Arkadij a Boris Strugacti
Mesto zaslibenych
„Jak se mate, karasi?“
„Celkem normalne… Merci…“
„Vim o tvych skutcich, o tvem usili i tve vytrvalosti, vim, ze nemuzes snest ty, kdo jsou zli, a vyzkousel jsi ty, kdo se vydavali za apostoly, ale nejsou, a shledal jsi, ze jsou lhari…“
CAST 1. ASANATOR
Kapitola 1
Popelnice byly rezate a pomackane. Deformovana vika se nedovirala a odhalovala uvnitr zmuchlane noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany spinavych, hltavych pelikanu. Zdalo se, ze popelnice musi byt poradne tezke, ale ve skutecnosti stacilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhe dostat na nakladak a pridrzet, nez se jich zmocni Donald. Jenom si clovek musel davat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici nekam do hloubi korby — a oni dva si zatim mohli vydechnout.
Otevrenymi vraty sem tahl syrovy nocni chlad. Pod stropem kratkeho prujezdu se na neuveritelne spinave snure pohupovala rozsvicena zarovka.
V jejim kalnem svetle vypadal Wanguv oblicej, jako by Wang prave prodelaval tezkou zloutenku, zatimco Donaldovi nebylo ve stinu sirokeho sombrera do tvare vubec videt.
Otriskane sedive zdi byly zbrazdene vodorovnymi skrabanci. Nahore pod klenbou se drzely cerne chuchvalce zaprasenych pavucin a dole na zdech, kam se dalo dosahnout, se skvely nemravne kresby. Kousek od dveri do domovnikova bytu se bez ladu a skladu hromadily prazdne lahve a sklenice.
Wang je vzdycky roztridil a odevzdal do sberu… Kdyz uz na zemi zustala jen posledni popelnice, Wang vzal koste a lopatu a dal se do smetani vseho, co se jeste povalovalo po asfaltu.
„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostne Donald. „Pokazdy to tu takhle uklizite a stejne je to nakonec zaneradeny…“
„Domovnik ma takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakrouzil pravym zapestim. Mel pocit, ze si trochu natahl slachy.
„Stejne tu zase bude svincik,“ rekl navztekane Donald. „Ani se nestacime vratit — a bude to tu horsi nez driv.“
Wang vysypal odpadky do posledni popelnice, upechoval je lopatou a pribouchl viko.
„Mozna ze jo,“ prohodil a rozhledl se. Ted tu bylo cisto. Spokojene se na Andreje usmal a pak zvedl oblicej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vas chtel upozornit…“
„Hodte sebou!“ prerusil ho netrpelive Donald.
Raz-dva… Andrej s Wangem zvedli popelnici k Donaldovym noham.
Tri-ctyri… Donald rychle chnapl po drzacich, zabral, hekl… a uz to bylo: popelnice se naklonila a s rachotem spadla na zem. Cely jeji obsah vyletel jako vystreleny na dobrych deset metru daleko. Popelnice se jeste nekolikrat prekulila a posledni zbytecky odpadku ze sebe vyklepala na asfalt dvorku. Ozvena randalu se zvolna nesla mezi zdmi k cernemu nebi. „Cert aby to…,“ zasykl Andrej, ktery jen tak tak stacil uhnout. „Vy teda mate deravy ruce!“
„Ja jsem vas chtel jen upozornit,“ poznamenal opatrne Wang, „ze drzak u ty popelnice je ulomenej.“ A vzal koste s lopatou a znovu se dal do dila.
Donald si pridrepl na kraji nakladaku a ruce svesil mezi kolena.
„To je hruza,“ zaseptal. „Hruza a svinstvo.“
V poslednich dnech nejak nebyl ve sve kuzi a dnes v noci to zvlast na nem bylo znat. Andrej radeji ani nespustil sve oblibene tema: co si mysli o profesorech a o jejich schopnostech neco poradneho delat. Dosel pro popelnici, privalil ji k nakladaku, sundal rukavice a vytahl cigarety. Prazdna popelnice straslive zapachala. Andrej si rychle zapalil a nabidl i Donaldovi.
Ten ale jen zavrtel hlavou. Andreje napadlo, ze by mu mel nejak zvednout naladu. Hodil ohorelou zapalku do popelnice a spustil: „Byli jednou v jednom meste dva vybiraci zump. Tata a syn… Kanalizaci v tom meste nemeli, takze porad bylo co delat. Ti dva si behem let vytvorili svuj pracovni postup: tata jako zkusenejsi byl vzdycky dole a syn mu shora spoustel uvazanej kybl. Jednou se stalo, ze synovi kybl vyklouznul z rukou a vsechno se vylilo tatovi na hlavu. Ten se otrel, nastvane se podival nahoru a povida: Jsi strasny nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dal, celej zivot budes furt jen nahore.“
Andrej cekal, ze se Donald aspon usmeje — mel prece rad legraci a nikdy se netvaril otravene! Vzdycky se zdalo, ze si z niceho nedela tezkou hlavu… Ted si ale jen odkaslal a tise rekl: „Vsechny zumpy stejne jeden clovek nemuze vybrat.“
A Wang, ktery peclive zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejuv vtip uplne divne: „Kolik ho u vas pocitaji?“
„Co jako…?“ zeptal se nechapave Andrej.
„Lejno prece… Je drahy?“
Andrej se nejiste zasmal: „No… jak bych ti to rek… Zalezi na tom, ci je.“
„Vy to odlisujete?“ zeptal se udivene Wang. „U nas je to jedno… A ktery je teda nejdrazsi?“
„Profesorsky,“ vyhrkl okamzite Andrej, ktery uz se ted nedokazal udrzet a rozjel sve oblibene tema.
„No jo,“ namitl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nas na venkove nikdy zadnej profesor nebyl, takze jsme meli jenom jednu cenu: pet juanu za kybl. Aspon v Secuanu to tak bylo… Ale napriklad v Tiangsi chteli sedm nebo i osm juanu.“ Andrejovi konecne doslo, ze Wang to mysli vazne. Uz uz se chtel zeptat, jestli je pravda, ze kazdy Cinan, ktery k nekomu prijde na navstevu, musi povinne na zahradce pana domaciho vykonat svou potrebu, ale pak mu to prislo hloupe a radeji drzel jazyk za zuby.
„Jak je to tam u nas ted, to nevim,“ pokracoval zatim Wang. „Posledni dobou jsem stejne nezil na venkove, mohlo se to zmenit. Ale proc jsou u vas ty profesorsky lejna drazsi?“
„Ja si jen delal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvne se na Wanga usmal. „U nas se s tim nekseftuje.“
„Ale kseftuje,“ prohodil Donald. „Jenze vy o tom nemate ani tuchu.“
„Hlavne ze vy o tom mate tuchu,“ odsekl Andrej.
Jeste tak pred mesicem by se s Donaldem zacal zurive hadat. Strasne ho dopalovalo, ze tenhleten American
