vis, v cem je jeste dobra ta moje idea o chramu? V tom, ze by bylo nesmyslne kvuli ni umirat. Kvuli takovemu chramu se musi zit. Kazdy den a naplno… Andrej kyvl. Pak ale rekl: Asi to tak bude. Jenze ja jsem tu ideu jeste tak docela neprijal… Ted Andrej poctive odpocital tricet kroku — a razem byl zpatky v pritomnosti.
Otevrel oci, zastavil se a chytil Icika za rukav. Icik se taky teprve az ted podival pred sebe a polekane vyhrkl: „Co je?“
„Mlc,“ procedil Andrej mezi zuby. Neco se tam vpredu pohybovalo. Nebyl to vir prachu, ani se to nechvely obrysy nejakeho kamene. Neco se blizilo. Neco kracelo jim dvema vstric.
„Lidi,“ vyhrkl nadsene Icik. „Koukni, Andreji! Lidi!“
„Drz hubu,“ zaseptal Andrej, Bylo mu jasne, ze jsou to lide. Nebo mozna jen jeden… Ne! Jsou dva… Ted se zastavili. Taky uz si nas asi vsimli. Kdyby tu jen nebylo tolik prachu, takhle neni poradne nic videt!
Andrej opatrne shodil popruhy a posunul se k svemu voziku. Oci pritom nespoustel z tech dvou nejasnych stinu pred sebou. Sakra… kolik jich tam doopravdy je? A jak jsou od nas asi daleko? Sto metru? Nebo snad min? Po hmatu nasel ve voziku samopal a Icikovi tise prikazal: „Dej voziky vedle sebe a lehni si za ne. Kdyby neco, budes me kryt.“
Strcil samopal Icikovi do ruky a bez ohlednuti vykrocil vpred, ruku pripravenou na pouzdru pistole. Nevidel skoro nic. On me ten nesika Icik nejspis zastreli, napadlo ho. Neumi s tim zachazet, nasije mi to primo do zad… Ted uz dokazal rozeznat, ze jeden z tech dvou mu taky vykrocil vstric.
Dlouhan kracejici v mracnech prachu… Ma zbran, nebo ne? No vidis, tady mas to Antimesto! rikal si Andrej. Neveril jsi tomu. Nejak divne drzi ruku…!
Andrej opatrne po pameti otevrel pouzdro a nahmatal rukojet pistole.
Palec sam od sebe zbran odjistil. Jen klid, vsechno bude dobre… Musi to byt dobre. Hlavne… zadne prudke pohyby!
Chtel pistoli povytahnout, ale ona se o neco zachytila…! Andreje zachvatila hruza. Prudce zabral, potom jeste jednou a jeste prudceji — a potom skubl ze vsech sil. Jasne zaznamenal stejne prudky pohyb ruky toho, kdo mu kracel vstric a stacil si uvedomit, ze to je statny chlap, cely rozedrany, zmuceny dlouhou cestou, az po oci zarostly spinavymi vousy… To je ale hloupe, napadlo ho jeste, kdyz stiskl spoust. Pak zaznel vystrel — a vzapeti i druhy — Icik snad neco vykrikl… Andreje cosi uderilo do hrudi a v tom okamziku zhaslo slunce.
„No tak, Andreji,“ ozval se slavnostne Kuratoruv hlas, „zdolali jsme prvni kruh!“
Zarovka pod zelenym sklenenym stinitkem vesele svitila a na stole v kuzelu svetla lezely noviny. Byla to dnesni Leningradska pravda a nad uvodnikem se skvel velky nadpis: „Obyvatele Leningradu vyjadruji svou lasku soudruhu Stalinovi“. Na policce za Andrejovou hlavou brebentilo radio a matka v kuchyni rachotila nadobim. Dohadovala se pritom o necem se sousedkou. Vune smazene ryby pronikala bytem. Za oknem, ve dvore obehnanem zdmi okolnich domu, bylo slyset pokrikovani malych deti, pod podle vseho hraly na schovavanou. Pootevrenou vyhlidkou sem proudil vlahy vzduch. Jeste pred par okamziky svet vypadal uplne jinak. Nemel budoucnost. Ci lepe receno: Byl od ni dokonale oddelen.
Andrej roztekane pohledl na noviny a zeptal se: „Prvni kruh? A proc prvni?“
„Protoze jich jeste hodne ceka,“ zaslechl Kuratoruv hlas.
Ano, v Dantove Pekle bylo tech kruhu mnohem vic… Andrej vstal a veskerou silou sve vule se donutil k tomu, aby nepohledl tam, odkud hlas zaznival. Pritiskl se zady ke skrini a zadival se do dvora.
Temny dvur byl jen slabe osvetlen zlutymi obdelniky oken a zdalo se, ze se rozprostira nejen dole, ale i nad Andrejem. Kdesi uplne nahore na zcernalem nebi plala Vega. Andrej citil, ze odtud nedokaze znovu odejit, ale soucasne si uvedomoval — a to jeste ostreji — ze neni mozne, aby tu uprostred toho vseho zustal. Ted… Po tom, co prozil… „Iciku, Iciku,“ zakricel zensky hlas na dvore. „Iciku, k veceri! Deti, nevidely jste nekde Icika?“ A vzapeti se rozkricely i detske hlasy: „Iciku! Kacmane! Kde jsi? Hleda te mati!“ Andrej si stoupl na spicky a pritiskl se oblicejem az k oknu. Dival se do tmy, ale videl jen nejasne stiny, ktere prebihaly dvorem mezi obrovitymi hranicemi drivi.
