me spojily veci prchave, ale nejtrvalejsi: sumeni stromu a vody, spolecne touhy, modre nebe, po nemz hnal vitr mracna nad nasimi hlavami. Ale kdyz jsem v duchu zacal vyvolavat vzpominku na ne, pochopil jsem, ze na to nemam pravo. Nemam je rad mene nez kdysi, pouze pro to nachazim obtizneji vyraz, avsak me vypraveni nepatri jen jim. Protoze behem casu, jak se prohluboval prostor delici nas od Zeme, okruh lidi blizkych se zvetsoval a rostl.
Kazde noci za techto let, ze vsech kontinentu Zeme, z malych osad i mest, z laboratori i vrcholku hor, z umelych druzic, z observatori Mesice, z raket krizujicich v prostorech nasi slunecni soustavy, zvedaly se miliony pohledu ke kvadrantu oblohy, kde zari slaba hvezda, jez byla nasim cilem.
Vzdyt kdyz jsme zmizeli v propasti za nejzazsi hranici slunecni gravitace, nechavajice za sebou kazdou vterinu desitky tisic mil, nadale nas provazela vase vzpominka.
Cim bychom byli v teto kovove skorapce uprostred temnoty plne hvezd, kdy fyzikalni zakony trhaly pouta signalizace spojujici nas se Zemi, kdyby miliardy lidi nebyly verily v nas navrat?
Proto okruh mych pratel zahrnuje blizke i vzdalene, zapomenute i nezname, ty, kdo se narodili po nasem odletu, i ty, jez uz nikdy nespatrim. Vy vsichni jste mi stejne drazi a k vam vsem mluvim v tomto okamziku. Bylo zrejme treba tak nesmirnych vzdalenosti, tak mucivych utrpeni a tolika let, abych pochopil, jak velke je to, co nas poji, a jak nepatrne to, co nas deli.
Nemam jiz casu nazbyt. Snad ve spechu, abych vam povedel o vsem, co se stalo, budu mozna hovorit nesrozumitelne, zmatene. Pokusim se vsak o jednu vec: o to, abych vam ukazal, jak pod vlivem udalosti, nad nimiz jsme se snazili vitezit, vznikla v nas potreba obsahnout jedinym, trebas bleskovym pohledem celou pout, kterou od sveho vzniku urazil clovek.
Tato vyprava nam pripada jako vystup na giganticky stit, z nehoz se otvira vyhled do veku, avsak ve skutecnosti je to pouze krok na jeden ze stupnu nesmirne, stoupajici plochy, jejiz vysiny hali budoucnost. Prejdou sta a tisice let, v nichz se historie nasi vypravy smrsti na maly, ale nezbytny mezistupen a vsechny tyto udalosti, ozivene dnes nasi krvi, stanou se mrtvou literou zapomenutych letopisu. Nase jmena zapadnou, budeme bezejmenni jako vzdalene roje hvezd, ktere maji jmeno pouze jako celek, jako souhvezdi, jez je z nich slozeno. Hvezdy jsou velke a mocne a vecne ve srovnani s lidskym zivotem, ktery z nich vznikl. Hvezdy cloveka stvorily a hvezdy ho zabijeji. Avsak na sve pouti pronikl jiz clovek mezi hvezdy, poznal prostor i cas i hvezdy samy, z nichz vzesel. Nic mu nemuze odolat. Stava se tim vetsim, s cim vetsimi prekazkami se setkava. Je v nem vsechno: velikost i slabost, laska i krutost, konecno i nekonecno. Vzdyt i hvezdy starnou a hasnou, ale my zustaneme. Ale jednou, az civilizace dosahne rozmachu, ktery se vymyka nasim predstavam, po udobi prudkeho, kypiveho pokroku, octne se pred propasti novych tezkosti, pred necim hrozivym, zahadnym, ohrozujicim samy zaklady existence cloveka. A pak se lide jeste jednou ohlednou zpet, sahnou do minulosti a objevi nas znovu tak, jako jsme my objevovali velikost minulych dob.
DOMOV
Svetlo sveta jsem spatril v polarni casti Gronska, tam, kde tropicke podnebi prechazi v mirne klima a misto palmovych haju zaujimaji vysokokmenne listnate luhy. Nas dum bylo stare, prehnane zasklene staveni, jakych lze mnoho spatrit v tomto kraji. Zahrada, ktera je obklopovala, pronikla do prizemnich pokoju stenami, otevrenymi temer po cely rok. Intimni sousedstvi kvetin, ktere bylo toho dusledkem, bylo nekdy az neprijemne a otec se dokonce pokousel bojovat s timto nadmernym, jak rikaval, „zelenym morem“ v byte, avsak babicka, na jejiz strane byly matka a sestry, zvitezila, a tatinek nakonec ustoupil do prvniho patra.
Dum mel svou historii, dlouhou a dustojnou. Byl postaven na konci dvacateho osmeho stoleti a stal tehdy u dalnice do Meorie, ale kdyz behem casu vytlacilo letectvi silnicni dopravu v celem rozsahu a do posledniho zbytku, podlehla silnice prirozenemu naporu lesa a misto, kudy kdysi vedla, oznacuji dnes pouze stromy mladsi nez okolni.
Na vnitrek domu si skoro nepamatuji a dum sam se vynoruje pred myma ocima pouze pri pohledu z dalky a prosvitajici mezi stromy; je to snadno pochopitelne, protoze jsem se zdrzoval v zahrade skoro nepretrzite, jako
