obliceje.
Andrej si tedy taky udelal pohodli a zapalil si. Vyhrezle pero se mu pritom podarilo zatlacit pod potah sedadla.
Vpredu se pilne vykladalo. Bouchala vika popelnic a kdosi hlasite vykrikoval: „… osm!.. deset…!“ Na sloupu se pod velkym plechovym talirem pohupovala silna zarovka. Potom se najednou ozvalo nekolik vzteklych vykriku: „Kampak? Kam lezes? Mazej zpatky! Chces do drzky?“ Napravo i nalevo bylo videt jen kompaktni hory odpadku, nocni vanek roznasel uzasny puch.
Primo vedle Andreje se najednou ozval znamy hlas: „Ahoj, hovnovozi! Jakpak slape velky Experiment?“
Byl to Icik Kacman v cele sve krase: rozjezeny, tlusty, neupraveny a jako vzdycky odporne nabity energii. „Uz jste to slyseli? Je to vyreseny! Uz existuje projekt konecny likvidace kriminality: Zrusi se policie. Misto policajtu se budou v noci ven posilat blazni. Chuligani a lupici maji po parade — ve Meste budou za tmy chodit jen blazni.“
„To neni moc vtipny,“ zavrcel Andrej.
„Neni?“ Icik stal ted na stupatku a strkal hlavu do kabiny. „Naopak! To je nahodou moc vtipny. Zadny naklady… Rozmisteni blaznu ve ctvrtich budou mit na starosti domovnici.“
„Za coz se jim dostane odmeny v podobe jednoho litru vodky,“ pridal se konecne Andrej a Icik se nadsene rozhihnal. Vyluzoval pritom velice podivne zvuky, prskal na vsechny strany a nadsene si mnul ruce.
Donald najednou tise zaklel, otevrel si dvirka, vyskocil ven a zmizel nekde ve tme. Icik se okamzite prestal hihnat a starostlive se zeptal: „Co je to s nim?“ „Nevim,“ zamracil se Andrej. „Asi se mu z tebe udelalo spatne… Ale fakt je, ze uz je nekolik dnu divnej.“
„Vazne?“ Icik vytahl hlavu nad kabinu a zadival se smerem, kam Donald odesel. „To je skoda. Je to fajn chlap. Jenze takovej… neadaptabilni.“
„A kdo je podle tebe adaptabilni?“
„Ja. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vzdycky stvalo: Proc se musi stat fronta, kdyz se sem privazeji odpadky? A proc tu nekdo ksakru musi ty popelnice pocitat? K cemu to je dobry?“
„Ale vzdyt ma pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinyho…“
„No jo, ale ty se kvuli tomu nevzrusujes,“ namitl Icik. „Ty moc dobre vis, ze ten, kdo tam vpredu pocita popelnice, si tuhle praci nevymyslel.
Dostal to za ukol — a tak pocita. A protoze mu to rychleji nejde, musi se tu udelat fronta, to je logicka vec. A fronta je zkratka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, kdyz vyprskl smichy. Pak ale dodal: „Jasne… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udelat poradnou cestu s rampama na vyklapeni odpadku a toho chlapa, co pocita popelnice, by poslal k policajtum, aby s nima chytal bandity. Anebo by z nej mozna udelal farmare.“
„Takze — co tim chces rict?“ prerusil ho netrpelive Andrej.
„Takze jen to, ze Donald nicemu neveli.“
„A proc to neudelaji ti, co tomu veli?“
„Proc by to delali?“ vykrikl vesele Icik. „Uvazuj, clovece! Odvazeji se odpadky? Odvazeji! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!
Na konci mesice se muze podat hlaseni: Z Mesta bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinciku vic nez v mesici predchozim. Ministr je spokojenej, primator taky, vsichni jsou spokojeny… a ze Donald neni? Nikdo ho sem nehnal nasilim. Je tu dobrovolne.“
Z vyfuku auta pred nimi se vyvalil sedivy cmoud a nakladak se posunul o dobrych patnact metru. Andrej rychle prelezl za volant a vyklonil se z okynka. Donalda vsak nikde nevidel, a tak bazlive otocil klickem zapalovani a jakztakz se zase dostal do zavesu za nakladak pred nimi. Trikrat mu behem popojizdeni zhasl motor. Icik kracel vedle nej a pokazde, kdyz sebou auto skublo, polekane uskocil stranou. Potom zacal vykladat neco o bibli, ale Andrej ho skoro neslysel. Samym rozcilenim se uplne zpotil.
Pod lucernou jako driv triskala vika popelnic a nekdo tam nadaval. Na strechu kabiny neco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevenoval pozornost.
Zezadu k nim prave prisel se svym partakem Oskar Heidermann a shanel se po cigarete. Jeho partak byl Silva, cernoch z Haiti. Ted — ve tme — ho skoro nebylo videt, blyskaly se jen jeho bile zuby.
Icik se s nimi hned dal do debaty, pricemz Silvovi rikal „tontonmakute“ a Oskara se vyptaval na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvoril, delal, ze strili ze samopalu a Icik se chytal za bricho, jako ze ho Silva trefil… Andrej tomu nerozumel a Oskar asi taky ne. Ten si jeste navic pletl Haiti s Tahiti… Na strese kabiny znova neco zabubnovalo a najednou priletela velka hrouda vselijakeho svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila vsechny kolem.
„Chlapi!“ zarval Oskar do tmy, „nechte toho!“
Vpredu se taky nekdo rozkricel a ze vsech stran bylo slyset kleni a nadavani.
Zrejme se neco delo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za bricho a cely se zkroutil. Ted uz to ale nebylo z legrace. Andrej otevrel dvirka kabiny. Chtel vystoupit, ale na hlave mu pristala plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k nastvani to stacilo. Silva se skrcil a nekam ve tme zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snazil se rozhlednout.
Nic nevidel. Jen to, ze zpoza hory odpadku vyletaji rezate plechovky, shnile drivi, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se nekde zacalo sypat sklo… Frontou nakladaku otrasl vztekly rev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, ze ten rozhorceny protest musi nekdo dirigovat. Vsichni jako na povel zapnuli motory a rozsvitili svetla. Nektere nakladaky zacaly zbesile popojizdet a natacet se tak, aby svymi reflektory dosahly na hreben kupy odpadku, odkud ted letaly cele cihly a prazdne lahve. Nekolik sehnutych postav zmizelo za Silvou ve tme… Andrej uvidel, ze Icik se porad jeste drzi za bricho, bolestive krivi oblicej a krci se vzadu za korbou. Tak to si tedy odskacou, previti, rekl si, naklonil se zpatky do kabiny a vytahl francouzak. Nekolik chlapu uz se drapalo nahoru na kupy odpadku. Lezli po ctyrech, slo to spatne. Nekomu se konecne podarilo obratit nakladak primo proti hore odpadku a jeho reflektory ozarily hreben, jezici se starym nabytkem, hadry, roztrhanymi papiry a trpyticimi se strepy. Nahore, proti cernemu nebi, se zvedala lzice bagru. A na te lzici… Neco se tam hybalo. Bylo to velke, sedive, trochu do stribrna.
Andrej zkoprnel. A v tom okamziku se kolem rozlehl desivy krik, ktery vsechno prehlusil: „Dablove! To jsou dablove… Lidi, utecte!“
Ti, kteri az dosud zdolavali kupy odpadku, v panice zacali ustupovat.
Padali dolu, ritili se, nekteri v te spine valeli sudy a zamotavali se do starych hadru a papiru. Oci vytrestene, usta dokoran, ruce zoufalstvim rozepjate… Nejaky chlap probehl kolem Andreje. Rukama si sviral hlavu, jako by si ji chtel ochranit, a vyl jako zvire. Uklouzl po blate, upadl, znovu se zvedl a jako sileny se rozbehl k Mestu. Dalsi muz se pokusil protahnout mezi Andrejovym nakladakem a vozem vpredu. Nepodarilo se mu to, zaklinil se mezi obe auta a ted nelidsky rval. Pak se vsechno ztisilo, bylo slyset jenom huceni motoru. A do toho relativniho klidu najednou zacaly traskat vystrely. Jako by nekdo praskal bicem… Andrej ve svetle reflektoru uvidel vysokeho hubeneho chlapa, ktery tam nahore stal zady k autum, v obou rukou sviral pistoli a palil nekam do tmy za hrebenem hory odpadku.
Tichem se rozlehlo jeste nekolik vystrelu a pak se odnekud rozlehl straslivy rev. Tisicihlasy, ale pritom nelidsky… Jako by tisice rozdrazdenych kocek zavrestely do mikrofonu. Ten hubeny chlap nahore o nekolik kroku ustoupil, pak zamachal rukama, protoze mu ujely nohy — a uz se ritil po zadech dolu. Andrej mimovolne taky o nekolik kroku ustoupil a byl si skoro jist, ze ted prijde neco strasneho: A opravdu. Hreben hory odpadku se najednou cely najezil.
Zacalo se to tam hemzit stribritymi nestvurami. V odlesku reflektoru se trpytily tisice cervenych oci, blyskaly se snad miliony vycenenych tesaku a mihaly se dlouhe, chlupate paze. Ze zvireneho prachu se sypal na radu nakladaku dest kameni, lahvi a vselijakeho svinstva.
Andrejovi selhaly nervy. Vletel do kabiny, zalezl do kouta a jedine, co si uvedomoval, bylo, ze pevne svira svuj francouzak. Jinak nevedel nic.
Pak s hruzou uvidel, ze se za nim do kabiny sune neco temneho, co zakryva cela dvirka. Rozkricel se, az se zajikal, vlastni hlas pritom nepoznaval.
Ruce s francouzakem natahl pred sebe a snazil se toho hnusneho vetrelce vystrcit ven. Teprve po chvili si uvedomil, ze nejaky znamy hlas zoufale vola: „Ty idiote, to jsem prece ja!“
Byl to Icik… Andrej se konecne vzpamatoval. Icik se usadil vedle nej, zabouchl dvirka a naprosto klidne pronesl: „Vis, co to je? Opice. Potvory jedny.“
Andrej se na nej dival nechapave. Pak konecne porozumel, co mu Icik rika, ale neveril tomu.
„Kdes to vzal?“ Opatrne vyhledl okynkem, pak pootevrel dvirka a napul se vysunul na stupatko.
Ano! Byly to opice… Neobycejne velke a chlupate a neobycejne odporne uz na prvni pohled, ale proste ne dablove, ani nadprirozene stvury. Pouhopouhe opice… Andreje az polilo horko, jak se zastydel, ale soucasne pocitil
