oceany ledovych uhlovodanu. Jake svety se mi otviraly za jeho slovy! Vypravel mi o Gondwane, letajicim kontinentu, o podivnem nebi Jupitera, vyklenutem do tvaru obracene polokoule, na nemz male Slunce sviti ve dne v noci, o tropickych oblastech Saturna, zahalenych po vetsi cast roku do stinu viricich gigantickych prstencu, o vypravach, ktere za sveho mladi podnikal na ledove chladne mesice teto planety, jejichz jmena zneji jako zaklinadla: Titan, Rhea a Diana.
Avsak s tezkym srdcem jsem je zradil oba a rozhodl jsem se jit ve slepejich tretiho stryce, Orchilda, znameho v rodine pod prizviskem „Kosmak“. Kdyz jsem se doslechl, ze bombarduje atomy, predstavoval jsem si, ze stryc Orchild vyseda nekde ve sve meziplanetarni pracovne, nesmirne se namaha, aby konecne ulovil tyto tak straslive malicke castecky latky. Ale co nevyslo najevo? Tento clovek, ktery zkoumal nekonecne male castecky latky, zabyval se prave stavbou zarizeni, ktere svymi rozmery prekonavalo vsechno, co existuje na Zemi a bylo dokonce vetsi nez Zeme sama. Nebylo prekvapujici, ze cesty do hlubin hmoty i do hlubin atomu stejne ustily v nekonecnu? Stryc Orchild stavel stroje na bombardovani atomu. Byly to vakuove komory, stavene do tvaru prstence; magneticka pole v nich urychlovala nukleony — naboje vystrelovane do jader prvku. Nejvetsi urychlovac tricateho stoleti byl tvoren kruhovym prstencem prumeru tri tisic kilometru; probihal tunely v horskych retezech a prekracoval udoli oblouky mostu; dalsim vyvojovym stadiem mohl snad uz byt jen urychlovac heliotron, obepinajici celou zemekouli. Ze by konstrukteri konecne dospeli k neprekrocitelne hranici? Ne: vznikla myslenka uplne nova. Bylo rozhodnuto zbudovat novy heliotron ve vzduchoprazdnem prostoru. Mela to byt soustava trubic ve tvaru kola, vznasejici se v prostoru nekde mezi Mesicem a Zemi? Stryc Orchild me vyvedl z omylu. Zakladni konstrukcni prvek — vzduchoprazdno — uz ve vesmiru existoval a dokonce znamenite jakosti. Rakety prevazely ze Zeme do kosmickeho prostoru mnoho tisic magnetickych stanic, umistenych postupne v prazdnu tak, aby tvorily idealne presny kruh. A co delal stryc? Dohlizel snad na tuto praci? Ne. Zabyval se prave tim, co bylo mezi stanicemi, to znamena vzduchoprazdnem. Tedy nicim? Kdepak. Z toho, co o nem rikal, vyplyvalo, ze neni veci, ktera by skytala vetsich moznosti nez vzduchoprazdno, kterym postupuji elektromagneticka pole, bezci a poslove vzdalenych hvezd. Na televizitach se neobjevoval, protoze pri nich neni mozno splhat po stromech, a to on velice rad delaval. Kdyz prijel, vylezli jsme spolu na jednu z velkych jabloni, usadili se ve vidlicich vetvi, a chroupajice tvrda jablka, diskutovali jsme zarputile o polich impulsovych, ridicich i unikovych, o antifotonech a nevazitelnych casticich hmoty. Ano, bylo jiz uplne jiste, ze se stanu energetikem, pracujicim ve vesmiru. Avsak prisly letni prazdniny roku 3103 a vsechny tyto plany necekane ztroskotaly. Bylo mi ctrnact let a smel jsem se uz poustet na vylety do vzdalenosti nekolik set kilometru. Jednou jsem si zaletel na Tampere.
Znate pametihodnost toho maleho ostruvku v Severnim mori, ktery byl zakladnou a dnes je muzeem kosmickych letadel? Mezi zvetravajicimi balvany dolomitu, obklopena vysokymi smrky, zveda se obrovska hala s protahlymi okny, jakoby ojinenymi nanosem soli, prinasene vichricemi z oceanu. Vevnitr u stropu klenouciho se na mrizovitych sloupech nosniku, pripominajicich pater a zebra predpotopni velryby, spocivaji v radach velka telesa raket.
Kustodem muzea byl starec se zarudlou tvari, s sirokou bradou, v niz se kroutily, jako by je tam nekdo zapomnel, ridke stribrne vousy. Objevil jsem ho v spalovaci komore jedne z raket. Sedel v uplne temnote u kremikovych nadrzi, v nichz kdysi kypel tekuty kov; ted to mezi prochladlymi stenami cpelo prachem a vlhkosti rzi. Lekl jsem se, kdyz se vynoril primo prede mnou. Byl jsem si jist, ze jsem ve velke budove sam. Ve svetle, dopadajicim zespodu pootevrenym priklopem, zpozoroval jsem belost jeho brady. Zeptal jsem se, co tam dela.
„Davam na ne pozor… aby neuletely,“ odpovedel po chvili tak dlouhe, ze jsem jiz zapochyboval, zdali odpoved vubec uslysim. Chvili nade mnou stal — slysel jsem jeho tezky chrcivy dech — a sestoupil beze slova po visutych schudkach na dno haly.
Navstevoval jsem muzeum stale casteji. Nase styky se nemohly po nejakou dobu ustalit. Snazil jsem se, abych se se starcem sblizil, ale zdalo se, ze se mi vyhyba, ovsem pasivne: mizel v bludisti raket, ale kdyz jsem ho konecne nasel, odpovidal na otazky z pocatku lakonicky, s pridechem sarkasmu, ktery jsem nechapal; pozdeji, jak se nase znamost prohlubovala, byl stale sdilnejsi. Pomalu jsem poznal zivotopisy raket shromazdenych v hale a take mnoha jinych kosmickych letadel, protoze znal — tomu jsem veril — osudy vsech raket i korabu, ktere kdy pravidelne letaly v oblastech slunecni soustavy v posledni sesti stoletich. Byl jsem u pribuznych na Helgolandu a prijizdival jsem na ostruvek skoro kazdy den. Postupne, jak starec preplouval nekonecne, jak se zdalo, oblasti sve pameti, uz jen on byl pro mne zahadou, protoze nikdy nehovoril o sobe. Tusil jsem, ze byl hvezdnym kapitanem nebo snad velitelem velkych vyprav, neptal jsem se vsak nikoho, protoze jsem byl rad, ze byl takovy, jaky byl — zahalen nimbem tajemstvi.
Hned u vchodu haly staly mezi sloupy ctyri strely, postavene kosmonautickymi dilnami pred tisicem let. Archaicka, stihla vretena s jehlovitymi zobaky, se stabilizacnimi plochami rozlozenymi jako peri sipu. Podvozky dvou prvnich tezce spocivaly na sikme betonove plose, treti byla naklonena dozadu, jako by byla zadrzena v padu. Jeji prava skluznice se dotykala okraje zakladu, leva trcela do vzduchu, napul vysunuta jako zchromla noha mrtveho ptaka. Toto nejstarsi hvezdne plavidlo zvedalo hlavu tak strme, jako by cekalo vzlet, k nemuz urcite jednou dojde, i kdyz se dlouho odklada. Dale lezely rakety z dvacateho druheho a dvacateho tretiho stoleti, ve tvaru trojhrannych ryb. Z pocatku jsem myslil, ze jsou vsechny cerne, ale to je pouze halila milosrdna tma, snazici se zastrit skvrny a vpadlost boku.
Chtel jsem rici, ze mi starec delal pruvodce po raketach, ale nebyla to pravda. Po tocitych schudcich se vystupovalo na uzky zelezny ochoz, odkud bylo videt radu temnych hrbetu se zejicimi vstupnimi sachtami. V raketach bylo umele osvetleni. V jeho zari se otviraly uzavery sini, objevovaly se kulate pruchody, kajuty, transportni sachty i mezipalubni chodby. Sestupovalo se jimi az docela dolu, do prostor na dne, v nichz byly zapusteny nuzkove vytahy podvozku, starosvetsky se lesknouci rubinove cervenym naterem. Zuzujicimi se tunely, pres rady olovenych ochrannych prahu dospeli jsme do atomovych komor. Mezi cernymi zdmi, zdrsnelymi zarem, ktery tu kdysi zuril, staly shrbene krize magnetu. V zaprasenem prostoru mezi nimi virily kdysi ulomky slunci, zdroje sily a pohybu.
Toto putovani vyvolavalo v mem pruvodci pocity nelibosti nebo dokonce nudy; bud jak bud, zustaval lhostejny jak k mym vybuchum nadseni, tak k tomu, co jsem rikal, a ja hovoril skoro nepretrzite.
Nase ulohy se vymenily az tehdy, kdyz jsme navstivili nejtajnejsi zakouti a vraceli se do ustrednich prostor rakety.
Pozdeji jsem pochopil, ze cekal, az ukojim svou prvni nenasytnou zvedavost a zatouzim poznat veci vyznamnejsi, nez jsou zvlastnosti drivejsi atomove techniky. Kdyz uz jsem se seznamil se vsemi raketami a prolezl jejich nejmene dostupna zakouti, prisel cas na vypraveni.
Starec me potkaval jakoby nahodou u vchodu. Kdyz jsme prosli prazdnym, rozlehlym prostranstvim haly, minuli bezvladna telesa s ctyrnasobnymi patry siroce rozsklebenych otvoru, z nichz vanula chladna, zatuchla tma, vstupovali jsme po kovove dunicich schodech do nitra stribriteho giganta se zobcem protazenym v jehlu, velkeho Astrotora, zdanlive nedotceneho zubem casu. Kdyz jsme se blizili k ustredni navigacni kabine, kde stala na podiu armatura kormidla mezi zsedlymi televiznimi obrazovkami a mezi pultiky velicich pristroju, starec se opet zastavoval jako nahodou a zacinal vypravet. Z pocatku odsekaval vety nabrucene, s nesnesitelnou pomalosti, pak hovoril stale plynuleji a zretelneji, potom otviral dvere kormidelni kabiny, pri cemz se automaticky rozsvecovaly zarivky na strope, a zacinal jeden z tech neuveritelnych pribehu, ktere navzdycky zapadly do meho mladi.
Byly to utrzky davnych zkazek, kdy let na nejblizsi planetu byl vypravou plnou neznama, dramatem se spletitym dejem, dramatem rozplyvajicim se v napovedich a odehravajicim se v prazdnote zejici mezi dvema svety — pozemskym, opustenym mozna navzdycky, a svetem neprozkoumane hvezdy, obestrene tajemstvim. Byly to legendy o raketach, strzenych do viru obeznych drah kolem neznamych a na hvezdnych mapach nezakreslenych asteroidu, o zoufalych zapasech se savou pritazlivosti obrovskeho Jupitera, o hranicich odolnosti posadek i raket, sagy o zapasech, odletech i navratech z hlubin prostoru.
Vzpominam si na pribeh rakety zasazene do strojove casti troskou rozpadle komety, rakety, ktera ztratila moznost manevrovat a hnala se slepe vpred a zapadala do nekonecne pustiny, vysilajic zoufale radiove signaly o pomoc. Tyto signaly prichazely na Zemi deformovane odrazem od povrchu Mesice nebo jineho nebeskeho telesa, a protoze byly zkreslene, nedovolovaly urcit presne polohu rakety.
V jinem pribehu dopravni raketa prime linky Mars — Zeme, vracejici se do materskeho pristavu, nevyhnula se mraku kosmickeho prachu, s nimz se cestou setkala, a vyletla z neho obklopena virici mlhovinou. Pri dalsim letu ji tato zvlastni aureola nezpusobila skody. Kdyz vsak dosahla atmosfery nasi planety, mrak prachu, ktery ji obklopoval, se vznal a raketa shorela v nekolika vterinach se vsim, co nesla na svych palubach.
Starec pri vypraveni obcas povstaval z nahodneho sedatka, pristupoval ke kormidelnim pakam, natahoval ruce, jako by je chtel polozit na cerne armatury, avsak v ilustrovani svych vlastnich slov nikdy nesel dal. Jen tu a tam, kdyz vypravel o nejakem cloveku, obracel pomalu zraky do prostoru, jako by ocima sledoval vzdalujici se
