nemysli na ni jako na system dobre vymyslenych stroju. Uvedom si: kdyz jsme projektovali jeji budouci tvary, kdyz jsme predem promysleli nezbytnost a uzitecnost vsech jejich zarizeni, nemyslili jsme presto na to, co je jedine dulezite, totiz, ze GEA bude krome nasich tel jedinou casteckou Zeme, kterou vezmeme s sebou…“
Musel jsem napnout sluch, tak tise Yrjola mluvil. Zavany vetru a sumot vody kypici mezi kameny chvilemi smazavaly jeho slova.
„To neni obycejna raketa. Tvuj pohled se bude setkavat s jejimi stenami v prvem okamziku procitnuti, ve zdravi, v nemoci, pri odpocinku i pri praci — den za dnem, noc za noci. Tak tomu bude po cela leta. Tyto stroje, tyto kovove steny, tyto kameny zde, voda, stromy a vitr, to bude jediny vzduch pro plice, podivana pro oci. Pravda, uboha, tesna, sklicujici, ale — pozemska. To bude nikoli tvoje raketa, doktore, nybrz tva zeme, tva vlast.“
Odmlcel se.
„Tak to musi byt a tak se to musi stat… jinak ti bude velice tezko. Velice zle a velice tezko. Vim, ze mi to nereknes, i kdyby ses skutecne zalekl a ze od cesty neustoupis, protoze bys to nedovedl. A proto zalezi na tobe, bude-li tato cesta — spise zivot — nejvyssi svobodou nebo nejtezsi nutnosti. Neuplynulo jeste patnact minut, ale to je vsechno. Rekl jsem ti to proto, ze… Mam mluvit dal, nebo chces, abych tahl ke vsem certum?“
„Mluv, Yrjolo!“
„Vis, tusim tak trochu, proc jsi prisel mezi nas sam. Nerad si vybiras a vzdycky bys chtel prozit dve moznosti tam, kde je misto pouze pro jednu… Ale ted uz mi hlasite nadavas?“
„Vis, ze ne.“
„To je hezke. Poslouchej, tys porazil Mehillu?“
„Copak to ma…“
„Ma. Porazils vsechny, pravda?“
„Ano.“
„Podej mi ruku.“
Podal jsem mu ruku; stahl me zpet. Balvan, na nemz jsme sedeli, dotykal se sousedniho. Kdyz jsem pohledl vzhuru, videl jsem ohromnou kamenitou plan, tahnouci se az k vrcholu rozloziteho horskeho hrebene. Potok tekouci uzlabinou se leskl jak stribrny hadek. Yrjola priblizil mou ruku k sousednimu balvanu. Cekal jsem, ze se dotknu jeho drsneho, chladiveho povrchu. Avsak prsty pronikly kamenem jako vzduchem a narazily na plochy kov. Pochopil jsem, prave tudy vedla hranice parku, tady koncily skutecne stromy a balvany a zacinalo jejich pokracovani vykouzlene videoplastikou, vzdalene lesy, zachmurene nebe, hory nad nami… vsechno.
„A ten potok?“ zeptal jsem se, ukazuje na hadka nahore, ktery vypadal jako pocatek vody bublajici mezi kamenim.
„Ten pod nami, to je ten nejskutecnejsi potok na svete: muzes se v nem vykoupat, kdykoliv po tom srdce zatouzi,“ odpovedel Yrjola, „ale ten nahore, nu coz, budu citovat tva slova: dokonala iluze.“
Pustil mou ruku. Byl to pohled dosti neobvykly. Paze byla az po loket zaborena do balvanu, ktery ve skutecnosti neexistoval. Zrak lhal hmatu. Vytahl jsem ruku, a kdyz se vynorila, nabyla iluze sve predchozi plnosti.
Kdyz jsme odchazeli z parku, zeptal jsem se inzenyra:
„Odkud me tak dobre znas?“
,Ja te vubec neznam,“ odpovedel. „Rikal jsem dnes tobe to, co jsem pred nedavnem rikal sam sobe.“
„Presto vsak o mne vis…“ Usmal se tak, ze jsem nedokoncil.
„Vim o tobe vselicos, ale to je neco docela jineho. Musim to prece vedet. Jsem panem nad stroji, ale pritelem lidi.“
„Zminil ses predtim o zavodech. Da se tady behat?“ „Ovsem, zavodni draha vede okolo parku. Tezko bys nasel lepsi. Budeme behat… dost mozna, ze me porazis, ale docela jiste to neni… Ja beham kratsi trati: tri a pet kilometru.“ Podival se na mne, usmal se selmovsky a dodal: „Ale porazis me, budes-li opravdu chtit…“ Odmlceli jsme se, Yrjola promluvil, teprve kdyz jsme vystupovali z vytahu ve ctvrtem poschodi.
„To vsechno jsou slova, pouha slova. Rikame, ze to bude tezke, ale tusime vubec, co to znamena? Civilizace nas zchoulostivela jako sklenikove plody, jsme baculati, cervenoucci, ne dost dobre vyuzeni v dymu pekel!“
„Co porad ma s tim peklem,“ blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem rekl:
„Nejsme tak docela sklenikove plody, jak rikas… A rozhodne neni mozne rikat o tobe, ze jsi baculaty.“
„To vsechno nam jeste ukaze budoucnost. Zatim jen tolik: budeme delat, co dovedeme, pravda?“
Zavrel jsem na souhlas oci, a kdyz jsem je otevrel, Yrjola zmizel, snad ho sebral jeden z tech certu, ktere mel stale na jazyku. „Jako kdyby sam byl pouhym videoplastickym klamem,“ napadlo me a tato myslenka vyvolala trpky usmev.
Zeptal jsem se informatoru na cestu a sel do nemocnice.
Opet kratka cesta kabinou vytahu, napred vzhuru, pak dlouhou naklonenou sachtou mezi mlecnymi a opalovymi stenami. Chodba vedouci do nemocnice byla uzsi nez koridor nad parkem, barvy kremove zlate, s modrou malbou, jako kdyby na stenu dopadaly stiny listu vrzene sluncem. Okna zadna. Buhvi jak to bylo udelano, protoze stiny se prece docela zrejme pohybovaly a vlnily jako ve vetru. Prekvapeni tady bylo hodne. Nektera mi pripadala — pro muj vkus — ponekud prilis teatralni.
Byt, ktery mi byl pridelen, jsem rychle prosel; nekolik nevelkych, svetlych pokoju, pracovna s okny vedoucimi na more — samozrejme videoplasticky klam. Napadlo me, ze to bude vyvolavat stesk tim silnejsi, protoze jej nelze ukojit, ale snad prave to je treba.
Od nemocnicnich salu deli muj byt jakasi klenuta sin. Uprostred, v majolikovem kvetniku zasazenem do podlahy, stoji tezka cerna araukarie. Jeji jehlicnate ruce sahaji daleko do mistnosti, jako kdyby se snazila dotknout mimojdouciho a pripomenout mu tak svou existenci. Dvojitymi dvermi se vstupuje do maleho salu. Je tam mnoho skrinek ve zdi, paprskove sterilizatory, vetraky, v postrannich vyklencich pokrytych mlecnym sklem chemicke mikroanalyzatory, sklo, retorty, elektricke horaky. A v sousednim vetsim sale belost jeste neposkvrnenejsi. Pristroje trpytici se jako rtut, kresla z plastickeho porcelanu polokruhovite rozmistena, vysoka okna s pohledem na sire prostranstvi, porostle zralym, tezce se vlnicim obilim.
Naklonena plocha na druhem konci salu usti do velke matove steny; nevstoupil jsem, protoze jsem uhodl, ze je za ni vlastni operacni sal. Za mlecnou stenou se neurcite rysovaly tvary pristroju a chirurgicky stul podobny mostu s jednim obloukem.
Kdyz jsem prichazel k nejblizsim dverim, uslysel jsem za nimi kroky, nepochybne zenske — byly totiz drobne a lehke. Zastavil jsem se. Blahova myslenka: „Tam je Anna!“ Okamzite jsem ji potlacil a vstoupil jsem. U velkeho okna, obracena ke mne zady, stala zena v bilem. Za jejimi zady se tahla v radach snehobila luzka, oddelena deskami opalisujiciho safiru, ktere sahaly az do stropu. Zena byla tak vysoka jako Anna a velmi mlada; tmave vlasy tvorily bohate prstynky a kadere. Skutecnost, ze se neobratila pri zvuku mych kroku, po druhe nechala vzplanout nadeji: po druhe uz jsem ji nedovedl potlacit, nemel jsem sil.
„Anno…“ zaseptal jsem neme.
Nemohla to zaslechnout, tim jsem si jist, avsak podivala se na mne. Bylo to nejake nezname devce, nikoli Anna. Hezci nez Anna. Ale ja, kdyz jsem k ni sel, jeste jsem hledal v teto nezname tvari rysy te druhe, jako bych chtel sve sny promenit ve skutecnost.
„Ty jsi lekar?“ zeptala se, opirajic se nehybne o rimsu okna.
„Ano.“
,To jsme kolegove,“ rekla. „Jmenuji se Anna Ruysova.“
Zachvel jsem se a pozorne jsem se na ni zadival. Nesmysl. Nevedela samozrejme nic, cozpak takove jmeno ma pouze jedina zena na svete?
Usmala se a zaroven zamracila, protoze si nespravne vykladala kratkou odmlku.
„Jsi zklaman doktore?“
„Ne… samozrejme… ne, ne,“ rekl jsem a maskoval rozpaky usmevem, „nejak jsem si spletl tve jmeno se jmenem tveho otce.“
Chvili jsme mlceli.
„Ted zde nemame co na praci, vid?“
„Ne,“ rekla nejiste, tak trochu jako male devcatko. Pristoupila k luzku, najednou se zamyslila nebo zahledela do prazdna a uhlazovala na povleceni neexistujici zahyb.
„No, kdyz neni co delat… muzeme si jenom prat, aby tomu tak bylo stale,“ rekl jsem.
Zase jsme se oba odmlceli; na kratkou chvili jsem se zaposlouchal do ticha tak hlubokeho, jako kdyby v cele rakete vladl naprosty klid; vzpomnel jsem si vsak na halu letiste plnou ruchu. Je to tedy pouze dobra zvukova
