se, ze kandidatu mne podobnych museli odbavovat denne desitky.
Krome zbozneho prani nemel jsem samozrejme zadnou kvalifikaci; rozloucili se tedy se mnou s prislibem, ze po peti letech, budu-li se dobre ucit, budu se moci znovu prihlasit, tentokrat jiz k prijimaci zkousce.
Odesel jsem tedy s neporizenou. Trpce rozcarovan spradal jsem nejfantastictejsi plany: chtel jsem se vydat do kosmickeho prostoru s raketou pro jednu osobu, spolehaje na to, ze drive, nez mi dojdou zasoby, setkam se s nejakou raketou, ktera se mne ujme jako trosecnika vesmiru; pak jsem zamyslel vplizit se potaji na raketu a vydat se s ni na vypravu do pasma nejvzdalenejsich planet a prozradit svou pritomnost na palube nekde za drahou Marsu; pocital jsem s tim, ze vedouci vypravy, pohnut mym plamennym zanicenim, udela me prinejmensim svym asistentem; pripravil jsem si — a to hned v nekolika variantach zavislych na okolnostech — vhodny proslov, ktery ho mel presvedcit. Vsechny tyto projekty, i kdyz zustaly v oblasti fantazie, zabraly mi presto spoustu casu. Hltal jsem cele stohy kosmickych romanu, ucil jsem se mizerne, a kdyz jsem byl u stolu vytrzen z kosmickych dum nejakou otazkou, odpovidal jsem nevhodne. Ani ve snu mi nenapadlo, ze si chudak babicka vyklada me chovani zcela opacne. Dlouhe nahle zahledeni do prazdna se lzici zvednutou k ustum, chatrne pokroky v uceni, samotareni — to vsechno se jejim ocim jevilo jako neomylne priznaky vyzravajiciho umeleckeho talentu. Plna nejkrasnejsich nadeji darovala mi k narozeninam krasny bily genetofor, na nemz sama nejednou jednim prstem tukala. Zkousel jsem na nem sve sily, napred, abych udelal radost babicce, a pozdeji proto, ze me videoplastika skutecne zaujala. Toto umeni ma svuj pocatek jeste ve stredoveku, vzniklo krizenim tak zvaneho filmu, spisovatelstvi a plasticke barevne televize. Pomoci genetoforu, ktery je pro neho tim, cim pro skladatele klavir, muze umelec vytvorit vse, co jen dokaze vymyslit. Muze tedy vytvaret dramata i veselohry, pribehy skutecnych osob nebo pohadky odehravajici se ve smyslenem svete, muze konstruovat bytosti napolo rostlinne, napolo zvireci, a to vse pomoci navrstvovani svetelnych poli, ktera pri hre na genetofor vznikaji. Prvni pokusy mi prinesly mnoho radosti. Zaviral jsem se ve svem pokoji a sedal pred velkou obrazovku s rukama na mnohoradovem manualu. Kdyz jsem stiskl nekolik desitek klaves, zmackl jsem uvolnovac, a v tom se v obrazovce, na skle dosud prazdnem, objevila postava, jiz jsem vytvoril. Avsak vzruseni nevyvolaval sam fakt, ze se tato postava objevila, nybrz to, ze byla obdarena jistou, i kdyz z pocatku nevelkou zivotaschopnosti: pohybovala se, chodila, jako by zkoumala prostor, v nemz byla uzavrena. Abych pravdu rekl, mela obycejne znacne nedostatky a — jak rikaji umelci — obsahovala disonancni rozpory; pak jsem ji sprovodil ze sveta jedinym stisknutim pedalu a poustel se do dalsich pokusu.
Pri svych experimentech kazi samozrejme kazdy zacatecnik mnoho postav; prekonaval jsem vsak na tomto poli vsechny rekordy a musim se priznat, ze se mi ve snech zjevovaly cele zastupy postav, hrozivych, dysicich pomstou za nezdarene probuzeni k zivotu a nemene brutalni vytrzeni z teto chvilkove existence. Videoplastika se totiz ani o vlasek nelisi od umeni drivejsich dob; aparat jako by byl zdokonalenou paletou a perem, a kdyz se adept obeznami s jeho konstrukci, rovna se spisovateli, ktery znal pravidla pravopisu. Mozna, ze je vhodnejsi srovnavat videoplastiku s hudbou. Stejne jako hudebnik tony, sklada videoplastik ruzne psychicke znaky, a jak se v prvem pripade rodi melodie, tak v druhem vznika hrdina dramatu. Domnivam se vsak, ze nejvetsi podobnost spociva v tom, ze obdobne jako skutecne talentovany skladatel pri instrumentaci symfonickeho tematu slysi ve sve predstavivosti souzneni vsech nastroju jeste drive, nez napise byt jedinou noticku do peti linek notove osnovy, stejne vykona videoplastik nejobtiznejsi a vpravde tvurci cast dila drive, nez stiskne prvni klavesu genetoforu, to znamena, kdyz sve hrdiny tvori ve sve fantazii. Jen tak mohou vzniknout postavy, ktere se podrobi jeho vuli a budou svymi osudy divaka vzrusovat; tomu vsak nikoho nemuze nikdo naucit — a pouha zbehlost v pouzivani pristroje staci jen k vytvareni pohybujicich se figur a nevsedni, pohadkove scenerie; prave to bylo mym udelem.
Nejeden studujici promarni leta, nez pochopi, jak klamava je vidina tvurci vsemohoucnosti, kterou ho lakala videoplastika, a jak velkou lzi se stane, kdyz umelec zavrhne skutecne pozemske osudy pro sny o moznych existencich. Na stesti pro mne — byl muj nedostatek talentu tak ocividny, ze jsem ani na okamzik na videoplastiku vazne nepomyslel, a me umelecke pokusy zakoncila skutecnost, ze jsem genetofor rozebral na soucastky, protoze jsem chtel vedet, jak je zkonstruovan. Chudak babicka, zazila — tentokrat jiz naposled — trpke rozcarovani, kdyz si prohledla nektere plody meho usili, nebot nemohla prenest sve davne nadeje jiz na nikoho v rodine.
Je zvykem, ze vsichni mladi lide, kteri dosahnou stredoskolskeho vzdelani, navstevuji po nekolik mesicu postupne libovolne vybrane university a uciliste, aby poznali stykem s prostredim vedcu, inzenyru a techniku sve vlastni zaliby a schopnosti. Kdyz jsem jako sedmnactilety mladik opoustel skolu, byl jsem dlouho na rozpacich, kde mam zacit; konecne jsem vstoupil na meorijskou pobocku Ustavu pro planovani budoucnosti, do UPPB, jak se mu zkracene rikalo. Zde jsem se po prve setkal s lidmi, kteri vypracovavali plany cesty za hranice slunecni soustavy.
V teto dobe nebyly jeste v praxi znamy zpusoby cestovat rychlosti dost velkou, aby bylo mozno urazit vzdalenost ze Zeme k vzdalenym hvezdam v case rovnajicimu se delce lidskeho zivota. Jiste si vzpominate na vasnive diskuse, jake se rozvijely na pocatku naseho stoleti, diskuse, souvisici s projekty stavby kosmickych letadel, urcenych k letum do hlubin galaxie.
Protoze mel let trvat neobycejne dlouho, melo pri nem dochazet k tak zvane „smene generaci“, to znamena, ze k cili meli doletet teprve vnukove, ba pravnukove tech, kdoz Zemi opousteli. Tehdy se toto reseni zdalo nutnosti, diktovanou stavem soucasne kosmonauticke techniky. Narazilo vsak na vseobecny a prudky odpor. Bylo neco ponizujiciho a cloveka nedustojneho v tom mravencim vegetovani, ktere se melo tahnout po cela staleti v kovove skorapce, vrzene do propasti prazdna. Krome citovych momentu byly zavazne i vyhrady rozumove.
Jaci budou lide, rikalo se, vystaveni desitky let vlivu vzduchoprazdna. Jak velke a nebezpecne jsou moznosti, ze se jejich charakter zlomi, ze selzou, ze vzniknou bytosti narusene moralne i psychicky. Jak v zasade ponizujici uloha mela pripadnout onem „mezigeneracim“, ktere musi stravit v rakete cely zivot, uvezneny v ni od narozeni do smrti, a jakymi uciteli a pestouny budou lide zijici v takovych podminkach tem, kdo nakonec doleti k hvezdam.
„To vsechno,“ odpovidali jini, „je pravda. Obtize, nesnaze, nebezpeci cesty si nikdo nedovede predstavit, presto vsak let k hvezdam je nutnosti. Kdyz byla ovladnuta slunecni soustava, kdyz byly hospodarsky vyuzity nejprve blizke, v druhe polovine tretiho tisicileti pak i vzdalene planety az po drahu posledni — Kerbera, musi byt ucinen dalsi krok vpred. Plavba pres ocean vzduchoprazdna delici nas od jineho nejblizsiho slunce. Vypravu je mozno po nejakou dobu oddalovat, ale nakonec k ni dojde, protoze k ni musi dojit, rezignace by totiz znamenala zastaveni, cili po nekolika desitkach stoleti — smrt pozemske civilizace.“
Nove atomove pohonne latky, stejne jako objev zpusobu uvolnovani atomove energie z jakehokoli druhu latky, umoznily technicke reseni problemu letu podsvetelnou rychlosti, vynorila se vsak nova otazka, zda totiz clovek muze, i v pripade, ze bude uzito vsech ochrannych prostredku — cestovat rychlosti radu sto nebo dve ste tisic kilometru za vterinu. Optimiste se domnivali, ze se problem da resit pomerne proste v prostoru hodne vzdalenem od gravitacnich poli planet a bude-li rychlost letu zvysovana dostatecne pozvolna; pripominali teorie, vznikle ve staroveku a stredoveku, ze se clovek blizi k hranici biologicke odolnosti pri rychlostech triceti, sta nebo tisice kilometru za hodinu; tato hranice se posouvala dal od jednoho stoleti k druhemu.
Opatrnejsi upozornovali na fakt, ze pri rychlostech blizicich se rychlosti svetla pocnou se projevovat a pusobit jiste dusledky teorie relativity, jejichz vliv na zivotni procesy je zcela neznamy. Tyto pochybnosti mohla odstranit jedine zkusenost.
A tak vznikla Strediska svetelne rychlosti, rozseta po cele Zemi i po cetnych jinych planetach jako pobocky Ustavu pro planovani budoucnosti.
V prubehu badani se prislo na zahadny ukaz, nazyvany „kolisanim vedomi“, ktery spocival v tom, ze clovek uzavreny v rakete, ktera se blizila rychlosti 170 az 180 tisic kilometru za vterinu, pocitoval podivne zatemneni mysli, vedouci pri dalsim zvysovani rychlosti i k ztrate vedomi a hrozici na konec smrti. Rychlost 170 tisic kilometru za vterinu byla nazvana meznou podsvetelnou rychlosti a prave takovou rychlosti mela letet raketa smerujici k nejblizsi stalici.
Takovy byl stav vedeni v dobe, kdy jsem se po prve dostal do styku s kolektivem Ustavu pro planovani budoucnosti.
Ohromen perspektivami, jake otvirala prace techto lidi, rozhodl jsem se, ze se vynasnazim stuj co stuj, abych byl do Ustavu prijat. K tomu bylo treba mit ukoncena studia mechaneuristiky, kosmodromie nebo mediciny. Po uvaze jsem se rozhodl, ze zacnu studovat na Ustavu vseobecne mechaneuristiky v Meorii, ktery byl prosluly skvelymi tradicemi. Uceni mi slo celkem dobre, ale po roce jsem zacinal litovat, ze zvoleny predmet nema s mou zamilovanou astronautikou nic spolecneho a po kratkem rozmysleni jsem si dal zapsat dodatecne kosmodromii. Nespokojen s rozpetim svych studii, rozsiril jsem je jeste tim, ze nad tajemstvim konstrukce automatu jsem vysedal v Meorii a prednasky z kosmonautiky jsem poslouchal na universite lezici na upati Mesicnich Apenin, prestoze jsem se mohl bez obtizi dostat na kterekoliv uciliste na Zemi. Avsak to, ze jsem denne dojizdel na Mesic, povznaselo me a delalo me zajimavym v mych vlastnich ocich. V rakete jsem travil dve hodiny denne a pouze tam jsem mel cas, abych neco
