kdybych v ni bydlel. Bylo tam umele bludiste ze strihanych keru; u vchodu do neho staly na strazi stihle topoly; dale zacinala splet cesticek, vzdycky ponorenych do stinu, vedoucich po dlouhem bloudeni — vlastne honicce, protoze clovek, kdyz jsou mu ctyri roky, nechodi — do vysoko se zvedajiciho, brectanem obrostleho altanku. Skulinami mezi listy bylo mozno obsahnout zrakem celou zalesnenou oblast az po zapadni obzor, kde kazdych nekolik okamziku rozkvetaly svisle ohnive Cary. Nas dum totiz stal necelych osmdesat kilometru od meorijskeho raketoveho nadrazi. Snad bych jeste dnes mohl poslepu ukazat kazdou vetev, kazdou vidlici haluzek v tom altanku. Z neho jsem vzletal nad mraky, plavil se po oceanech, byval kapitanem dalnych plaveb, kormidelnikem raket a astrogatorem, trosecnikem meziplanetarniho prostoru nebo objevitelem novych hvezd a bytosti, ktere je obyvaly — a nekdy vsim tim najednou.
Se sourozenci jsem si nehral, protoze mezi nami byl znacny vekovy rozdil. Nejvic casu mi venovala babicka a prave s ni jsou spojeny me prvni vzpominky. Kdyz bylo po poledni, sesla do zahrady, vytahla me z nejhlubsiho housti, posadila na ramena a vystoupila na terasu. Delaje to po ni, pozoroval jsem napjate nebe, abych spatril blizici se otcovo letadelko, ruzove a kulate jako pivonky pred domem. Vzdycky jsem se bal, aby se tatinek cestou neztratil.
„Neboj se, hlupacku, tatinek leti po nitce z radioveho klubicka,“ rikala babicka a ukazovala na antenu, ktera stala na strese jako stribrna trtina. Vyvaloval jsem oci.
„Ale babicko, tam neni zadna nitka.“
„Mas jeste mala ocicka. Az budes velky, uvidis ji taky.“
Babicce bylo teprve osmdesat sest let, ale mne se zdala neobycejne stara. Myslil jsem si, ze byla vzdycky takova. Scesavala si sede vlasy hladce dozadu a svazovala je do tezkeho uzlu. Nosivala fialove nebo tmavomodre saty, nezdobila se zadnymi sperky, jen na prsteniku se ji trpytil tenky krouzek. Zaril v nem obdelnikovy kamen. Uta, ma starsi sestra, mi jednou rekla, ze v tomto kaminku je zachycen dedeckuv hlas z doby, kdy jeste zil, byl mlady a zamilovany do babicky. To mi ucarovalo. Kdyz jsem si hral, prikladal jsem prohnane ucho k prstynku, ale nic jsem neslyset a zaloval jsem to na Utu. Babicka se me pokousela presvedcit se smichem, ze ma Uta pravdu, a kdyz to nepomahalo, vytahla po kratkem vahani z psaciho stolku malou skrinku, polozila k ni prstynek a v pokoji zaznel muzsky hlas. Nerozumel jsem tomu, co rika, ale byl jsem spokojen. Velice jsem vsak uzasl, kdyz jsem videl babicku plakat. Po kratke uvaze jsem se rozplakal take. Pak prisla maminka a nasla nas oba v hlasitem placi.
Kdyz dedecek zil — bylo to pred mym narozenim — navrhovala babicka modely a malovala vzory satu. Po jeho smrti se prestehovala k nejmladsimu synovi, jimz byl muj otec, a prestala pracovat. Z davnych dob ji zustaly hromady desek a navrhy. Rad jsem si je prohlizel, protoze tam bylo mnoho smesnych a podivnych obrazku. Cas od casu vymyslela babicka nejake saty, hned pro maminku, hned pro nekterou ze sester, ba dokonce i pro sebe. Mely to byt moderni saty, jejichz barva i vzor se menily podle teploty. K slzam me vzdy rozesmalo hadat, jaka bude pristi barva a vzor na takovych satech, kdyz byly rozlozeny na slunci. V dobe zkousek se babicka v pokoji zamykala. Cely dum zil v ocekavani, ale pak, pri veceri se babicka oblekla jako vzdy do strizlivych tmavomodrych jednobarevnych satu a na nase otazky odpovidala:
„Takove hlouposti uz pro mne nejsou. Na to uz jsem moc stara.“
Otec byval mimo dum v nejruznejsi hodiny denni, ba i nocni — byl totiz lekarem. Nejradeji lehaval na verande a dival se temnymi skly bryli do oblak. Lehounce se pri tom usmival, jako by mu pusobila poteseni promenlivost jejich tvaru. Kdyz jsem si hraval pred domem, prichazel nekdy za mnou a dival se shovivave na me stavby z pisku a pak mlcky odchazel. Vykladal jsem si to jako projev prisnosti, ale ted si myslim, ze byl proste plachy. Babicka nebo maminka, kdyz ho oslovovaly u stolu, musely nejednou vetu opakovat, protoze byl vzdycky trochu duchem nepritomny nebo roztrzity; ve vetsi spolecnosti, na priklad kdyz nas navstevovali strycove, daval prednost tomu, naslouchat jinym nez mluvit sam. Jen jednou, jedinkrat me prekvapil, ba temer ohromil — kdyz jsem jej v televizoru uvidel pri praci. Ihned me vystrcili z pokoje, zustala mi vsak nejasna vzpominka na neco cukajiciho, krvaveho a uvidel jsem otcovu tvar, jako ztuhlou v hnevu nad touto osklivou veci, s pohledem bolestne napjatym. Tato scena se vracela ve snech, jichz jsem se bal.
Vecer k nam casto chodili na navstevu stryckove; kdyz se u nas sesli vsichni najednou, rikali jsme tomu „zasedani rodinneho vyboru“. Vysedavali dlouho do noci v jidelne pod velkym liliodendronem, ktery stinil kresla prstovitymi listy. Nezapomenu na sve prvni vystoupeni na takovem „zasedani“. Vzbudil jsem se pozde v noci, rozplakal jsem se strachem, a kdyz nikdo neprichazel, rozbehl jsem se v zoufalstvi tmavou chodbou do jidelny. Maminka v pokoji nebyla. Chtel jsem vylezt na kolena stryce Nariana, sediciho nejblize; jak jsem se vsak zdesil, kdyz me vztazene ruce pronikly stryckovou postavou jako vzduchem. S pronikavym vykrikem jsem se vrhl k otci. Vysoko me zvedl, dlouho konejsil a vysvetloval.
„No, nemusis se bat, synacku. Vis, strycek Narian tady doopravdy neni, sedi doma v Australii a k nam prisel jenom na televizitu; vis prece, co je to televizor, stoji tady, na stolecku, a kdyz jej vypnu, strycek zmizi, koukej — cvak! — vidis!“
Tatinek se domnival, ze nepochopitelny ukaz je treba diteti zevrubne vysvetlit a ze se ho pak prestane bat. Priznam se vsak, ze jsem se do ctvrteho roku zivota nemohl smirit s televizitami strycku, z nichz Narian zil v okoli Kanberry, Amiel za Uralem a treti, Orchild, castecne v Transvaalu, castecne na jiznim svahu Erathostena, ale ve skutecnosti travil polovinu zivota v kosmickem prostoru, kde provadel velke technicke stavby, a proto mu tatinek rikaval,Kosmak“. Ctvrty, nejstarsi otcuv bratr, Merlin, bydlil na Spicberkach, pouhych tisic tri sta kilometru od nas a navstevoval nas kazdou sobotu osobne.
Ted se vam musim zminit o jiste rodinne povere, kterou vymyslil dedecek a ktera v nasi rodine prechazela z jedne generace na druhou. Ma babicka se pri veskerem bohatstvi srdce i ducha vyznacovala mimoradnou roztrzitosti, ktera ji zpusobila spoustu neprijemnosti, zvlaste v drobnych dennich starostech. Dedecek — nevim, zdali proto, aby ji potesil, nebo proto, ze tomu sam veril — tvrdil, ze roztrzitost, ktera sama o sobe neni prednosti, chodi ruku v ruce s umeleckym nadanim, a to zvlast nevsednim. A tak vsichni cekali, ze se u deti projevi nevsedni talenty. Kdyz vsak skutecnost nesplnila ocekavani, dedecek svou teorii opravil: nikoliv deti, nybrz vnuci budou velkymi umelci.
Avsak toto ocekavani zklamaly i me sestry a muj bratr uz jako dite projevoval zajem o techniku. U nas na pude snad jeste dodnes stoji „vzdusne luzko“, ktere vynalezl: system silnych ventilatoru, vrhajicich vzhuru proud vzduchu tak mocny, ze muze pohodlne vynest lidske telo. Byl jsem bratrovym pokusnym kralikem, abych pravdu rekl, proti sve vuli, protoze bylo tezko myslit nejen na odpocinek, natoz na dychani, kdyz se clovek vznasi metr nad zemi v naruci vzdusneho proudu, dujiciho prudkosti uraganu. Historky podobne teto utvrzovaly nas v domneni, ze bratr bude vynalezcem. Babicka, uz zase zklamana, dospela k nazoru, ze umelcem — tentokrat uz urcite — se stane nejmladsi z deti, to znamena ja. Proto mi lacino prosla nejedna klukovina, za kterou by jiny sourozenec dostal pohlavek, a musim se priznat, ze jsem rodicum zpusobil nemale starosti. Nevzpominam si na prvni navstevu ve skladu s hrackami, do ktereho me zavedli, kdyz mi byla tri leta, ale vypraveli mi o tom nejednou. Ohromen mnozstvim pokladu, ktere mohly byt moje, behal jsem po zrcadlove sini, po slepu vybiral modely raket, balonu, radiove vlcky a panenky, nemohl jsem se rozloucit se zadnou z tech bajecnych veci a bral jsem si nenasytne dalsi a dalsi, az jsem jimi byl tak oblozen, ze jsem pod jejich vahou upadl a zalykal jsem se zlosti, krikem a placem. Babicka zacala neco povidat o impulsivni umelecke povaze, ale nazor otcuv byl daleko prizemnejsi.
„Kluk je divoch, protoze vyrostl v lese,“ obraceje se ke mne, pokracoval napolo vazne:
„Kdyby ses byl narodil ve staroveku, stal by ses urcite piratem, loupeznikem, nebo konquistadorem.“
Jak uz jsem se zminil, byli sourozenci starsi nez ja, a zatim co ja se teprve ucil slabikovat, ukoncily obe sestry meteotechnicka studia. Starsi sestra Uta mne kdysi v navalu velkomyslnosti vypravela o kouzlech sveho povolani. Kdyz mela sluzbu v mistni klimaticke stanici, zalezelo na ni, bude-li pekne pocasi.
„A co by se stalo, kdybys nesla do sluzby?“ zeptal jsem se.
„Nebylo by pekne pocasi.“
Nevim proc, ale vykladal jsem si to tak, ze na Ute zavisi nejen pekne pocasi, ale i trvani sveta vubec. Presvedcen, ze by se se svetem stalo neco strasneho, kdyby nebylo Uty, zacal jsem si sestry neobycejne vazit. Zanedlouho potom mi venovala Mladeho meteotechnika — pristrojek, s jehoz pomoci jsem mohl ridit pohyb maleho mracku. Probudila se ve mne nejasna podezreni. Vyslychal jsem ji uskocne, zdali na ni nezalezi nic jineho nez pohyby mraku a vetru. Protoze si neuvedomovala dosah tohoto vyslechu, prisvedcila, a tak ztratila, stejne jako druha sestra Lydie, v mych ocich aureolu vsemohoucnosti.
„Taaak?“ rekl jsem zklamane. „A vis, co? Meteotechnika je uplne zbytecna. No, snad tak jeste pro vas, zenske,“ dodal jsem velkomyslne, „ale my muzi, my prave potrebujeme boure, orkany a ne nejake vyumelkovane cukratkove podnebicko.“
Uta svrastila celo a odpovedela lakonicky:
