nekdy trasla jako paluba lodi bojujici s bouri. Meteority, v letu neviditelne, ukazovaly sve hrany, tocici se zavratne rychlym virem, jen kdyz se obludnym skokem odrazely od skal. Mlceli jsme a za okny se stale lil kamenny prival. Z balvanu se kourilo, kamenne fontany vytryskovaly a padaly, tu a tam slabounce cinkaly ulomky, ktere zasahly steny a opet se rozhostilo ticho, ktere znenadani rozbijel kovovy rachot hromu, jako kdyby strop praskal a ritil se nam na hlavy — to se nejaky ulomek roztristil o stresni pancerovou desku komory.
Za tri hodiny slunce zapadlo. Meteority padaly dale, ale slabeji a ridceji, protoze nas planetka nyni stinila pred jejich hlavnim proudem, a meteority, ktere se sypaly na jeji nocni polokouli, dosahovaly pouze rychlosti volneho padu, ktera byla ve srovnani s jejich kosmickou rychlosti nepatrna.
Nevedeli jsme jeste, jakou drahu v prostoru proud opisuje a jak daleko se tahne. Museli jsme cekat. Nastal den a puda se zase otrasala. Znovu se na nas sypaly prudke udery; pancerove desky jim vzdorovaly, vydavajice ostry, napjaty zvuk. Zdalo se, ze se ocelove steny prohybaji a peruji v zaplave hroznych narazu. Pristi noci kamenne krupobiti, trebas slabsi, zhoustlo tak, ze jsme nemohli ani pomyslit, ze bychom opustili komoru — a to byl teprve zacatek.
Den za dnem, noc za noci, v prizracnem svetle rozzhavenych skal i v ledove hvezdne tme padal mrtvy dest. Zeme se svijela jako zivy tvor pod ranami, steny se chvely. Zimnicne treseni se rozlehalo po vecech, pronikalo do nasich tel, mijely hodiny v dutem tichu roztristenem kazdou chvili dlouho doznivajicim zahrmenim. Byli jsme uvezneni. Obloha chrlila ze svych bezednych propasti cele reky kamennych ulomku a rozbijela je o kuru asteroidu. Spojeni s atomovym reaktorem a stanici automatu bylo az do teto chvile nepreruseno. Kdyz pristi noc bombardovani zeslablo, naridili jsme automatum, aby pokracovaly v praci. Vysly z ukrytu, ale asi po hodine jeden z nich padl, rozbit primym zasahem, ktery roztristil jeho brneni jako sklo. Ostatni zavahaly, prerusily prace a vratily se do krytu: zasahly sebezachovne obvody. Rano bylo videt rozbity automat, ktery lezel asi tri sta metru od komory, zarazeny do pisku cernavymi troskami balvanu.
Pocitali jsme porad s tim, ze asteroid vypluje kazdou chvili z hlavniho proudu a ze to pekelne ostrelovani prestane; proto jsme druhum jeste nic nehlasili.
Radiova stanice byla na pude domku, jeho stropnim cockovitym okenkem bylo predtim videt cerne nebe, nyni vsak automaticke zarizeni uzavrelo vyhled ocelovou okenici. Tady nahore jsme hovorili s druhy. Protoze jsme spojeni navazovali v noci, kdy padalo meteoritu mene a primy zasah byl vzacnosti, podarilo se nam zatajit pred GEOU vsechny udalosti. Zamlceli jsme je hlavne proto, ze raketu delilo od cile cesty — Bile planety — uz pouhych pet dni letu a cela pozornost druhu se soustredila na problem dorozumeni s jejimi obyvateli.
Mluvili jsme tedy a vyptavali se na jejich plany, a protoze se to odbyvalo primo pod strechou, slyseli jsme lehky, ani na okamzik neustavajici selest — to se po oblem povrchu nezadrzitelne sypal kosmicky prach a prikryval steny stale silnejsi vrstvou, takze nas pancerovy dum byl konecne do poloviny zavat presypy tohoto prachu padajiciho z hvezd.
Pristiho dne vecer se radiovy poslech podstatne zhorsil. Kdyz jsme skoncili hovor s GEOU, zjistili jsme, ze je hlavni reflektor anteny porouchan a na mnoha mistech proderaven.
„Prace stoji uz tri dny,“ poznamenal jsem, „to jeste by nam tak schazelo, abychom ztratili spojeni.“
„Automaty opravi antenu.“
„Vis jiste, ze pujdou?“
„Ano.“
Zorin pristoupil k ridicimu stolku a dal automatum radiem rozkazy. Byla noc, meteority padaly ridceji. Poslouchal a vypnul mikrofon.
„Jdou?“ zeptal jsem se.
Stal uprostred kabiny, rozkrocen jako zapasnik, ktery pozoruje protivnika zpod primhourenych vicek. Mlcel.
„Co podnikneme?“ zeptal jsem se konecne.
„Budeme uvazovat. Zatim si zazpivejme.“
Zpivali jsme slabou hodinku. Brzy on, brzy ja jsme zanotovali nejakou novou pisnicku. V pauze mezi jednou a druhou poznamenal mimochodem.
„Muzeme vypnout sebezachovnou pojistku, vis?“
„Ale ne na dalku,“ namitl jsem.
Zase jsme zpivali. Chvilemi Zorin naslouchal. Konecne vstal a podival se po skafandru.
„Chces tam jit?“
Mlcky prisvedcil a zaroven spustil nohy do otvoru pro hlavu ve skafandru. Trhl stribrnym kovem za limec, popotahuje jej vyse:
„Jedine stesti, ze my nemame pojistky.“
„Pockejme jeste,“ zacal jsem, protoze jsem byl bezmocny proti jeho rozhodnuti.
„Ne. Prace by bylo mozno prerusit, ale musime opravit antenu.“
Mluvil tise, ale pod jeho klidem se skryval hnev. Zkontroloval zapinani na ramenou, zvedl s podlahy prilbu, vzal ji pod pazi a zamiril ke dverim.
„Jako kdybych tady nebyl,“ projelo mi hlavou. Pocit bezmocnosti a prekvapeni zmizel. Zmocnila se mne chladna zurivost. „Bud jak bud“, necim se mu podobam,“ pomyslil jsem si, kdyz jsem chvatne navlekal druhy skafandr. Jakmile jsem vesel do hermeticke komory vychodu a dopinal pasy, stal Zorin prave s rukama na pakach uzaveru. Pri zvuku mych kroku se obratil a ztuhl s rukou na rukojetich.
Delaje, ze to nevidim, uzavrel jsem vzduchotesne vnitrni dvere, zastrcil jsem zavory a postavil se vedle neho.
Stali jsme tak ve slabem svetle stropni lampy, dve stribrne postavy mezi temnymi kovovymi stenami.
„Co to znamena?“ zeptal se konecne.
„Jdu s tebou.“
„Nesmysl.“
„Nemyslim.“
„Co to delas, clovece?“
„A co ty delas?“
Asi vterinu tak stal, bez hnuti, najednou se zacal smat — jak to mel ve zvyku, skoro nezvucne. Vzal me za ruku, branil jsem se, protoze jsem spravne tusil, ze me bude premlouvat.
„Poslys,“ snizil hlas, „vzpominas si, proc nas tady vysadili?“
„Vzpominam.“
„GEA se treba nevrati.“
„Vim to.“
„Nekdo tady musi byt, aby postavil stanici.“
„Spravne, ale proc mas jit ty a ne ja?“
„Protoze ja jsem lepsi mechaneurista nez ty.“ Proti tomu jsem nemohl nic namitat. Stiskl paku, ale jeste jednou se na mne obratil:
„Kdyby se to nepodarilo mne,“ rekl, „pujdes ty, ano?“
„Ano,“ odpovedel jsem, prekvapen prostotou rozmluvy. „Budu s tebou v radiofonickem spojeni,“ dodal jsem.
Beze slova pohnul pakami. Ozval se sykot vzduchu vyssavaneho z komory. Mistnost se vyprazdnovala, sipka manometru line klesala k cervene nule, nekolikrat nad ni zakolisala a oprela se o konec stupnice. Zorin odstrcil velke paky vstupnich dveri. Neotevrely se. Zabrucel a oprel se silneji. Pohnuly se, ale nepovolily jeste. Oprel jsem se ramenem. Pomalu se odsunuly. Vzniklou skulinou se zacal hrnout na nase nohy stale sirsi proud sypkeho pisku.
Konecne se daly dvere otevrit. Pred vchodem vznikl hluboky trychtyr. Komora byla zavata presypy se sraznymi stenami. Krajina zalita studenym vzdalenym svetlem Slunce a Centauri byla mrtva a ticha, plna rozeklanych utvaru jako ze stribra a uhli. Zorin lehce zvedl pravici, rekl „tak konecne“, a zmizel mi z oci tak rychle, ze jsem nevidel, kterym smerem se pustil. Vyklonil jsem se z otevrenych dveri a teprve ted jsem ho uvidel; sel, vzdalen jiz o nekolik desitek metru, a pri chuzi se boril temer do pul stehen do sypkeho pisku, ktery se preleval kolem jeho nohou. Rozhledl jsem se, hledal jsem v dalce kopuli atomoveho reaktoru, protoze vedle take byla stanice automatu. Zachvel jsem se. Kratky zatrpyt blyskl ve tme; po nem tri ctyri slabsi. Meteority. Energie narazu je menila v plamen. Tak jsem stal a obzor blyskal. Zorin uz byl tak maly, ze jsem jeho siluetu mohl zakryt vztycenym prstem.
„Jak se ti jde?“ rekl jsem do mikrofonu, abych vubec neco rekl.
„Jako v medu,“ odpovedel ihned.
