do prave paze, tesne nad loket. Objevi se prvni krev a ta drzounka nebude moct par nedel vzit mec do ruky.
Natalie vsak velmi rychle pochopila, o co tady jde. Zjistila, ze vsechny Katerininy seky jdou na krk a hlavu a jedine bodnuti slo na srdce. Prvni krev Katerinu nikterak neuspokojovala. Bojovala vsak velmi zakerne. Nikdo jiny by ji nepodezrival z toho, ze bojuje na smrt. Natalie mohla prisahat na cokoli, ze Katerinin erb nezna. Napul zapomenuta rodova msta? Ale to se musi ohlasit predem… Takze? A znova miri na hlavu!
A zase!
Ted uz Natalie nemela nejmensi pochyby. Pred sebou ma velmi dobre vycvicene najemne vrazedkyne. Metoda do prvni krve je jednoducha.. Vrazedkyne se pokousi o neobratna bodnuti. Pritom vi, ze budou odrazeny. Ale do smrticich dava veskere sve umeni. Pri dobrem vycviku se to da udelat tak, ze nikdo z pritomnych nebude mit nejmensi tuseni a zabijak drive nebo pozdeji dosahne sveho. Nahoda. Souboj je souboj. Katerina i ten vycvik ma. Natalie ne. Umela se bit bud do prvni krve nebo na smrt.
Bud to, nebo ono. Jestli se ted zacne branit proti zaludnym uderum vazne, vsechny rytirky si budou myslet, ze se smrtelnym soubojem si zacala Natalie. A to se potom bude, v pripade Katerininy smrti, muset bit s vetsinou rytirek tady v sale. Samozrejme ji nektera z pritelkyn bude branit, ale…
Tak co delat? Katerinina druzka to uz ma za sebou. Stoji u steny a drzi se za krvacejici zapesti. To je silene. Natalie by vyrostla z kuze, kdyz ma jenom zranit protivnika, ktery je pevne rozhodnuty ji zabit.
Nebranila se uderu, jen mu uhnula. Znova. A jeste jednou. Rinkot mecu, ostre srazky. Boj. Natalie koutkem oka zahledla neci prekvapenou tvar. Cozpak se uz nektere zacinaji dohadovat a chapat, co se deje? Co delat?
Aha! Musi proti Katerine obratit jeji zenskost, tedy silu. Je vyssi a masivnejsi. Jenze Natalie je pohyblivejsi. Uhybat. Uskakovat. Unavovat. Zdrzovat. Tak. Pirueta na podpatku. A jeste. Tenhle uder odrazime a dvema uhneme. At se to zlombidlo vzteka a nechape oc jde. A vzteka se. Ted se odkryje. A mas to!
Bodnuti podle vsech pravidel sermirskeho umeni a soubojoveho kodexu. Temna skvrna na modrem rukavu, krev na zapesti protivnika, a nenavidejici oci.
Natalie ztezka dychala. Narovnala se vsak, pozdravila mecem: „Konec, me damy!“
V tom okamziku kockovite uskocila stranou. Mavla mecem skoro automaticky. Stacila ostrim odrazit kratkou dyku, pratelsky pozdrav od Katerininy pritelkyne. Neslychane poruseni soubojoveho kodexu. Okamzite ji chytilo nekolik rukou. Jenze stale jeste neni konec. Chysta se neco podivneho. Katerina prehodila mec do druhe ruky a byla pripravena bojovat. Dve ci tri rytirky byly ochotne pridat se na jeji stranu. Jine jim v tom chtely zabranit. Po cele mistnosti se zablyskly zbrane. Jeste chvilku a sal se rozdeli na bojujici dvojice a vypukne…
„Klid me damy! Prvni, kdo si neco zacne…“
Obnazene zbrane se nerozhodne sklonily. Jine jeste neopustily pochvy.
Do stredu mistnosti vysla Sandra z doliny Minu. Sede kadere ve vlasech, surova zenska tvar starsi rytirky. Jeden z nejlepsich mecu Stastne Imperie a nejvetsi pecovatelka o kodex cti. Hluk okamzite stichl.
„Nejak se mi zda, ze tady nejde o cestny souboj. Vubec se mi to nelibi,“ podivala se na Katerininu pritelkyni tak, ze couvla nejenom ta, ale i vsechny kolem ni. „To mate proti sobe neco rodoveho?“
„Ne,“ vymackla ze sebe zachmurene Katerinina pritelkyne.
„Tak v tom pripade proc? Copak nevis, ze za takovou vec se budes muset odpovidat pred mestskou radou rytirek?“
„Vim,“ procedila ranena mezi zuby.
„Takze co?“
„Zodpovim si to,“ udelala krok kupredu Katerina. „Protoze takove, vcetne jejich zbrojnosek, takove muzne, ktere vypadaji jako proutky, jenom delaji hanbu rytirstvu!“
„Na jakem podklade?“ zeptala se ledovym hlasem Sandra. „Na jakych zakladech stavis? Rytirka, to je clovek pochazejici ze slechtickeho rodu, ktery si vyslouzil zlate ostruhy a dodrzuje kodex. Zridkakdy, opravdu jenom zridka, se mezi rytirkami naslo, at se vam to zda divne nebo ne, i par muzu, kteri se diky vrtochu prirody narodili plni zenskosti a meli dostatecnou silu, aby mohli nosit brneni a vladnout mecem. Letopisy jim rikaji amazonove. Takze, jak je vidno, dokonce i muzi, stvoreni zakonne slabeho pohlavi, mohli byt rytirkami. Proc tedy neci postava ve vas vzbuzuje takovou zlobu?“
„Protoze je jeste navic cernoknezka!“
„Lez a pomluva,“ rekla Natalie. „Myma rukama proslo jenom to, co na sobe neslo Pecet loajality knezek Velikeho Bre. Stare rukopisy, ktere nemaji nic spolecneho s cernokneznictvim, potrebuji k…“
Preziravy usklebek Kateriny a jeji pritelkyne, to byla posledni kapka, kterou cise pretekla. Chandra poslednich dni, nespokojenost se sebou, dnesni souboj, to vse se propletlo do jedineho bezhlaveho vzteku. Natalie poposla kupredu. Natahla ruku pred sebe. Bodla se spici kinzalu do ukazovacku a prstem prejela po ostri mece. Na jeho zrcadlove se blystici oceli zanechala rudou smouhu. Zdvihla mec pred sebe hrotem dolu. Nastalo hrobove ticho. Vyplyvalo to z ucty k Prisaze Zeleza a Krve. V tom neuveritelnem tichu pronesla Natalie svou klatbu jasnym a ostrym hlasem. Peclive vyslovovala kazde slovo:
„Ja, Natalie, knezna z horskeho vybezku Ulu-Gemu, prostredni dcera z rodu Druhych Sekretarek, prisaham na zelezo a krev, ze projevim hrdinstvi, ktere jeste nikdo prede mnou nedokazal. Prisaham, ze dojdu k Zapadnimu mori, kam se vecer ponoruje Tvar Velikeho Bre. Bud brehu dosahnu, nebo zemru! Legendy rikaji, ze vody Zapadniho more jsou slane. Okusim tu vodu!“
Nebyl tady nikdo, kdo by byl lhostejny. Dokonce i nepritelkyne mely oci do kulata vytrestene uctivym strachem. Samotna Natalie citila opojnou lehkost duse a tela. Nakonec se prece jenom rozhodla. Spalila za sebou vsechny mosty. Odrizla si vsechny cesty k ustupu. Vzdat se rytirske prisahy, to by znamenalo vyskrtnout se navzdy ze seznamu rytirstva. Neni co resit. Je rozhodnuto, bude putovat na zapad, bude sledovat Tvar Velikeho Bre.
„No tak co, vsichni jsme slyseli prisahu,“ rekla zamyslene Sandra. „Vratme se k veselici, rytirky. Preji ti hodne stesti a uspech, mila Natalie. At te chrani Veliky Bre.“
Vsechno se vratilo na sva mista. Odtahly stoly zpatky, zapalily svicny. Za okny se na mesto spoustel soumrak. Mihali se sluhove, otirali rozlite vino, sbirali okousane kosti a prinaseli plne dzbanky. Zacinkaly pohary. Uprostred velkeho ramusu septla Sandra Natalii do ucha:
„Jeste si spolu promluvime. Nejlip v noci. Dneska to vsak neni mozne.
Lepsi to bude zitra…“
Natalie se na ni nechapave podivala, ale Sandra uz odchazela. Jeji hrde zdvizena sedivejici hlava proplouvala mezi uctive se rozestupujicimi mladymi rytirkami. Natalie take zamirila k vychodu. Nemela nejmensi chut nekoho videt, dokonce ani sve pritelkyne ne. Uz nebyla tady uprostred toho viru, ktery byl vlastne tisinou v zatocine zivota, kde se jakykoli priboj rozbijelo pevne brehy, kde jakakoli boure mela sve hranice. At ji padne na dusi hrich hrdopyska, ale Natalie se uz nemohla pohybovat mezi temi brehy, od jednoho k druhemu, od praveho k levemu, jako vyplaseny ptak, ktery se dostal do male mistnosti. Musi si prece najit otevrene okno, vletet do nej, nebo…
Stoupala po schodech. Pochva dute cvakala o drevo a schodiste se ji zdalo nekonecne jako smutek. Nakonec koncilo, ale smutek ne.
Znamy chlapec ji sel vstric. Natalie se unavene usmala, objala ho, pritahla si ho k sobe a septla mu do zruzoveleho ouska:
„Jdeme, chlapecku?“
Vyklouzla z postele, natahla na sebe dziny a tichounce prosla zaplavou tmavorudeho mesicniho svetla k otevrenemu oknu. Sedla si na siroky parapet.
Dnes byl uplnek. Mesic visel nad strechami, nachovy a jako vzdycky ohromny. Mel v prumeru vic nez dva metry. Plny tmavych skvrn, svetle cervenych kruhu a pasu. Ostra strecha vedlejsiho domu se rysovala jako hrot kopi na mesicnim pozadi. Rikalo se, ze kdysi davno byl Mesic daleko mensi a mel jinou barvu. A take se rikalo, ze jeste driv neexistoval vubec. Povidalo se i o tom, ze na Lune zili lide, jenom byli stihlejsi a vyssi. Mluvilo se take o tom, ze slovutna Helena, rytirka Hnedeho jestraba, tam odletela na ohnivem draku, cimz se vysvetlovalo jeji zahadne zmizeni. Take se rikalo, ze tam neziji lide, ale carodejove, vedmy a nestvury. Mluvilo se take o tom, ze existuji kletby, ktere dovoluji videt Lunu uplne obrovskou. Povidalo se…
Byly to divci pohadky, legendy, utajovane predpovedi hereticek. Je toho tak malo, malo! Obcas byla Natalie schopna prodat svou dusi i Holohlavemu Chru, jenom kdyby za ni ziskala Vedomosti a ne jenom ty obycejne povidacky. Najit neco, cemu by se dalo verit, opravdovsky verit, ze to existovalo jeste pred Temnotou. Archeologove…
Natalie se otrasla pod prilivem heretickych myslenek. Najednou ji bylo hrozne. Co kdyz Holohlavy Chru uciti jeji myslenky a prijde? Jak vypada? Co udela s jeji dusi? Co kdyz jeji duse uz davno zahynula vzhledem ke spojeni s Archeology?
