jak muze, tak vyklada o Rusku takove nehorazne veci, o kterych on, Andrej, nema ani poneti. Byl presvedceny, ze si z nej Donald dela blazny a obcas jen tak pro zabavu opakuje vety znameho tiskoveho magnata Hearsta. „Jdete do haje s tou svou hearstovstinou,“ rikaval mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucak Icik Kacman… To uz na Andreje byli dva — a tak se tedy prestal hadat, jen vzdycky nejak odsekl. Cert vi, kde to vsechno sebrali, rikal si — asi to bude tim rozdilem v letech, kdy sem kazdy z nich prisel. Andrej v jednapadesatem, oni pozdeji… „Vy jste stastnej clovek,“ prohodil najednou Donald, vstal a sel srovnat popelnice vpredu u kabiny.
Andrej pokrcil rameny. Chtel se nejak zbavit neprijemneho pocitu, ktery v nem jeste doznival… Natahl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.
Shraboval pachnouci odpadky a rikal si, ze to je vsechno tezka vec.
Vzdyt nejdriv ani nepochopil, o cem Wang mluvi! Reklo by se: obycejny hovno… Jenze — co ty, kamarade, vis napriklad o integralech? Nebo o Hubblove konstante? Kazdej holt zname neco jinyho… Wang zrovna cpal do popelnice posledni rozhazene odpadky, kdyz se ve vratech objevila svihacka postavicka. Policista Kensi Ubukata tam komusi sdeloval, ze „je to, prosim, tady“, a pak lezerne zvedl prsty k brigadyrce: „Zdravicko, asanatori!“
Ze tmy ulice vstoupila do kruhu zlutaveho svetla nejaka divka a zustala stat vedle policisty. Mohlo ji byt tak dvacet a mela velice drobnou postavu.
Dokonce i Kensi Ubukata byl vetsi nez ona — a to uz bylo co rici… Sahala mu sotva po ramena. Mela na sobe hruby svetr se sirokym limcem a uzkou kratkou sukni. V bledem, spise chlapeckem obliceji jasne zarily nalicene rty, dlouhe svetle vlasy ji spadaly az na ramena. „Nebojte se jich, to jsou jen nasi asanatori,“ pronesl uctive Kensi. „Ve strizlivem stavu jsou absolutne neskodni.“ Pak se obratil k Wangovi: „Tohle je Selma Nagelova. Mam ji ubytovat tady u tebe na osmnactce. Mas tam volno?“
Wang k nim zvolna vykrocil a v chuzi si sundaval rukavice.
„Samozrejme. Uz davno je tam volno. Vitam vas,“ rekl Selme. „Ja jsem tady domovnik. Jmenuju se Wang. Kdybyste neco potrebovala, tak mi reknete.
Bydlim tady, vidite?“ a ukazal na dvere ke svemu bytu.
„Dej mi klic,“ prohodil Kensi a pak se znovu obratil k divce: „Pojdte, ja vas tam odvedu.“
„Nemusite,“ namitla unavene. „Ja to najdu sama.“
„Jak si prejete.“ Kensi uctive zasalutoval. „Tady mate kufr…“
Divka si vzala od policisty kufr a od Wanga klic, pohybem hlavy odhodila vlasy z cela a zeptala se: „Kterej je to vchod?“
„Tamhle primo proti nam,“ odpovedel Wang. „Tam, co sviti to okno.
Ctvrte patro. Date si neco k jidlu? Chcete caj?“
„Ne, nechci,“ rekla a znovu pohodila hlavou. Na asfaltu zacvakaly jeji podpatky, kdyz si to namirila primo na Andreje.
Ustoupil ji z cesty. Jak kolem neho prochazela, ucitil zvlastni drazdivou vuni. Dival se za ni. Sukni mela tak kratkou, ze svetr dosahoval takrka az k jejimu okraji, a jeji nohy bez puncoch se blyskaly do tmy i pote, kdy opustila kruh zlutaveho svetla. Jeste nekolik okamziku pak Andrej videl ten dlouhy bily svetr a mihajici se bile nohy.
Potom zaskripely, zarachotily a nakonec se zabouchly dvere a Andrej mechanicky sahl po cigarete, zapalil si a snazil si predstavit, jak ty nohy stoupaji po schodech, leva, prava… hladounka lytka, pod kolinkem se vzdycky udela dolicek…, z toho by clovek mohl prijit o rozum… A ona jde porad vys a vys, patro za patrem, a pak se zastavi u dveri bytu cislo osmnact.
Presne naproti sestnactce… Sakra, mel by si aspon dat ciste lozni pradlo!
Uz tri tydny ho nevymenil, povlak je jak onuce… Jak vubec ta Selma vypada? Najednou si uvedomil, ze si jeji oblicej vubec nepamatuje. Jenom ty nohy… Vsichni mlceli. Dokonce i zenaty Wang. Pak zabrebentil Kensi: „Jeden muj vzdaleny pribuzny je plukovnik. Jmenuje se Maki a delal pobocnika panu Osimovi. Dva roky byl v Berline a potom ho poverili funkci vojenskeho atase v Ceskoslovensku. Byl u toho, kdyz Nemci zabirali Prahu…“
Wang mrkl na Andreje. Chopili se popelnice a bez problemu ji vysadili az na korbu. „A potom,“ pokracoval nevzrusene Kensi a pritom si zapaloval, „potom si trochu zavalcil v Cine, myslim, ze nekde na jihu u Kantonu, pak velel divizi pri vysadku na Filipiny a zorganizoval ten prosluly pochod smrti peti tisic americkych valecnych zajatcu…, prominte, Donalde… Pak ho poslali do Mandzuska, kde byl velitelem Sachaljanske obranne linie a kde v ramci utajeni nechal zahnat do jedne sachty osm tisic Cinanu a potom to dal vsechno vyhodit do vzduchu…, promin, Wangu… No a pak ho zajali Rusove.
A oni misto toho, aby ho povesili nebo ho vydali Cinanum, coz by pro nej melo stejny vysledek, zasili ho na deset let do lagru.“
Kensi povidal a povidal, Andrej zatim vylezl na nakladak a pomohl Donaldovi s urovnavanim popelnic. Pak zvedli sklopenou bocnici, upevnili ji, seskocili na zem a taky si zapalili. Postavili se vedle Wanga pred Kensiho a poslouchali.
Dlouhan Donald Cooper se trochu hrbil. Nad vybledlou kombinezou ostre vystupoval jeho protahly oblicej s vraskami kolem ust a energicka brada, na niz vyrazely ridke sede vousy. Wang vedle nej vypadal jeste rozlozitejsi, nez ve skutecnosti byl. Na jeho podsadite figure jako by chybel krk… Mel na sobe starou, peclive zasivanou vatovanou bundu a z jeho usmevu v rozplaclem sedozlutem obliceji vyzarovala vlidnost a dobrosrdecnost.
Temna ocka nad drobnym nosikem skoro mizela pod tezkymi vicky. Andrejem najednou ostre projel radostny pocit: Tak ruzni lide z ruznych zemi a dokonce i ruznych dob se tady sesli a vsichni se na svych mistech spolecne snazi o dobrou vec!
„Ted uz je to stary pan,“ koncil Kensi. „A tvrdi, ze nejkrasnejsi zeny, jake kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“
Pak se odmlcel, hodil na zem nedopalek a peclive ho rozdrtil podrazkou sve nablyskane boty.
„Tohle ale neni Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelova…“
„Spravne. Je to Svedka,“ rekl Kensi. „To je ale jedno. Vypravel jsem to proste jen tak. Asociace…, vis?“
„No dobre, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.
„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, kdyz uz sahal po dvirkach, „co jsi delal driv?“
„Kontrolora ve slevarne. A predtim jsem byl ministr komunalniho hospodarstvi.“
„Ja nemyslim tady… Jeste tam…“
„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelstvi.“
Donald nastartoval a staricky nakladak se rozklepal, zarachotil a zabafal v sedivych kotoucich husteho koure. „Nejde vam pravy reflektor!“ vykrikl Kensi.
„Uz davno ne,“ podotkl Andrej.
„Tak si to dejte do poradku! Jeste jednou to uvidim — a mate pokutu!“
„To vas, pane, nekdo na nas postval?“ popichl ho Andrej.
„Coze? Ja te neslysim!“
„Povidam — abys chytal lupice, a ne sofery,“ zarval ze vsech sil Andrej, aby prekricel skripeni a rachot. „To te zajima… nas reflektor! Kdypak uz vas zlikvidujou…, vy prizivnici…?“
„Brzo,“ odpovedel Kensi. „Ted uz to bude brzo — urcite driv nez za sto let.“
Andrej mu pohrozil zatatou pesti, pak mavl na Wanga a prastil sebou na sedadlo vedle Donalda. Nakladak sebou skubl a vyrazil. V podloubi skrtl korbou o zed, vyjel na Hlavni ulici a prudce zahnul doprava.
Andrej si poposedl, aby ho nepichalo vyhrezle pero sedadla. Pak ukosem pohledl na Donalda. Ten sedel — vypjaty jako strunka — levacku mel na volantu, pravou rukou sviral rychlostni paku, sirokansky klobouk vrazeny do cela, bradu bojovne vysunutou vpred. Jel na plny plyn. Vzdycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo pribrzdit pred derami v asfaltu. Popelnice pak vzdycky se strasnym ramusem nadskocily, zrezivela kapota se rozklepala a Andrej, trebaze se snazil vzeprit nohama, vyletel nad sedadlo a pak zase dopadl primo na vyhrezle pero. Jindy pritom aspon z legrace nadavali, ale ted Donald mlcel, sviral uzke rty a na Andreje se ani nepodival.
Skoro se zdalo, ze ma z toho vytrasani zlomyslnou radost.
„Co je to s vami, Done?“ zeptal se konecne Andrej. „Boli vas zuby?“
Donald jen mlcky skubl ramenem.
„Nejak v poslednich dnech nejste ve svy kuzi, vzdyt to vidim… Neurazil jsem vas treba nejak?“
„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tim mate spolecnyho?“
A Andrejovi se zase zdalo, ze v tech slovech zni neco nedobreho, mozna az preziraveho: Copak ty, smrkaci, muzes me, profesora, nejak urazit?
Vtom se ale Donald ozval znovu: „Rikal jsem vam prece, ze jste stastnej clovek! Vlastne bych vam mel
