„Jsou mezi vami hereticky, disidentky a jedlici kukurice? Odstupte!“ Mlceni. Vsichni stoji nehybne. Je slyset, jak slabounce popraskavaji lampicky se svatym ohnem.
„V tom pripade mi dovolte vam, o privrzenci prave svate viry, predala matersky pozdrav Peti Hvezd a Oslepujici Tvare Velikeho Bre!“
Plaminky v lampickach zakolisaly. Ovecky triskaly do dlani zurive, zbesile a vsi silou. Jedinou neprijemnosti cele Mse bylo to, ze dlane potom dlouho bolely a nekdy dokonce opuchly. Ramus vznikly tleskanim sel preleval Chramem jako vlna. Nejvyssi knezka a ostatni clenky Prezidia se take snazily ze vsech sil. Krome… Krome Sede Kardinalky, jak si Natalie vsimla. Ne ze by Kardinalka neprojevovala nadseni, to ne, ale vypadalo to, jako kdyby si nechtela zpusobit bolest. Jako kdyby… Sedive rukavy! sklouzly k loktum a na zapesti se objevil obvaz…
V Natalii se zastavil dech. Poznala ruce Kateriny!
Uz je to tak! Natalie se utkala se samotnou Sedou Kardinalkou mesta Tomu. Samozrejme Kardinalkou se clovek muze stat v jakemkoli veku. Neni mezi nimi mnoho staren. Vychazi to z jejich poslani. Ale kde se vzala ta vcerejsi zloba? Co ji Natalie udelala, cim ji urazila?
Ovace utichly a hlas Nejvyssi knezky plynul nad oveckami a misil se s vuni kadidla.
„Nejdriv byla Temnota, v niz se smisily zeme i nebe, vody a skaly. Nebylo nic krome Temnoty. Vladl ji nehodny vladyka Nikola-Ro. Dlouho tomu tak bylo. Mnohem dele, nez trva vetru rozrusit skaliska, dele nez existuje Luna a Nehybne hvezdy. Ale skrz Temnotu pronikl svit! Dcery a synove moji! To zazarilo Pet hvezd! Souhvezdi Prave Svate Viry! Zaril Veliky Bre! Rozplynula se Temnota a Pet hvezd se zmenilo v Tvar Velikeho Bre, ktery kazde rano vstava ve Vychodnim oceanu a kazdy vecer utone v Zapadnim mori, aby se rano nevysvetlitelne ocitl opet ve Vychodnim oceanu. Oddelil Veliky Bre vodu od souse a ucinil vodu mokrou a zemi plochou. Na pocatku byla zeme mala, potom se stala ohromnou. Veliky Bre ji osidlil, ve sve neskonale milosti, lidmi a zviraty, ktera jim slouzi. A aby lide nezapomneli na hnev bozi, ktery muze, dopadnout na hlavy odpadliku kazdym okamzikem, stvoril Veliky Bre netvory a nestvury skodici lidem. A zazehl bile nehybne hvezdy a vypravil po nebesich na vecnou pout plovouci hvezdy. Aby lide v noci videli, stvoril rudy Mesic. Sily zla se velmi snazily prekazet Velikemu Bre pri tvorbe noveho sveta, skal i vody, lidi a hvezd. Ale Veliky Bre rozdrtil satanske pluky Zlych Tatarinu u svateho pahorku Borodino. A zjevil se cerny demon Kosmaty, Sklooky Tro, ktery v sobe nesl vzpouru. Jeho porazil Veliky Bre silou svych myslenek. Zjevila se hrisna zena An-ach, zasevajici do mysli nejistotu. Veliky Bre ji polozil svou nohu na siji a zavrhl ji. Pote se objevil nejlitejsi demon, skryvajici se v porostech kukurice, Holohlavy Chru, lovec lidskych dusi. I jeho vsak Veliky Bre zdolal a proklel kukurici i lidi, kteri ji pozivaji. Teprve potom prislo pozehnani a blahobyt pred Tvari Velikeho Bre. Lid ho oslavil ve svych zpevech, myslenkach a cinech. A jestli jsou mezi nami stale jeste hereticky, dizidentky a podli jedlici kukurice, tak je to jenom proto, aby jejich strasny osud varoval ty malodusne, ktere by byly schopne uverit Holohlavemu Chru!“
Nejvyssi knezka zdvihla kostnate starecke ruce a ostatni knezky tise a s hlubokou zboznosti zacaly zpivat melodii beze slov.
„Nejdriv vladl v plemeni lidskem neporadek, motanice, individualismus, ateismus, svoboda, zmatek a rozkolisanost,“ pokracovala, Nejvyssi knezka. „Pak se objevily verne sluzebnice Velikeho Bre, Komisarky v kozenych kabatech a zaprasenych prilbach, povstaly vybrane Prvni, Druhe a Treti Sekretarky, slavne zakladatelky mnoha vznesenych rodu, opory Stastne Imperie. A rekl Veliky Bre:
„Tento rad nahradil Chaos a Temnotu a je nezvratny! At zhynou jeho nepratele! Amen! A duse tech, kteri byli verni odkazu Velikeho Bre, se prenesou po smrti do pozehnanych vecne zelenych kraju Svetlych Zitrku. Duse zaprodancu shniji v zime a tme na Smetisti Dejin! Amen!“
A znovu se nesl chramem slavnostni choral:
U vstupnich vrat stala jedna z knezek a davala razitko s Peti hvezdami na sklonena cela vericich. Natalii neopoustel neklid. Zmylila se, nebo se zle oci Sede kardinalky od ni neodtrhly po celou dobu trvani Mse?!
Kilometrovnik treti
Za prahem Temnoty
Jsme zapomenute stopy
cisi hloubky
Natalie na tiche zaklepani otevrela dvere. Ustoupila a uklonila se: „Mylady Sandro. Takova cest…“
Sandra tvrde, ale obdivuhodne tise, produsala od dveri k oknu a zase, zpatky. Potom opet k oknu. Natalie mlcky otacela hlavou, aby ji mohla sledovat. Cekala. Sandra, si sedla k hrubemu stolu, podivala se na dva prazdne pohary, zdvihla sponu do vlasu, kterou tu mladik zapomnel. Usklibla se:
„Zivot jde dal… Posad se!“
Natalie si sedla a uctive mlcela.
„No tak co, muj drobku?“ zeptala se Sandra. „Poletujes, hledas buhvico, preptavas se, dotazujes se. A vubec nepremyslis o tom, ze na sve ceste muzes narazit na lidi, kteri dostavaji plat za vypraveni o cizich rozhovorech… Knezno Natalie, uz jsem videla hranice, na nichz horely i vyznacnejsi dvoranky, nez jsi ty…“
„Ale posledni z tech hranic vzplala uz tak davno…“ rekla Natalie, ale prece jenom se ji zjezily chloupky na tele.
„A o to prave jde. Kdosi si mysli, ze je spatne, ze uz tak dlouho nevzplala ani jedna. A vis, co je nejhorsi na svete? Kdyz nekomu padnes do oci v okamziku, kdy je silene potrebny nazorny priklad. Chapes, kam se kloni myslenky stare rytirky?“
„Ale ja…“
„Prave proto me hrozne zajima, kam az ses dostala v tom svem ale ja… „
Sandra z ni nespustila oci. „Jak daleko jsi dosla ve svem odpadlictvi? Ne, ne,“ zdvihla sirokou, jizvami pokrytou ruku, „jen se mi nesnaz tvrdit,ze co se tyce viry, jsi na tom lip, nez Nejvyssi knezka. Stejne ti nebudu verit.
Prozila jsem dlouhy zivot. A zbytecne si myslis, ze jsi prvni, komu zacaly v hlave vrtat pochybnosti, kdo se zamyslel nad mnohymi vecmi, nad nimiz je zakazano premyslet. Holcicko, mas neskutecne mnozstvi predchudkyn. A kazda z nich si myslela, v zapalu sveho mladi, ze je uplne prvni. Pochop to a nehraj si tu se mnou na detska tajemstvi. Je to tak?“
Natalie znejistela. Nedokazala si predstavit, ze by Sandra, ochrankyne rytirske cti, mohla byt donaseckou. Musela se rozhodnout. A rozhodla se:
„Velikemu Bre jsem se nezproneverila ani jednou. Nicmene me muci otazka, jestli knezky spravne predavaji jeho zavet a vysvetluji jeho ciny. Kdo jim dal pravo mluvit jeho jmenem? Kdo kdy videl potvrzeni takoveho prava?
