pojedl. To vsechno dohromady bylo samozrejme cire blaznovstvi, malo jsem jedl, malo spal a sam sebe mucil obrovskym mnozstvim povinnosti, ktere jsem si vzal na sebe. Mne se to vsak libilo a nemohu na toto udobi nevzpominat bez usmevu. Myslil jsem si, ze jsem dokonaly, vsestranny a — hlavne — tajuplny, protoze jsem se snazil, aby me okoli na Mesici nevedelo o mych studiich v Gronsku, a naopak.
Tak ubehla dve leta. Kdyz jsem ukoncil nizsi mechaneuristicka studia, slozil jsem zkousky z teorie raketoveho letu a odjel jsem domu na letni prazdniny. Priletel jsem pozde vecer. Maminka mi rekla, ze jsem se tesne minul s otcem, ktereho prave volali k operaci.
Dlouho jsme sedeli na verande a hledeli na roje hvezd, padajicich z cervencoveho nebe; cas od casu vychodni okraj horizontu vrhal jim vstric svisle, ohnive cary; zdalo se, ze to meorijske raketove nadrazi vita plameny startujicich raket meteoricke posly vesmiru.
Hodne po pulnoci nam otec poslal zpravu, ze se vrati pozde, a zadal nas, abychom na neho necekali. Maminka mi rozestlala v mem nekdejsim detskem pokoji. Sotva jsem ulehl na luzko, usnul jsem jak zabity. Vzbudil jsem se v zari plneho dne. Cely dum byl pohrouzen v ticho. Vesel jsem do jidelny, abych vybehl na zahradu. U dveri do chodby jsem se malem srazil s otcem. Zustal jsem stat, prekvapen timto setkanim. Byl jsem totiz presvedcen, ze spi. Ukazalo se, ze se vratil az ve tri rano a nyni vstal jen proto, aby se spojil s nemocnici. Dlouhou dobu jsme oba stali, nevedouce, co delat, ve svetle zaplavujicim pokoj zelenavou zari, ktera pronikala stenou popinavych rostlin. Ve svem dlouhem sedem zupanu pripadal mi otec starsi nez kdy jindy. Bledy, s kruhy pod ocima, jako by byl jeste cely v noci, na mile vzdalen krasneho slunneho dne venku. A byl daleko mensi nez drive — nebo jsem snad ja vyrostl? Blesklo mi hlavou, ze uz je na prahu stari, a srdce se mi v prsou sevrelo smutkem a dojetim. Cim byl? Nic nevytvoril, neobjevil zadny novy zpusob operace, ani jediny zakrok nepraktikovany uz drive, zadny objev, dokonce nebyl prosluly ani jako chirurg: jista ruka, dobre oko, rikalo se, ale nic mimoradneho. Obycejny doktor — chirurg. Strycove menili podnebi planet, budovali giganticke konstrukce ve vzduchoprazdnu, zanechavali po sobe viditelne, trvale stopy sve prace. Ale on? Mlcky, ukradkem jsem ho polibil na neoholenou tvar a chtel jsem se vytratit ven. Zastavil me.
„Chces pry ted vstoupit do Ustavu pro planovani budoucnosti?“
Prisvedcil jsem.
„Drive jsi chtel vsechno mit a ted zase chces vsim byt…“
Neusmal se. Cekal, ze mu odpovim. Mlcel jsem a v tomto mlceni bylo znat stin podrazdeni. Nabral dech, ale nepromluvil. Natazenou rukou, konecky prstu prejel po me kosili a s timto nedokoncenym gestem zmizel za dvermi pracovny. Vysinut z rovnovahy, trochu rozcilen, trochu rozzloben jsem osamel. Odesel jsem do zahrady, ale najednou me presla chut prolezat mista mych detskych her. Lehl jsem si na vyhratou travu a za minutu vymizel otec z me pameti. Nemyslil jsem na neho, kdyz jsem vystavil tvar paprskum obou nasich gronskych slunci, umeleho, atomoveho, ktere stalo v zenitu a horelo platinovou zari, a skutecneho, vznasejiciho se jako bledy kotoucek nizko nad obzorem. Vybavila se mi epizoda posledniho vystupu na Mesici — lano se zaseklo mezi dvema balvany a nebyt toho, ze tam clovek vazi sestkrat mene nez na Zemi…
Nejaky stin preletl pres ma vicka, za nim druhy a treti. Nekdo k nam prijizdel: helikoptery usedaly na travniky v zahrade. Zvedl jsem se na loktech a spatril prvni vystupujici hosty a vysoko nad domkem letku dalsich stroju, sviticich vrtulemi. Za okamzik jich od zapadu priletelo nekolik desitek. Snasely se dolu a malem se dotykaly korun stromu. Navstevnici utvorili hloucek, ktery stale vzrustal, a davali pristavajicim znameni rukama. Nekteri ukryvali neco za zady. Vstal jsem, stale vic a vice udiven, ale zatim se na travnik dale snasely helikoptery; lide se pohybovali chaoticky, jaksi nerozhodne — konecne vykrocili k domu.
To vsechno me tak zmatlo, ze kdyz se blizili, misto abych jim podekoval za pozdrav, vykoktal jsem:
„Co… co se deje?“
„Prileteli jsme na oslavu vyroci,“ odpovedelo nekolik hlasu najednou.
„Jakeho?“
„No, prece padesateho vyroci doktorova pusobeni…“
„Ty jsi jeho syn?“ otazala se mala, sedovlasa zena. Jeji vlasy svitily v slunci jako zive stribro. Zmocnila se mne blazniva chut hupnout do krovi, ale nohy jako by mi vrostly do zeme. Tak, na dnesek pripadlo padesate vyroci otcovy prace a ja o tom vubec nevim… a on…? Snad si vzpomnel…
Pred domem se shromazdoval zastup lidi a nad zahradou stale preletavaly stiny pristavajicich vrtulniku. Toto rojeni neustavalo, atak pozdeji pristavaly za zahradou, protoze na travnicich a pesinach stal jeden stroj vedle druheho. Vzduch byl plny tlumenych hlasu. Najednou se otevrely dvere. Na prahu se objevil otec. Mimodek pritahl sosy rozhaleneho zupanu a zustal stat, prostovlasy a rozcuchany. Na tvari mel otisteny vzor tkaniny. Zrejme si zdriml s hlavou na operadle kresla. Stal a dival se na more hlav. Nastalo takove ticho, ze bylo slyset slaby hukot, jak pristavaly stale nove a nove stroje. Najednou sebou otec trhl a vykrocil po schodech dolu, jako by chtel jit vsem naproti; v polovine schodiste se vsak zarazil, zvedl ruce a spustil je; pootevrel usta a nerekl nic. V zastupu nastal ruch. Lide pristupovali ke schodum, podavali mu kvetiny, vetsinou stihle kyticky, ale brzo mel ruce plne, dalsi je tedy kladli na schody. Byly tam vlci maky a chrpy z australskych obilnych rezervaci, bile magnolie, africke vstavace, orchideje a kyticky sedmikrasek, rozkvetla vetvicka jablone z Antarktidy, kde prave zacinalo jaro, a velke, blede stoliste ruze, rodici se pouze ve sklenicich Mesice. Kdo slozil svuj dar, mlcky ustupoval a otec ho sledoval pohledem, v nemz se obcas zableskla vzpominka; tu se jeho usta beze slov pohybovala, vtom vsak uz pristupoval nekdo novy a nad stromy zahrady jako tezky ptak vzletal vrtulnik odletajiciho. A jak zastup ridl, rostl kopec kvetu na schodech. Tu se v zahrade objevilo devet starcu ve trpytnych bilych skafandrech; sli s obnazenymi stribrovlasymi hlavami a bojovali se zrejmou namahou s bremenem kosmickeho brneni, kteremu jiz davno odvykli. Se srdcem, ktere prestavalo tlouci, zpozoroval jsem na jejich prsou odznaky pilotu Neptuna; pravda, tatinek kdysi, jeste drive nez poznal maminku, byl lekarem na rakete. Nikdy vsak o tom nemluvil. S prazdnyma rukama dosli piloti az k verande, odepjali stribrne odznaky a jeden po druhem je uderem otevrene dlane zabodl spickou do dreva nejnizsiho schodu, takze toto prkno, zcernale a vyslapane tisici nohama, se nahle zatrpytilo, jako by bylo pobito stribrnymi cvocky. A pak jsme zustali v prazdne, slunne zahrade sami. Tu se otec, stale jeste stojici bez hnuti, zachvel a odesel; kvetiny se mu vysypaly z rukou a on, tapaje po dverich, zmizel v dome.
A ja jsem se stale nehybal. Jako kdybych naslouchal hukotu vzdalujicich se stroju. Za chvili se objevil dalsi. S mekkym sumotem preletel nad stromy a pristal. Vyskocil z neho clovek v kombineze; rychle se rozhledl, rozbehl k verande, hodil neco na hromadu kvetu a stejne rychle se vratil do letadla.
Mel jsem dobry zrak a zdaleka jsem rozeznal neobvykly vzhled tohoto opozdeneho darku. Byla to hrstka rezavych, zaschlych a pichlavych snitek areosy, jedine kvetiny rozkvetajici na Marsu.
MARATON
„Lide oslavuji mudrce pro jeho lasku k nim, avsak kdyby mu to nerekli, on by nevedel, ze je miluje.“ Tato slova starovekeho filosofa jsou lepsi charakteristikou meho otce, nez na jakou by se sam zmohl. Nekdy se clovek pta sam sebe: „Vybral jsem si vhodne zamestnani? Jsem v nem stasten? Zije se mi dobre?“ A hned si odpovida trojnasobnym ano. Otec si podobne otazky nikdy nekladl, nikdy mu nenapadaly a urcite by je pokladal za stejne nesmyslne jako otazku: „A ziji?“
Jeho bratri slouzili lidstvu svymi znalostmi. On delal totez, ale kdyz vedomosti selhaly, kdyz prohraval boj o zivot svych nemocnych, zustaval dale spolecnikem umirajicich, ne uz jako lekar, nybrz jako clovek, ktery umira spolu s nimi. Strycove se poddavali stridave radosti z vedeckych uspechu i depresi z porazek. Otec zustaval stale stejny — pod vsudypritomnym, nikdy ho neopoustejicim bremenem odpovednosti, ktera byla pro jeho dusi tim, cim pro nase tela zemska gravitace, nutici svaly k vypeti sil, k stalemu napeti, premahani vahy tela, ale bez niz by zivot byl nemyslitelny.
Po onech pamatnych prazdninach jsem prerusil studia vyssi mechaneuristiky a dal jsem se zapsat na medicinu. Toto nove rozhodnuti, ucinene se stejnym krkolomnym spechem jako rozhodnuti predchozi, vyplynulo z jinych pohnutek. Byl to pokus proniknout ke skutecnym hodnotam zivota a zaroven pokus o jakesi pokani vuci otci — pokus vroucny a naivni, treba uz jen proto, ze jsem nemel poneti o tom, cim vlastne je povolani lekare. Omluvit me muze snad pouze to, ze jsem medicinu dokoncil, aniz jsem ztratil z oci hlavni cil, jimz byla ucast na vyprave za hranice slunecni soustavy.
Za leta lekarskych studii jsem zvaznel. Z predchazejiciho udobi mne zustalo nemnoho: trocha poznamek,
