„Ty jsi snad spadla z jahody na znak… Nedelej si ze me srandu, Natalko. Vubec o tobe nepochybuju, ale pro takovy boj se vubec nehodis. Absolutne. Jenom mi budes prekazet. Musim jit jenom ja sam. No? Jsi preci rytirka. Takze vis, o co jde. Nebudeme se dohadovat. Dobre?“
City v ni vybuchly jako vichrice. Chtela se rozcilovat, hadat. Ale podivala se mu do oci, a pak sklonila hlavu. Mel pravdu.
„Dobre,“ rekla tise.
„Chytra holka. Vezmi si pro vsechny pripady tuhle pistoli. Jestli se neco nepovede, bezte do Kiteze. Dokonce i kdyby… Tam nahore provedou vysetrovani a na vsechno se prijde… Tak rakety stejne vzletnou… S tim svym piskletem projdes skrz ochranu. Nejlepsi by bylo odejit ted hned.“
„Ne,“ rekla Natalie a divala se mu do oci.
„Dobre. Jenom se do toho nemichej. Krucis, skoda ze nemam cas, ale ten psi syn se nesmi vzpamatovat…“ Kapitan ji pritahl k sobe a polibil. Zaklonil se a podival se ji do oci. „Mimochodem, jmenuju se Alexej.“
Natalie stala vedle kvetinoveho zahonu s zarivymi neznamymi kvety a mec mela opet u pasu. Divala se, jak dve postavicky odchazeji k nizke sedive kupoli. Ta prvni mela svazane ruce. Pak se otevrely vypoukle dvere a obe zmizely uvnitr. Dvere se za nimi zabouchly. Minuty ubihaly loudave, jako oblacky po nebi, kdyz neni vitr.
Natalie se uz presvedcila o neexistenci bohu, ale ted se modlila k zemi a vetru, ohni a vode. Modlila se vsi silou sve duse, aby se vsechno povedlo, aby jeji mily zustal nazivu, aby se svet zachranil. Spis ani ne tak sluchem, jako srdcem uslysela v tizivem tichu kratkou davku ze samopalu. A jeste jednu. Pak jednotlive vystrely. Potom vsechno ztichlo. Strasne dlouho se plazily minuty, kdy ticho rusili jenom frkajici kone a oblaka tise plynouci po nebi.
Najednou klidnym vzduchem, nasycenym vunemi neznamych kvetu, zahrmel zelezny, nelidsky hlas:
„Startovni pohotovost! Vsichni opustte startovni plochu! Odpocitavani! Osmnact! Sedmnact! Sestnact! …“
Jak to chapat? Jako vitezstvi, nebo konec vsech nadeji? Natalie to nevedela. Nespoustela oci z sedive kopule a okouzlene poslouchala zelezny hlas, ktery odpocitaval stale mensi cisla. Svuj rev ukoncil neznamym slovem:
„Zero!“
A zahrmelo! Rachot se ozval kdesi hlub oko v zemi, jako kdyby se odtamtud na svetlo a slunce drali nejaci neznami obri. Rachot se valil hutnymi vlnami, zaleval vse kolem. Cely svet se stal hukotem a hrmenim. Bylo to tak strasne, ze se Natalie ani nedokazala vylekat. Cely svet, vcetne ni, ztuhl hruzou. Strnula a do tvare se ji oprel poryv horkeho vzduchu. Tam, daleko vepredu, v rachotu a pulzujicim hluku, v rostoucich.oblacich husteho tezkeho dymu, se nad zem zdvihaly obrovske cerne veze. Vzletaly vys a vys. Zanechavaly za sebou siroke, bile, nadychane stopy, jako kdyby se kouzelny les stromu velikanu najednou odebral na nebesa a vlekl za sebou sve krehke koreny.
Slzy stekaly Natalii po tvarich. Veze stoupaly stale vys a vys. Bile pruhy se stavaly nekonecne dlouhymi, jako kdyby se nekdo obrovskou jehlou snazil sesit zem i nebe. Uz vubec nebylo videt veze, i rachot utichl a nescislne bile stopy jsou stale tenci a tenci. Natalie pochopila, ze tohle je vitezstvi, ze svet zustane takovy, jaky byl, i kdyz uz nikdy nebude jako driv.
V tichu, ktere se ji zpocatku zdalo strasne hlucne, Natalie uslysela, jak se za jejimi zady zmitaji a rehtaji kone. Nevrhla se k nim. Veskerou pozornost zamerila na bunkr. Zdalo se ji, ze v kupoli se opet strili. Ano, zadne pochybnosti.
Nevedela to jiste, ale verila, ze zvitezili. A proto uz jeji pritomnost v boji nebyla nevhodna. Protoze boj malokdy konci po vitezstvi.
S jeste nezaschlymi slzami a mecem v ruce, s vzteklou nadeji v srdci, vykrocila ke kupoli.
