Stanislaw Lem
Navrat z hvezd
I
Nemel jsem zadne veci, ani plast. Rikali, ze je to zbytecne. Dovolili, abych si ponechal svuj cerny svetr: ujde. Ale kosili jsem si vybojoval. Prohlasil jsem, ze si budu odvykat postupne. Jiz v ulicce pod trupem letadla, kde jsme stali, podal mi Abs ruku se shovivavym usmevem.
„Tak davejte pozor…“
Nezapomnel jsem na to. Nerozdrtil jsem mu prsty. Byl jsem naprosto klidny. Chtel jeste neco rici. Usetril jsem mu to tim, ze jsem se obratil, jako bych nic nezpozoroval, a vystoupil po schudcich do letadla. Letuska me vedla mezi radami kresel az uplne dozadu. Nechtel jsem samostatne oddeleni. Premyslel jsem, zdali ji predem upozornili. Kreslo se nehlucne otevrelo. Upravila operadlo, usmala se na me a odesla. Usedl jsem. Podusky propastne mekke, jako vsude. Operadla tak vysoka, ze jsem stezi videl na ostatni spolucestujici. Barevnost zenskych satu uz jsem prijimal bez vyhrad, ale muze jsem stale nesmyslne podezrival, ze jsou v maskarnim kostymu, a stale jsem tise doufal, ze uvidim nekoho obleceneho normalne. Ubohy reflex. Lide se rychle usazovali, nikdo — ani zeny — nemel zavazadla. Aktovky nebo balicky take ne. Jako by bylo vice zen. Prede mnou — dve mulatky v papouscich koziscich, s najezenymi pericky, zrejme ted vladla takova ptaci moda. Pak jacisi manzele s ditetem. Po oslnivych selenoforech nastupist a tunelu, po nesnesitelne kriklave fosforeskujici vegetaci ulic pripadalo mi svetlo klenuteho stropu malem jako zareni. Polozil jsem ruce na kolena, nejak mi prekazely. Vsichni uz sedeli. Osm rad sedych kresel, pryskyricna vune, ticho umlkajicich rozhovoru. Cekal jsem na oznameni startu, na nejake signaly, na rozkaz zapnout pasy, ale nic se nestalo. Po matovem strope se odpredu dozadu rozbehly nezretelne stiny, jako siluety ptaku vystrizenych z papiru. Co u sta hromu maji s temi ptaky — pomyslil jsem si bezradne. Znamena to snad neco? Byl jsem cely zdrevenely, jak jsem napinal pozornost, abych neprovedl neco nevhodneho. Trva to jiz ctyri dny. Od prveho okamziku. Porad jsem zustaval pozadu za vsim, co se delo, a ustavicna snaha pochopit jakoukoli rozmluvu, situaci, zmenila me napeti v pocit ohavne podobny zoufalstvi. Byl jsem presvedcen, ze ostatni prozivaji totez, ale nemluvili jsme o tom, ani kdyz jsme zustavali sami. Delali jsme si pouze vtipy ze sve robustnosti, z toho nadbytku sil, ktery nam zustal; ostatne, zpocatku jsme se museli skutecne hlidat. Kdyz jsem chtel vstat, vyletl jsem ke stropu. A kazda vec, kterou jsem vzal do ruky, mi pripadala jako z papiru, prazdna. Ale rychle jsem se naucil ovladat vlastni telo. Na privitanou jsem uz nikomu nerozmackl ruku. To bylo proste. Bohuzel nejmene dulezite.
Muj soused zleva, opaleny tloustik, s neobycejne jiskrivyma ocima (mozna od kontaktnich cocek), znicehonic zmizel — jeho kreslo se totiz po stranach rozrostlo, boky se vytahly vzhuru a spojily v jakysi vejcovity kokon. Jeste nekolik osob zmizelo v takovych kabinach. Pripominaly nabobtnale sarkofagy. Co v nich delali? Ale s takovymi vecmi jsem se setkaval na kazdem kroku a snazil jsem se, abych se na ne netvaril hloupe, pokud se nevztahovaly primo na me. Zvlastni bylo, ze lidi, kteri vyvalovali oci na nas, kdyz se dovedeli, co jsme zac, bral jsem celkem lhostejne. Jejich ohromeni se me malo tykalo, prestoze jsem si ihned uvedomil, ze v nem neni ani spetka obdivu. Nesnesitelni byli spise ti, kteri se o nas starali — pracovnici Adaptu. Mne byl nejprotivnejsi, pochopitelne, doktor, Abs, protoze se mnou zachazel jako lekar s nenormalnim pacientem a predstiral, ostatne docela uspesne, ze ma co delat s clovekem temer docela normalnim. Kde to uz nebylo mozne — vtipkoval. Jeho bezprostrednosti a zovialnosti jsem mel zrovna po krk. Kdybychom se obratili s otazkou na nahodneho mimojdouciho, byl by prohlasil (jak jsme byli presvedceni) o mne nebo Olafovi, ze jsme mu podobni. Podivni jsme pro neho nebyli my sami, ale nase drivejsi osudy — ty byly nezvykle. Naproti tomu doktor Abs, jako kazdy pracovnik Adaptu, vedel nejlepe, ze jsme opravdu jini. Ta odlisnost nebyla vyznamenanim, ale praobycejnou prekazkou pri dorozumeni, pri nejprostsi vymene slov, ale kdyby jen to, i pri otevirani dveri, protoze kliky zmizely, tusim, asi tak pred padesati sedesati lety.
Ke startu doslo necekane. Gravitace se nezmenila ani o vlasek, do hermeticke kabiny nepronikaly zadne zvuky, po strope prebihaly stiny, a snad to byla mnohaleta rutina, stary instinkt, ktery mi najednou prozradil, ze jsme jiz v prostoru. Byla to jistota, ne domnenka. Napul jsem sedel, napul lezel, s natazenyma nohama, bez hnuti. Ale premyslel jsem vlastne o necem jinem. Nejak prilis ochotne mi dovolili prosadit svou. Ba ani Oswamm zvlast neprotestoval proti memu rozhodnuti. Namitky, jake jsem slysel od neho i od Abse, nemohly obstat — ja sam bych se byl zmohl na lepsi. Trvali pouze na jednom, ze kazdy z nas musi letet zvlast, samostatne. Ani mi nemeli za zle, ze jsem navedl ke vzpoure Olafa (beze mne by se urcite rozhodl zustat dele). To bylo prekvapujici. Cekal jsem komplikace, neco, co v poslednim okamziku zmari muj plan. Ale nestalo se nic, a ja jsem letel. Ta posledni cesta mela skoncit za ctvrt hodinky.
Bylo uplne jasne, ze vsechno, co jsem vymyslil, a take to, jak jsem se postavil proti nim, abych si vybojoval predcasny odjezd, je neprekvapilo. Reakci tohoto typu jiste meli v katalogu. Byl to stereotyp jednani, vlastni chlapikum meho druhu, opatreny v jejich psychotechnickych tabulkach prislusnym poradovym cislem. Dovolili mi letet — proc? Rikala jim snad zkusenost, ze si nebudu vedet rady? Ale co by se mi mohlo stat, kdyz cela ta „samostatna“ eskapada se omezovala na prelet z jednoho raketoveho nadrazi na druhe, kde na mne mel cekat nekdo z pozemskeho Adaptu, a vsechno, co jsem mel dokazat, bylo najit toho cloveka na urcenem miste.
Neco se stalo. Uslysel jsem podrazdene hlasy. Vyklonil jsem se z kresla. Nekolik rad prede mnou odstrcila jakasi zena letusku, ktera zpomalenym, automatickym pohybem, jakoby v dusledku toho, nijak zvlast prudkeho, odstouchnuti, ustupovala pozpatku mezi kresly. Zena opakovala:
„Nechci! At se me to nedotyka!“
Tvar kricici zeny jsem nevidel. Jeji pruvodce ji tahl za pazi a domlouval ji uklidnujicim hlasem. Co znamenala tato scena? Ostatni cestujici ji nevenovali pozornost. Uz po nekolikate se me zmocnil pocit neuveritelne cizoty. Pohledl jsem zdola na letusku, ktera se u mne zastavila; usmivala se jako pred tim. Nebyl to ciste vnejsi usmev povinne zdvorilosti, ktery zakryva rozcileni nad vystupem. Nepredstirala klid, opravdu nebyla rozcilena.
„Napijete se neceho? Prum, Extran, Morr, Cidre?“
Melodicky hlas. Zavrtel jsem hlavou. Chtel jsem ji rici neco mileho, ale zmohl jsem se pouze na stereotypni otazku:
„Kdy pristaneme?“
„Za sest minut. Neco k jidlu? Nemusite pospichat. Muzete zustat i po pristani.“
„Dekuji, ne.“
Odesla. Ve vzduchu, blizko meho obliceje proti operadlu kresla prede mnou, zahorel napis STRATO, jakoby napsany horicim koncem cigarety. Naklonil jsem se, abych se podival, jak ten napis vznikl, a trhl jsem sebou. Operadlo kresla nasledovalo ma zada a pruzne je objalo. Vedel jsem uz, ze se bytove zarizeni prizpusobuje kazde zmene polohy, ale stale jsem na to zapominal. Nebylo to prijemne — jako kdyby nekdo sledoval kazdy muj pohyb. Chtel jsem zaujmout drivejsi polohu, ale udelal jsem to zrejme prilis energicky. Kreslo spatne pochopilo a div se nerozlozilo jako postel. Vyskocil jsem. Takova hloupost! Musim se ovladat! Konecne jsem se usadil. Pismenka ruzoveho STRATO se zachvela a rozplynula se v jina: TERMINAL Bez otresu, bez vystrahy, bez svisteni. Nic. Zahlaholily vzdalene tony, jako trubka postiliona, mezi sedadly na konci ulicky se otevrely ctvery ovalne dvere a do kabiny pronikl temny, vse zaplavujici zvuk, jako sumeni more.
Hlasy pasazeru vstavajicich ze svych mist se v nem beze stopy rozplynuly. Sedel jsem dal a oni odchazeli,
