zavidet. Jako by se vas nic nedotklo. Proste vas to miji… Jenze me to vzdycky uplne prevalcuje a ted uz ve mne neni cela ani jedna kosticka.“
„O cem to mluvite? Ja vam nerozumim.“
Donald jen mlcky stiskl rty. Andrej se nej chvili nechapave dival, pak roztekane ocima preskocil do venkovni tmy, znovu se vratil k Donaldovi, prohrabl si vlasy a rozladene pronesl: „Cestny slovo, ze tomu nerozumim. Vzdyt se prece nic nedeje…“ „Takze vam fakt zavidim,“ zavrcel Donald. „A uz toho nechte! Nevsimejte si me.“
„Jak… si vas nemam vsimat?“ ozval se Andrej, ted uz opravdu roztrpcene.
„Jak si nemam vsimat, ze se s vami neco deje? Vzdyt jsme tu vsichni… spolu… Pratele… Samozrejme ze pratelstvi je silny slovo, nekdy az moc silny, ale tak rekneme, ze jsme si proste blizci! A kdybyste napriklad rekl, ze mate nejakej problem… Kazdej by se vam prece snazil nejak pomoct.
Ja jsem presvedcenej, ze kdybych neco potreboval ja, ze byste mi pomohl! Jeste reknete, ze ne!“
Donald pustil pravackou rychlostni paku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom neco uklidnujiciho a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobre. Vsechno se srovnalo, vsechno bylo v poradku, i Donald byl v poradku… Proste na nej asi padl splin. Proc by to nemohl byt splin? Nebo ze by urazena jesitnost? Prece jenom: profesor sociologie — a popelnice plne smradlavych odpadku… A predtim nakladal zbozi v nejakem skladu… Samozrejme ze mu to je neprijemne a treba ho to i urazi — tim spis ze o tomhle s nikym nemuze mluvit. Prisel sem prece dobrovolne, tak jakepak ted narky! Ono se to ale snadno rekne: Pracuj poradne tam, kam te postavi…! Tak dost! okrikl se v duchu. Radsi o tom nepremyslet… Vsak on se z toho Donald uz nejak dostane.
A nakladacek uz si to poskakoval po kluzke dlazbe, domy, ktere mijel, byly nizsi a seslejsi nez ty v centru Mesta, poulicni lucerny mely cim dal tim vetsi rozestupy a svitily cim dal tim mizerneji. Nekde v dalce se jejich rady sbihaly v rozplizle, nejasne skvrne. Nikde nebylo ani zivacka, dokonce ani zadny domovnik se na chodniku neukazal. Jenom na rohu Sedmnacte, pred starou nizkou hospodou, ktere se vseobecne rikalo „Stenicarna“, stal nejaky povoz s konem, ktery vypadal dost utahane. Ve voze kdosi, cely zachumlany do plachty, spal. Byly ctyri hodiny v noci, doba, kdy vetsina lidi tvrde spi. Ani jedno okno nikde nesvitilo.
Vlevo vpredu vyjel z vrat domu nakladak. Donald na nej zablikal a proletel kolem. Nakladak — taky s odpadky jako oni — nabral smer za nimi a pokusil se je predjet, jenze na Donalda byl kratky. Za chvili uz ve zpetnem zrcatku videli jen jeho beznadejne se vzdalujici svetla. Pak se jim povedlo predjet dalsi vuz s odpadky, ale to uz byli ve ctvrti, ktera pred casem vyhorela, a vritili se na kamenitou cestu. Tam Donald prece jen musel snizit rychlost, jinak by se jim snad auto rozpadlo.
Ted je v protismeru potkavaly vozy, ktere nikam nespechaly, protoze uz se sveho pachnouciho nakladu zbavily. Od jedne z luceren vpredu se najednou odlepila jakasi postava a vstoupila jim do cesty. Andrej uz sahal pod sedadlo pro tezky francouzak, ale ukazalo se, ze je zastavuje policista. Po zadal je, aby ho vzali do Zelne ulice. Ani Donald, ani Andrej nevedeli, kde to je, a tak policista — takovy udelany, rozsklebeny strejda, kteremu svetle stetinate vlasy lezly zpod sluzebni cepice na vsechny strany — prohlasil, ze jim ukaze, kde maji zastavit.
Vylezl si na stupatko k Andrejovi a drzel se kapoty. Celou cestu ohrnoval nos, jako by mu kdovico na obsahu korby vadilo. Sam totiz pachl potem na sto honu a Andrej si vzpomnel, ze v tehle ctvrti se musel odpojit vodovod.
Jeli mlcky dal, po chvili si policista zacal pohvizdovat a pak jim zcistajasna zacal vypravet, jak na rohu Zelne a Druhe Leve nekomu rozkrapli hlavu a pak mu, chudinkovi, vyrvali zlate zuby.
„Spatne vykonavate sve povinnosti,“ pronesl zlostne Andrej.
Vzdycky ho rozcililo, kdyz neco takoveho slysel. A tenhle policista navic mluvil tonem, kterym jasne daval najevo, jak je mu to vsechno jedno.
Nejaka vrazda mu muze byt ukradena, nejaka obet a nejaky vrah taky.
Policista k nemu udivene obratil svuj siroky oblicej a zeptal se: „Ty me snad chces ucit, jak se maji plnit povinnosti?“
„Kdyz na to prijde, tak jo.“
Policista se zle zamracil, hvizdl a rekl: „Takovejch by se naslo! Lopatou se daji nabirat. Vozi odpadky a chteji poucovat.“
„Ja nepoucuju,“ spustil Andrej, ale policista mu skocil do reci: „Koukej, jen co se vratim na stanici, zavolam do vasi garaze a oznamim, ze ti nesviti pravej reflektor. To je prece hruza! On mu nesviti reflektor a bude chtit poucovat policii! Cucak jeden!“
Donald se najednou zajikave rozesmal. Policista si odfrkl jako kun a pak docela mirumilovne poznamenal: „Jsem sam na spoustu ulic, chapes to? A ted nam zakazali nosit zbran.
Tak co po nas chces? Za chvilku te zamordujou ve tvym vlastnim kvartyru, ani nemusis lizt nekam do tmy.“
„A vy na to mlcite?“ uzasl Andrej. „Proc neprotestujete, proc nezadate, aby…“
„Jo — tak my mame protestovat?“ podivil se policista. „Nebo neco zadat…?
Clovece, ty jsi tu novacek nebo co? Hele, sefe,“ obratil se k Donaldovi, „pribrzdi! Jsem na miste.“
Seskocil ze stupatka a bez ohlednuti si to kolebavym krokem zamiril do temnoty mezi dva polorozpadle domy. Nekde v dalce tam poblikavala osamocena lucerna a pod ni postavalo par lidi.
„Zblaznili se nebo co?“ rozcilil se Andrej, kdyz se auto znovu rozjelo.
„Jak je to mozny? Ve meste je to samej chuligan — a policajti nesmej cho dit ozbrojeny? To prece nejde. Kensi ma na opasku pouzdro — tak co v nem nosi? Cigarety?“
„Svacinu,“ opravil ho Donald.
„Vubec nicemu nerozumim.“
„Byla o tom takova informace: V souvislosti s mnozicimi se pripady prepadeni policistu kriminalnimi zivly, ktere se timto zpusobem zmocnuji zbrane, je vydano narizeni… A tak dale…“
Andrej se nad tim chtel zamyslet, ale musel se v tu chvili ze vsech sil vzeprit nohama, aby se udrzel na sedadle. Kamenita cesta koncila… „Tak ja si myslim,“ rekl konecne po chvili, „ze to je strasna hloupost. A vy?“
„No — ja si to myslim taky,“ prohodil Donald a jednou rukou si neobratne zapaloval.
„Ze to rikate tak klidne…“
„Me uz rozcilovani preslo. A jen tak mimochodem — to s tou informaci o odebrani zbrani policistum — to uz je davna zalezitost. To jste tu snad jeste ani nebyl.“
Andrej si prohrabl vlasy a zamracil se. Kdopak vi — treba to melo nejakou logiku! Koneckoncu — kdyz je policajt sam, tak to opravdu muze byt pro par lumpu lakava prilezitost. A kdyz se velitelstvi rozhodlo zakazat nosit zbrane, muselo to platit pro kazdeho. Nejde o hloupe zduvodneni, ktere k tomu dali, ale o to, ze ve meste je malo policistu, a taky se malokdy udela nejaka akce. Chtelo by to nejaky poradny zatah, aby se naraz se vsemi lumpy zametlo! A prizvat k tomu i civilisty, at pomuzou, rikal si Andrej. Ja napriklad bych pomohl a Donald urcite taky… Mel bych o tom napsat primatorovi.
A najednou ho neco napadlo: „Poslouchejte, Done, vy jste prece sociolog. Ja tedy sociologii za velkou vedu nepovazuju a za metodu uz vubec ne…, to jsem vam uz rekl, ale vy jste clovek vzdelany, hodne toho znate, rozhodne vic nez ja. Tak mi to vysvetlete: Jak je to mozny, ze tady u nas jsou lumpove? Jak se sem dostali?
Vrahove, lupici, zlodeji… Copak Kuratorum nebylo jasny, koho to sem berou?“
„Urcite bylo,“ rekl lhostejne Donald, ktery prave obratne projizdel nebezpecne vyhlizejicim vymolem plnym cerne vody.
„Tak proc to delali?“
„Clovek se jako zlodej nenarodi. Zlodejem se clovek stava. A potom… Vime prece, ze nikdo presne nevi, co Experiment vyzaduje a co ne. Experiment je Experiment….“ Donald se odmlcel a potom dodal: „Fotbal je fotbal, mic je kulatej, vyhrava ten lepsi…“ V techto mistech uz nebyly vubec zadne lucerny. Obytne ctvrti Mesta zustaly nekde vzadu, po stranach polni cesty se tycily jen zbytky rozvalin jakychsi podivnych kolonad, zaklady starych domu se stridaly se zhroucenymi zdmi, z nichz cnely tramy a cernaly se diry misto oken. Bodlaky, koprivy a spousta plevele prekryvala hnijici prkna a haldy zcernalych cihel.
Pak se pred nimi zase cosi matne rozzarilo. Donald trhl volantem vpravo, vyhnul se protijedoucimu nakladaku a pak mu pneumatiky zabruslily v rozbahnenych vyjetych kolejich. Potom konecne zastavil tesne za koncovymi svetly auta, ktere stalo jako posledni v dlouhe fronte. Vypnul motor a podival se na hodinky. Andrej se taky podival. Bylo pul pate… „Tak hodinku si pockame,“ poznamenal Andrej. „Koukneme se, kdo je pred nami?“
Zezadu prave dojizdel a zastavoval dalsi nakladak.
„Jdete sam,“ odpovedel Donald. Pohodlne se oprel vzadu o sedadlo a stahl si klobouk az do poloviny
