postavu, nekdy se zachmuril a umlkl, bloude pohledem po kajute, jako by nemohl najit to, co se melo objevit prave na tomto miste pribehu; po chvili vsak premohl odpor skutecnosti a ja jsem spolu s nim zacinal videt veci jeste teple od doteku rukou astronautu, medene plomby gravitacnich pojistek utrzene v okamziku nebezpeci prudkou rukou kormidelnika, slysel jsem kroky strazneho a byl jsem sam s jeho velkou, nebojacnou samotou, tvari v tvar hvezdam zaricim v cernych kotoucich obrazovek. Obcas se me zmocnoval neklid, kdyz se mi zdalo, ze starec lici jinak sled udalosti nejake vypravy, sled jiz ustaleny v drivejsich pribezich; trvalo to vsak jen okamzik — poddaval jsem se, primhuroval oci nad nepresnosti, nepravdepodobnosti, ba dokonce i nemoznosti; veril jsem mu, protoze jsem chtel verit. Presto, ze bych to tehdy nebyl dovedl vyjadrit, citil jsem nejasne, ze tim, kdyz meni a obmenuje podrobnosti, dela to jen proto, aby tim zretelneji vysla najevo pravda o lidech, kteri se prvni vydali do propasti nekonecne noci. Rozhodl jsem se, ze se stanu astronautem. Ohromovalo me, jak jsem az dosud mohl byt tak slepy ke kouzlu tohoto vzrusujiciho povolani. Domnivam se, ze to bylo hlavne proto, ze jeden obor meziplanetarni plavby studoval muj bratr, a nase vztahy, abych se vyjadril jeho jazykem, jazykem elektroinzenyra, mely vzdycky sklon k vysokemu napeti.
Kdyz jsem se staremu kapitanovi sveril se svym rozhodnutim, nevenoval tomu zprvu pozornost — jiz jeho mlceni se mne bolestive dotklo — a pak mi suse vysvetlil, ze takovym astronautem, jako byli hrdinove minulosti, se stat nemohu. Uz neexistuji odvazne posadky bojujici s rekami meteoru, techto utesu kosmickych mori, ani navigatori zakreslujici z noci na noc do map nebe usek drahy, kterou raketa urazila. Uz neexistuji kapitani neunavne se prochazejici po kovovych palubach v dobe, kdy cestujici odpocivaji premozeni spankem, neexistuji strazni a kormidelnici upirajici zraky do mraku hvezd nad svymi astrokompasy. Desitky tisic raket bez posadky, rizenych automaticky, krouzi po obeznych drahach nasi slunecni soustavy. Tyto dlouhe vesmirne vlaky prevazeji z jedne planety na druhou suroviny, horniny, rudy, a jsou-li v nich lide, jsou to cestujici zvykli zazrakum cesty, uzivajici v pohodli sluzeb stroju, ktere bdi nad bezpecnosti letu.
Nesmele jsem se zminil, ze muj bratr studuje astronautiku.,Eh,“ odpovedel pohrdlive, „uci se konstruovat automaticke piloty. A to je vsechno. Jako kdybys vyrabel trumpety misto hudby a rikal si, ze jsi velkym skladatelem.“
Spechal jsem, abych to opakoval bratrovi.
„Sam jsi trouba,“ odpovedel.
Zustal jsem sam se svymi pochybami.
Pritelem meho otce byl profesor Murach, jemuz, jakozto astronomovi, jsem se sveril se svymi trampotami, ponevadz podle meho nazoru mel k hvezdam duverny vztah.
„Nechci konstruovat roboty, chci se stat astronautem, kormidelnikem nebo treba i kapitanem kosmickych raket.“
„Hoho, romantika staroveku,“ zvolal Murach, kdyz me trpelive vyslechl. Pokyval melancholicky hlavou. „Astronautika je beze sporu hezka vec, ovsem, ovsem, jestlipak znas Rufovu praci Atmosfery planet a vesmirne lety?“
Neznal jsem to dilo. Profesor se zaradoval:
„Vyborne, precti si to. Bajecna vec. Plna nejasnosti jako mlhavy vecer — volne pole pro fantazii a sneni! Ano, ano, kdysi byla astronautika neobycejne tezkym umenim. Clovek se blizil az k hranicim psychicke odolnosti. Je tam mnoho nadhernych stranek hrdinstvi, mnoho vitezstvi nad sebou samym. Jak krasne rekl Rufus: „Nas svet je k astronautum laskavy — na kazdych sto trilionu dilu vzduchoprazdna pripada jeden dil pevniny… je dosti mista pro rozvinuti plachet i dosti hvezd, tech velkych pristavnich svetel v oceanech temnoty!“ Ale jestlipak vis, mily chlapce, proc vlastne byla astronautika tak tezkym umenim?“
Nevedel jsem.
„No, tak co?“ rekl Murach a shovivave na mne pohledl. Tam, kde maji ostatni lide oboci, on mel dva male, huste kerickovite chomacky sedych chloupku, ktere jako by se ucastnily rozhovoru zivymi pohyby, a nekdy mi byly k smichu, coz oslabovalo padnost profesorovych slov.
„Dokazu ti, ze se mylis, ty nedozraly hvezdoplavce. Vis, ze se lide kdysi plavili po morich?“
„Tak zvanymi parniky!“ vyhrkl jsem.
„Ano, ale jeste driv, ve staroveku, pluli na plachetnich korabech a za pohonnou silu jim slouzil vitr. A tak, dokud neznali presne hydrostatiku, hydrodynamiku, teorii vlneni a ostatni vedy, staveli lodi od oka, vis, a proto plachetnice takto vznikle mely svou individualitu. Ani dve nebyly stejne. Nepatrne rozdily v poloze stozaru, kylu, ve tvaru lodniho trupu zpusobovaly znacne rozdily v reakci na kormidlo a tak dale. Odhadnout je nedovedli. A tak pouceni nebezpecimi, ktera prestali, dobrodruzstvimi, ba katastrofami, shromazdovali moreplavci zkusenosti, z nichz vyrustalo velke umeni moreplavby. Umeni, vis, a nikoli veda, protoze krome pozitivnich znalosti bylo v ni mnoho baji, pover, predsudku a k rizeni lodi byla nezbytna krome vlastnich znalosti i osobni odvaha, umeni a talent. Potom vsak veda vyplnila vsechny tyto mezery a na umeni zbyvalo cim dal tim mene mista. A pred sto lety se podobna historie opakovala s meziplanetarni plavbou.“
„Znamena to, ze clovek uz nemuze ridit raketu?“ rekl jsem. „Ale ja to chci delat! Cozpak to nekomu uskodi?“
„Ovsem, ze uskodi,“ namitl profesor a jeho oboci se pohnulo jako vousy neviditelnych trpasliku. „Uskodi, protoze bys to delal pomaleji a mene presne nez automat, to znamena hure, nemluve uz ani o tom, ze neni spravne, aby clovek delal praci, kterou zastane automat. Vis prece, ze je to nedustojne.“
„Ale prece na vyletech,“ odpovedel, jsem, „nebo v horach lide casto kaceji strom, rozdelavaji ohen, vari, i kdyz by to bylo mozne pripravit si jidlo v kuchynskem automatu…“
„Na vylete delame to, co je prospesne zdravi, osvezuje ducha, tesi cloveka a tak dale. Avsak kdybys raketu ridil sam, vydaval bys v nebezpeci naklad, o tobe nemluve…“
„Co zalezi na jedne rakete!“ uklouzlo mi.
Profesor se spokojene zasmal.
„Tak vidis, proti sve vuli ses priznal: kdyz snis o astronautice, nemyslis na odpovednost a praci, chces jen, aby to tak vypadalo, jde ti jen o to, abys mel radost z letu sameho, a pritom se zdalo, ze to myslis doopravdy. Pred dvema sty lety to bylo velke a nesnadne umeni, hodne pravych muzu, a vyplnovalo cely zivot tech, kdoz se mu venovali; a jmena velkych astrogatoru presla do dejin. Ale to, co tehdy byla nezbytnost, bylo by dnes v nejlepsim pripade zabavou, nebo, coz je horsi, hlouposti.“
Zlobil jsem se na profesora, ze tak logicky zduvodnuje sve tvrzeni, na stareho hlidace raket, na sveho bratra i na svet. Avsak svuj umysl jsem nezmenil: stanu se astronautem, neco se uz pro mne najde. Zchytrale jsem se o tom nezminil, avsak profesor poznal, jak videt, z meho skromne sklopeneho pohledu, co mam za lubem.
„Chces se stat kapitanem dalnych hvezdnych plaveb?“ zeptal se bez okolku a ja, presto, ze jsem si prisahal mlceni, bezdecne vyhrkl:
„Chci!“
Napred vykulil oci, pak se rozesmal. Smal se dlouho. Konecne zvaznel.
„Je to pravda,“ zeptal se, „zes pred nedavnem prekousl oloveny kabel?“
„Ano,“ odpovedel jsem zaryte. Byl jsem jeste trochu pysny na tento cin, prestoze nikdo z dospelych neprojevil pro nej ani zbla pochopeni, natoz nadseni.
„A proc jsi to udelal?“
„Vsadil jsem se,“ odpovedel jsem jeste zaryteji.
„Jsi safraportsky tvrdohlavy… Slycham o tom a vidim to na vlastni oci. Hm, no… treba casem zmoudris… ale zatim cti Rufa…“
Murach na mne hledel prisne, ale jeho pohyblive oboci zretelne rikalo, ze je na me strane. S timto presvedcenim jsem se s profesorem rozloucil, abych se o nekolik dni pozdeji prihlasil ve Stredisku svetelnych rychlosti.
Byla to leta horecnych diskusi a velkych priprav, ktere mela korunovat prvni vyprava za hranice slunecni soustavy. Po cele zemekouli vznikaly specialni ustavy, v nichz se dobrovolnici podrobovali o sve vuli tezkym a nebezpecnym zkouskam. Nebylo totiz znamo, jake nasledky pro lidsky organismus muze mit rychlost vyssi nez deset tisic kilometru za vterinu, a bylo uz jiste, ze raketa, ktera ma dospet k nejblizsi stalici, musi se pohybovat rychlosti prinejmensim desetkrat vetsi.
Sel jsem tedy do nejblizsiho Strediska svetelnych rychlosti jako kandidat na dobrovolnika; za meho casneho mladi bylo nezridka videt bile odene pracovniky techto odbocek s malym stribrnym paprskem na rukave. Bylo zvykem prokazovat jim velkou uctu, takovou, jakou chovame k proslulym vedcum a umelcum.
Ve Stredisku se mnou jednali s prehnanou zdvorilosti, z niz vsak bylo mozno vycitit jistou rutinu; domnivam
