„Padaji ti kalhotky.“
To jsem ji nemohl dlouho zapomenout.
Bratr mnou pohrdal z vysin sve ctvrte tridy. Bylo mi uz sest let a horel jsem vasnivou touhou po dobrodruzstvi. Do Detskeho palace v blizke Meorii me jeste samotneho nepousteli. Byl jsem prilis maly. Davali mi s sebou bratra jako ochrance. Protoze jemu bylo uz ctrnact, sledoval pohadkova predstaveni s opovrzenim a snazil se mi zaimponovat tim, ze mi septal do ucha — kdyz se odehravala na scene neuveritelna kouzla — co se stane v nejblizsi chvili, protoze obsah hry uz znal.
Kdyz jsem byval v Meorii, nemohl jsem se odtrhnout od vykladnich skrini automatickych skladu; nejvic me pritahovaly sklady s hrackami a cukrarny. Ptal jsem se maminky, zdali bych smel snist vsechny dorty a mohl mit vsechny ty kouzelne veci, vystavene ve vykladnich skrinich.
„No ovsem,“ odpovedela.
„Tak proc si to vsechno nevezmes?“
Maminka se smala a rikala, ze „vsechno“ nepotrebuje. To jsem nedovedl pochopit.
„Az budu velky,“ rikal jsem, „budu mit vanu plnou slehacky a vezmu si dorty, hracky, a vubec vsechno.“
Ale napred bylo nutne, abych se stal velkym clovekem. Snazil jsem se tedy nejak urychlit proces rustu. Proto, kdyz nebylo na obzoru nic mimoradneho, rad jsem chodival brzy do postele.
„Nestydis se, chodit spat drive, nez se setmi? Takovy veliky chlapec?“ rikavala matka.
Lisacky jsem mlcel. Vedel jsem, ze ve spanku utika cas rychleji nez pri bdeni.
Kdyz mi bylo osm let, pokusil jsem se po prve vnutit svou vuli sourozencum; slo o to, jak oslavit blizici se otcovy narozeniny.
Z ucebnice uz jsem mel mlhave predstavy o starovekych satrapech a navrhl jsem, abychom tatinkovi postavili kralovsky palac. Vysmali se mi; rozhodl jsem se tedy, ze plan provedu na vlastni vrub. Maminka se mi snazila vysvetlit, ze tatinek palac nepotrebuje.
„Nevzpomnel si na palac, protoze nema cas,“ odpovedel jsem, „ale az ho dostane, bude mit urcite radost.“
„Ale kdepak. Darek, to prece nemuze byt vec, velka ani mala. Pred davnymi a davnymi casy, ve staroveku, davali si lide vselijake veci, ale ted dostavaji darky pouze deti, protoze kazdy dospely muze mit vsechno, po cem zatouzi.“
Rikal jsem si v duchu, ze takove roztrideni je strasne nespravedlive. Dospeli mohou mit vsechno, a jak to dopadlo, kdyz jsem si treba pri obede chtel vzit treti kousek dortu? Pomlcel jsem vsak o tom, protoze jsem se nechtel s maminkou prit.
„Vzpominas si,“ pokracovala, „jak ti predevcirem na zahrade usnul na kolenou pejsek? Ani ses nehnul, prestoze ti to bylo nepohodlne, prestoze te to unavovalo, ale nechtels pejskovi zpusobit neprijemnost. Byl jsi rad, ze to muzes pro pejska udelat, vid? Tatinkovi musis darovat take neco podobneho; uvidis, jakou bude mit radost.“
„Dobra,“ odpovedel jsem, „ale tatinek mi prece nespi na kolenou.“
„Ano, ale copak musis vecer, kdyz cte, delat ramus a vypalovat pod jeho oknem ohnostroj?“
„No, rakety vypalovat nemusim,“ rekl jsem, „ale to je prilis malo.“
Odesel jsem zaduman. Plan na kralovsky palac uzraval.
Jako v kazde domacnosti, take my jsme mely mnoho automatu: na uklizeni, na vareni, na remeslne a zahradnicke prace. Posledni z nich, ktere pecovaly o kvetiny a stromy, se jmenovaly Monoty; Monot jedna byl u nas jeste z dedeckovych casu. Nejednou me nosil pres rameno jako ovci; nasemu vlcakovi Plutovi se to vsak nelibilo; psi nemaji radi automaty. Babicka mi rikala, ze se vubec vsichni nizsi tvorove automatu boji, protoze nechapou, ze se pohybuje neco, co neni zive.
Vzal jsem si k srdci babiccin vyrok, protoze ani ja jsem nevedel, proc se automaty pohybuji a vykonavaji udelene rozkazy; ze bych byl take nizsim tvorem?
Proto drive, nez jsem zacal se stavbou palace — mely jej samozrejme postavit nase automaty — zalezl jsem s obema Monoty do nejvzdalenejsiho kouta zahrady a pro pocatek jsem naridil prvemu, aby rozparal druhemu bricho, abych videl, co v nem je, ale odmitl me poslechnout. V zurivem vzteku jsem vzal nejvetsi kladivko, jake jsem mohl doma najit, a pustil jsem se sam do dila. S kovovym plastem jsem si nevedel rady. V zapalu prace jsem nacisto zapomnel, ze je doba tatinkovy odpoledni siesty, a mlatil jsem kladivem, az se to daleko siroko rozlehalo. Najednou jsem nad sebou uslysel neci hlas. Rudy jako rak, polomrtvy unavou, pozvedl jsem oci a uvidel tatinka, ktery melancholicky pokyvoval hlavou.
„Kdybys radeji vynalozil aspon zlomek te energie na uceni,“ rekl a odesel.
Na me devate narozeniny, ktere pripadly na jaro roku 3098, rekla mi maminka, ze za ctrnact dni, budu-li hodny, pojedu s rodici a sourozenci na Venusi. Mel to byt muj prvni meziplanetarni let. V dobe delici me od data odjezdu zil jsem zivotem zvlaste prikladnym. Vecer pred odjezdem prijeli k nam osobne vsichni stryckove; maminka oslavila tuto schuzku zazrakem kucharskeho umeni, ktery pripravila v nejhlubsi tajnosti. Byl to mesicni dort — ve vhodne chvili na stole zasumel a vychrlil z krateru vlny slehacky, valici se po cokoladovych ubocich.
Uz radu dni jsem se kojil skrytou nadeji, ze nas cestou na Venusi stihne katastrofa a ze se usadime jako trosecnici na nejakem planetoidu. Pripravoval jsem se potaji na tuto moznost a rozhodl jsem se vzit s sebou nezbytne zasoby potravin. A protoze se mi dort zdal pro tyto ucely zvlast vhodny, vstal jsem v noci, vzal ze spizirny veliky kus a ukryl jej na dno sveho kufricku. Na druhy den, sotva se rozednilo, vydali jsme se na meorijske raketove nadrazi. Let na Venusi netrval dlouho a probehl bez nejmensi prihody. Zklaman z hloubi duse, znuden pohledem na cerne nebe viditelne z vyhlidkove paluby, uchylil jsem se do kouta kajuty, a aby zasoby neprisly nazmar, pojidal jsem jeden kus cokolady se slehackou za druhym az do chvile, kdy megafony ohlasily, ze se blizime k leteckemu pristavu planety. Nasledky byly katastrofalni. Z celeho pobytu na Venusi mi utkvelo v pameti jenom boleni bricha, kvetinami a ptacky vymalovany pokoj detskeho ambulatoria a obtloustly lekar, ktery — kdyz se ke mne blizil — smal se zdaleka a ptal se, jak ze se mi libi na Venusi.
Pristiho dne jsme se museli vratit; do rakety me nalozili celeho uplakaneho; byl jsem uz zdrav, mel jsem tedy dosti sil, abych dukladne zvazil nestesti, ktere me postihlo a ktere — a toho jsem se bal nejvic — mohlo by byt duvodem, aby se mi moji sourozenci posmivali. Proto jsem v dobe letu na Zemi zachovaval tajuplne, pochmurne mlceni; nikdo tomu samozrejme nevenoval pozornost. Takove byly konce me prvni kosmicke vypravy.
Nebudu rozmnozovat radu techto historek prehazenych bez ladu a skladu, ktere mi utkvely v pameti, vzpominek bezvyznamnych jako nepotrebne drobnosti, s nimiz se clovek tezko louci. Vzpominam si na ne, ale nemohu v sobe najit dite, ktere bylo jejich hrdinou. Co mi z toho vseho zbylo? To, ze mam rad pohadky? To, ze nemohu videt cokoladu? Vic sotva. Avsak v tomto malickem zbytku je ukryt stin sveta zapadleho na same dno me bytosti, sveta nedosazitelneho a nepochopitelneho, ktery se nekdy znenadani vraci ve zvlastnim odstinu vecerniho nebe, v nahlem zamysleni, v sumotu deste, v nezname vuni, v mekkem nocnim seru a vyvolava usmev smutku.
Kdyz jsem se po letech vratil domu, nase zahrada me prekvapila, ba temer ohromila. Poznaval jsem kazdy zahon, kazdy strom, ale tam, kde se drive prostiraly krajiny vzrusujicich dobrodruzstvi, nebylo uz nic. Obycejna kvetinova zahrada s altankem, jablonemi a zivym plotem. A jak to vsechno bylo male! Cesta od domu k brance byvala drive vypravou, plnou dobrodruzstvi, jake mi nyni nedava let okolo Zeme. Ano, nekolik let stacilo, aby se Zeme stala mensi nez zahrada meho detstvi. Vzdyt nedockave tuzby se splnily: dospel jsem a smel jsem si delat vsechno, co jsem chtel… ale to uz je jina historie.
MLADI
Ve svych chlapeckych letech jsem ucinil mnoho objevu. Jednim z nejvetsich byli moji strycove. Davno jsem vedel, ze nejstarsi otcuv bratr, stryc Merlin, zkouma kameni. Mel jsem sve pochybnosti o jeho zdravem rozumu. Co zajimaveho se mohlo skryvat v kamenech? Ale pak se ukazalo, ze umi vypravet o vecech tisickrat zajimavejsich, nez jsou pohadky. V jeho ustech plagioklasy magmatickych hornin, chrysolithy a kridove sliny dostavaly romanticky, tajuplny vyznam; pomoci jablka a ubrousku dovedl ukazat, jak vznikaji horske retezy, a kdyz vypravel o plastich z lavy, ktere zahaluji chladnouci hvezdy, videl jsem obludy chrlici ohen, machajici v cernych propastech ohnivymi purpurovymi rouskami. Druhy stryc, Narian, ten Australan, ktery me kdysi tak podesil svou televizitou, je konstrukterem umeleho podnebi na velkych planetach, vladcem metanovych uraganu a panem bouri, drasajicich
