rady postav se proti vnejsim svetlum mihaly zelene, fialove, purpurove — hotovy karneval. Vsichni uz odesli. Vstal jsem a mechanicky si stahl svetr. Je to nejake hloupe, s prazdnyma rukama. Otevrenymi dvermi val chladnejsi vzduch. Obratil jsem se. Letuska stala u steny oddeleni, ale nedotykala se ji zady. Na jeji tvari lezel stale tyz vlidny usmev, urceny radam prazdnych kresel, ktera se nyni pozvolna smotavala, skladala, jako nejake masite kvety, jedna rychleji, jina trosku pomaleji; byl to jediny pohyb v tom hluku vsechno vyplnujicim a plynoucim ovalnymi otvory, v tom tahlem sumeni vyvolavajicim predstavu sireho more. „Nechci, aby se me to dotykalo!“ Najednou jsem objevil v usmevu stevardky neco nedobreho. Od vychodu jsem rekl:
„Na shledanou…“
„K sluzbam.“
Vyznam techto slov, tak podivnych z ust mlade, krasne zeny, jsem si neuvedomil hned, protoze ke mne doletla, az kdyz uz jsem se vyklanel ze dveri, obracen k ni zady. Chtel jsem polozit nohu na stupatko, ale nebylo tam. Mezi kovovym trupem a okrajem nastupiste zela metrova mezera. Nepripraven na takovou past, ztratil jsem rovnovahu, seskocil nemotorne, ale hned ve vzduchu jsem pocitil proud jakesi neviditelne sily, ktera me odspodu zadrzela, takze jsem vzdalenost proletel zvolna, a byl jsem mekce postaven na bilou plochu, ktera pruzne ustoupila. Pri skoku jsem se asi netvaril prilis inteligentne. Zachytil jsem nekolik pobavenych pohledu — aspon se mi tak zdalo — rychle jsem se otocil a vykrocil podel nastupiste. Letadlo, kterym jsem priletel, lezelo v hlubokem lozisku, oddeleno od okraje nastupist mezerou nicim nezabezpecenou. Priblizil jsem se jakoby nahodou k tomu volnemu prostoru a opet jsem pocitil tu neviditelnou pruznost, ktera mi zabranila vkrocit za bily okraj. Chtel jsem patrat po zdroji te podivne sily, ale vtom jako bych procitl: byl jsem na Zemi.
Vlna chodcu me pohltila a unasela vpred. Uplynula delsi chvile, nez jsem uvidel celou nesmirnou velikost te haly. Byla to ostatne jedina hala? Nikde steny; bily, leskly, ve vysce zadrzeny vybuch neuveritelnych kridel. A co je to mezi nimi? Sloupy zbudovane nikoli ze stavebnich hmot, nybrz ze zavratne rychleho pohybu? Vzhuru se ritici obrovske vodotrysky kapaliny hustsi nez voda, prosvetlene zevnitr barevnymi reflektory? Ne. Pruhledne svisle tunely, jimiz se vzhuru mihaly chorovody rozmazanych dopravnich prostredku? Nevedel jsem vubec nic. Bez ustani postrkovan, stouchan, v hemzivem spechu zastupu pokousel jsem se proniknout na nejake volne prostranstvi, ale nikde nebylo. Byl jsem o hlavu vyssi nez lide okolo mne, a tak jsem videl, ze se opustene letadlo vzdaluje. Kdezpak, to my jsme se pohybovali vpred i s celym nastupistem; shora dopadala svetla, v nichz se zastup jiskril a menil. Nyni se rampa, kde jsme stali namackani, rozbehla vzhuru a ja jsem uvidel dole, uz v dalce, dvojite bile pasy plne lidi, s cernymi skvirami mezer podel nehybnych trupu — protoze letadel jako nase byly desitky — pohyblive nastupiste odbocovalo, zrychlovalo pohyb, stoupalo do vyssich pater. Jako po neskutecnych, totiz na zadnych pilirich neoprenych viaduktech, hnaly se s rachotem oble, rychlosti se chvejici stiny s ohni signalovych svetel rozmazanych do pruhu, takze vlasy stojicich cechral a rozhazoval vitr, jejz zvedly. Pak se bila plocha, ktera nas nesla, zacala delit, rozvetvovat podel nepozorovatelnych svu, muj pruh protekal prostorami plnymi stojicich a sedicich, necim zamestnanych lidi; obklopovalo je mnozstvi lehkych zablesku, jako by se naruzive zabyvali vypalovanim barevnych svetlic. Nevedel jsem, kam se divat. Prede mnou stal muz v necem kyprem jako kozich, co ve svetle opalizovalo jako kov. Vedl se pod pazi s zenou v purpuru. Na tom, co mela na sobe, byly jakesi velke pavi oci, ktere mhouraly. Nebyl to omyl, oci na jejich satech se opravdu otviraly a zaviraly. Pohyb chodniku, kde jsem stal za tou dvojici, s tuctem jinych lidi, se jeste zrychloval. Mezi plosinami skloviny, belave jako dym, se otviraly barevne osvetlene pasaze s pruhlednymi stropy, po nichz neunavne kracely stovky nohou z dalsiho, vyssiho patra. Vse zaplavujici sum se hned rozleval do sire, hned se uzaviral, jakmile tisice lidskych hlasu a zvuku, pro mne cizich, ale pro ne srozumitelnych, priskrtil nejblizsi tunel teto cesty do neznama. V pozadi, na vzdalenejsich planech, neustale probodavaly vzduch letajici pasy kdovijakych dopravnich prostredku, mozna letadel — protoze se nekdy pohybovaly sikmo vzhuru nebo dolu a zavrtavaly se do prostoru, takze jsem mimodek ocekaval straslivy naraz. Nebylo totiz videt zadne koleje ani lana, snad to byly visute drahy. Kdyz byly tyto rozmazane uragany rychlosti — treba jen na chvilku — preruseny, majestatne se za nimi vynorovaly pomale, obrovske plosiny plne lidi, jako letajici pristavy, ktere se pohybovaly ruznymi smery, mijely se, stoupaly, a v dusledku perspektivniho zkresleni jako by se pronikaly. Bylo tezke zachytit se pohledem na necem nehybnem. Cela architektura kolem mne jako by se skladala pouze z pohybu a zmeny. Vzdyt dokonce i to, co jsem puvodne povazoval za kridlaty strop, byla pouze patra vznasejici se ve vzduchu, ktera nyni ustoupila jinym, jeste vyssim. Najednou, prefiltrovan sklovinou stropu a tech tajuplnych sloupu, odrazen od stribrnych ploch, pronikl do vsech casti cleniteho prostoru, do nitra propusti, jez jsme mijeli, do lidskych tvari — tezky purpurovy prisvit, jako kdyby nekde v dalce, v srdci mnohamilove stavby, zahorel atomovy ohen. Zsedla zelen neonu, ktere bez ustani vyskakovaly, mleko parabolickych pripor zruzovelo. Neco jako predzvest katastrofy viselo v tom vzduchu, prosycenem znenadani rudou barvou, tak jsem to aspon citil, ale nikdo nevenoval teto zmene nejmensi pozornost, a ja sam bych nebyl dovedl rici, kdy zare pohasla.
Na okrajich naseho chodniku se objevila virici zelena kola, jako neonove obruce vznasejici se v povetri. Pak cast lidi prestoupila na vystupek jineho chodniku nebo plosiny, ktera se k nam priblizila. Zjistil jsem, ze se da pres zelene cary techto svetel beztrestne projit, jako by byly nehmotne.
Nejakou dobu jsem se nechal tak trpne unaset bilym chodnikem, az mi napadlo, ze uz jsem mozna z nadrazi venku a ze ten fantasticky obraz zprohybane skloviny, stale jakoby pripravene vzletnout, ze je vlastne jiz mesto, a me rodiste, ktere jsem pred lety opustil, existuje jiz pouze v me pameti. — Dotkl jsem se paze muze v kozichu, ktery se svou spolecnici stale jeste cestoval na stejnem pohyblivem pasu.
„Prominte,“ oslovil jsem ho, „kde to vlastne jsme?“ Podivali se na mne oba. Na jejich tvarich, kdyz ke mne vzhledli, zracil se udiv. Doufal jsem skryte, ze se divili jen memu vzrustu.
„Na polyduktu,“ rekl muz. „Jaky mate styk?“ Nerozumel jsem mu. „Jsme… je… jeste na nadrazi?“
„Samozrejme,“ odpovedel trochu rozpacite. „A… kde je vnitrni kruh?“
„Ten jste jiz ztratil. Musite dablovat.“
„Lepsi bude rast z Meridu,“ vmisila se do hovoru zena. Zdalo se mi, ze vsechny oci na jejich satech se na mne uprene divaji s uzasem plnym podeziravosti. „Rast…?“ opakoval jsem bezradne. „Podivejte se, tam,“ ukazala pres blizici se zeleny kruh, na prazdnou vyvyseninu s cernostribrnymi stenami, pruhovanymi jako trup groteskne pomalovaneho, na bok prekoceneho korabu. Podekoval jsem a sestoupil z chodniku, bezpochyby na nespravnem miste, protoze mi rychlost div nepodrazila nohy. Rovnovahu jsem sice chytil, ale tak to se mnou zatocilo, ze jsem nevedel, na kterou stranu mam jit. Uvazoval jsem, co delat, ale za tu dobu se misto, kde jsem mel prestupovat, znacne vzdalilo od toho cerne stribrneho pahorku, ktery mi zena ukazala, takze jsem jej nemohl najit. Protoze vetsina lidi vedle me prechazela na sikmou plosinu pohybujici se vzhuru, udelal jsem totez. Az na ni jsem zpozoroval obrovsky, ve vzduchu nehybne planouci napis: DUKT CENTR — zbytek pismen se vymykal pohledu, tak byla obrovska. Bez hluku me to vyneslo na peron snad kilometrovy, od nehoz prave startoval vretenovity letoun a ukazoval pri vzletu sve dno proderavele svetly. Neni ostatne vylouceno, ze prave tento velrybi utvar byl nastupistem a ja jsem se octl na tom „rastu“ — ale nemel jsem se koho zeptat, protoze kolem dokola bylo prazdno. Jiste jsem zabloudil. Cast meho „nastupiste“ byla zastavena zplostelymi budovami bez frontalnich sten. Kdyz jsem pristoupil blize, uvidel jsem jakesi slabe osvetlene, nizke boxy, v nichz lezely v radach cerne stroje. Povazoval jsem je za auta. Avsak jakmile dva nejblizsi, proudnicove jako velke kapky, vyklouzly, drive nez jsem stacil ustoupit, a projely kolem mne dosahujice v mziku vysoke rychlosti, zahledl jsem, nez zmizely v perspektive parabolickych sikmych ploch, ze nemaji kola, okna ani dvere. At to jsou auta nebo ne, napadlo mi, toto rozhodne bude nejake parkoviste. Treba zrovna tech „rastu“? Uznal jsem, ze bude nejlepsi, kdyz pockam, az nekdo prijde, a ja se s nim svezu, nebo alespon se neco dozvim. Avsak me nastupiste, stoupajici lehce jako kridlo neskutecneho letounu, dale zustavalo prazdne, pouze cerne stroje vyjizdely jednotlive nebo ve skupinach ze svych kovovych nor a hnaly se vsechny jednim smerem. Sestoupil jsem k samemu okraji nastupiste, az se opet projevila ta neviditelna, pruzna sila, ktera zarucovala bezpecnost. Peron skutecne visel ve vzduchu nicim nepodepren. Kdyz jsem zvedl hlavu, spatril jsem mnoho podobnych peronu, stejne nehlucne plynoucich v prostoru, se zhasnutymi hlavnimi svetly; ta horela u ostatnich, tam, kde pristavala letadla. Nebyly to vsak rakety, ba ani lodi, jako ta, ktera me privezla z Luny. Dlouho jsem stal a dival se. Konecne na pozadi jakychsi dalsich hal — nevedel jsem ani, je-li to zrcadlovy odraz one haly nebo skutecnost — zpozoroval jsem ohniva pismena, rovnomerne se pohybujici ve vzduchu SOAMO. SOAMO SOAMO, pauza, modry zablesk a NEONAX NEONAX NEONAX. Byly to mozna nazvy nadrazi, mozna nabizenych vyrobku, nic mi nerikaly.
Nejvyssi cas, abych nasel toho cloveka — napadlo mi. Obratil jsem se na pate, nasel chodnik jedouci opacnym smerem a sjel jsem dolu. Ukazalo se, ze to neni ani to patro, ba ani ta hala, z ktere jsem prijel nahoru; poznal jsem to, protoze tam nebyly ty obrovske sloupy. Neni ostatne vylouceno, ze se sloupy nekam vznesly. Vsechno jsem pokladal za mozne.
Octl jsem se v celem lese fontan; pak jsem narazil na beloruzovy sal plny zen. Mimodek jsem strcil ruku do
