zelezne stenani. Mraky ptaku se rozletly na vsechny strany.
Natalie si zacpala usi. Kone nepokojne preslapovali. Vyti ustalo. Leva kotva se nekolika trhavymi pohyby posunula vys, ale do puvodni polohy se stejne nedostala. Lod se otocila, ukazala celou delku leveho boku,
rozbita kulata okna kdysi bile budovy na zadi, jakesi prorezavele pristroje na jeji strese, roztazene horizontalni pruhy, kyvajici se utrzena lana, sikmo visici zachranne cluny.
Z vysokych pismen na boku zustaly jenom zbytky, ktere se nedaly precist.
„Kde jsou lide?“ nechapave se zeptala Natalie. „Ani jeden se neukazal.“
Znova se ozvalo kratke zavyti, neprijemne a skripajici. Lod mizela k obzoru a brzy jim zmizela z dohledu.
„Tam uz davno nejsou zadni lide. Ani jeden. Videla jsi, jak byla opustena?“
„Jako prizrak,“ souhlasila Natalie. „Ale existuji prizraky veci?“
„Dokonce byvaji i prizraky ideji, Natalko… Mozna, ze vyplula jeste pred vasi Temnotou. Automatika. Myslim, ze takove lode byly uz v dobe, kdy jsem ja…
„Chtela bych vedet, jestli je to pro nas dobre, nebo spatne znameni?“
„Zadne,“ nastvane sykl Kapitan. „A vubec to neni znameni. Proste stara rachotina, ktera se toula sama od sebe… Pojedeme?“
Brzy se pred nimi objevilo klubko prachu. Kapitan se pro vsechny pripady poradne zabalil do plaste, pod nimz skryval zbrane a obleceni. Podival se do dalekohledu:
„Jezismarja, jeste jeden metalista se sem riti!“
Vstric jim pomalym cvalem jel opravdovy rytir. Muz. Prilbu mel skoro prave takovou, jako mela Natalie. Nad hlavou se mu kyvala spice kopi. Stit mel zeleny a na nem namalovane fantasticke stribrne zvire. Na sisaku se mu skvel zlaty kohout.
Jakmile je uvidel, zastavil kone. Uplny kluk, prvni vousy se mu zacinaly klubat pod nosem. Na Natalii se dival bez jakehokoli udivu, viditelne ji bral jako neco zcela normalniho. Natalie uz ze zvyku polozila ruku na rukojet mece. Ukosem se podivala na Kapitana a okamzite se vzpamatovala. Na to neni cas…
Rytir potrasl neprilis sebevedome kopim a krikl preskakujicim basem: „Vive l'imperieur de Gaulle!“
„Fuj tajbl,“ odplivl si Kapitan. „Je to presne ten kohout. Jak to tak vidim, tak zde Gaulla udelali imperatora.“
Natalie mela velkou chut ukazat tomu klukovi kdo je kdo v techto krajich. Jenom tak zlehynka, drobna pranice… Ale Kapitan ji pohrozil prstem. Pak krikl v jazyce, kteremu nerozumela. Avsak rytir kupodivu ano a Kapitanovi odpovedel. Pri tom sam vypadal dost prekvapene.
Po kratkem rozhovoru slezli oba z koni, pricemz si Kapitan ihned zapalil, coz na cizozemskeho rytire udelalo velky dojem. Natalie zustala v sedle a trpelive cekala, zatimco se mezi sebou zive bavili a pri tom si pomahali gestikulaci. Rozloucili se docela pratelsky. Rytir vyskocil na kone a uctive se Natalii uklonil. Vyuzil vsak okamziku, kdy se Kapitan obratil a udelal grimasu, ktera nepokryte Vyjadrovala litost, ze se jejich setkani odehralo tak nerytirsky. Natalie na nej vyplazla jazyk. Pri tom vsak ji prislo strasne lito, ze si s nim nemohla zmerit sily. Nafoukl se a tvaril se nesmirne hrde a odjel tim smerem, kde hodinu cesty sumel trh. „Kdo to byl?“
„Francouz,“ odpovedel Kapitan. „Ten uplne nejopravdovejsi. Podle me sem prijel z Marseille, jestli jsem mu dobre rozumel.“
„To je kde?“
„To je skoro u sameho kraje pevniny. Musela bys jet tak mesic. Je to tam u nich stejne jako u vas, zamky, hrabata… Poslal jsem ho na trh. Tam si uz nejake dobrodruzstvi najde pro cest te sve Jeanny de nebo du? Pekne oprskly chlapik…“
„To znamena, ze za Utesem neni zadna stastna zeme?“
„Presne tak. Nejzajimavejsi je, Natalko, ze nas obrneny pritel se pokusil prodrat se k doupeti tveho Thora. Strasne byl nastvany, ze tamni potvory nechteji bojovat s rytiri. Zjistil, ze to vlastne zadni netvori nejsou. Jde jenom o prizraky. Dokonce se dostal az k sitce, o niz s tebou mluvil Thor. Nastesti mel nas kohoutek dost rozumu, aby na ni z dalky hodil kinzal. Dovedu si zive predstavit, jaky to musel byt vyboj…“
„Podivej, pahorky,“ rekla Natalie. „I vezicku je videt.“
Zabocili doleva a projeli mezi dvema kopci. Na pravem se tycila bila vezicka.
„To vypada na radar,“ rekl Kapitan. „Urcite to bude radar…“ „Poradne se zabal do plaste, Vseznalku, je ti videt samopal…“
Kone se zarazili. A bylo proc. Neznamo odkud, vyrostl pred nimi obrovsky cerny pavouk s rudyma ocima. Byl chlupaty a vysoky jako vez. Straslive zubate celisti by prekously jednim hryznutim kone. Roztazenymi tlapami by objal mensi pevnost.
Kdyby se s takovym strasidlem Natalie setkala pred zacatkem sve pouti na zapad, zmizela by odtud tryskem a vubec by se za to nestydela. Ale ted… Dobre se podivala a vsimla si, ze se pavouk vubec nehybe a nepohne se na nem ani vlasek. Prizrak. Ale prece jenom je neprijemne skrz nej projet. Kone se zapreli a nestvuru museli objet stranou.
Presne timtez zpusobem minuli obrovskeho zeleneho draka a dalsi tri monstra, pro nez Natalie ani nemela jmena. A i kdyby je ony nestvury mely, bylo by nejlepsi okamzite je zapomenout, aby se nahodou nekdy neobjevily ve vasich snech. Potvory byly vypocitane na lehce vylekatelne mistni obyvatele, kteri nemeli sve rytirstvo. Cizi rytiri sem zrejme nezajizdeli tak casto, protoze na ne, by muselo cekat neco poradnejsiho.
Nakonec dojeli ke kovove siti siroke asi pet a pul metru. Lezela na jakesi zelene podlozce.
„To je dobre udelane,“ rekl Kapitan: „Stoupni na to nozkou a…“ Hodil pred sebe kinzal. Nic se nestalo. Klidne zustal lezet na sitce. „Muzeme jet?“ zeptala se Natalie.
„Muzem. Zrejme ta tvoje krabicka dalkove vypina proud.“
„Ach jo,“ zalostne si povzdychla Natalie. „Jestli se ja nekdy dokazu naucit vsechny tyhle chytrosti?“
Kapitan se nahnul ze sedla a zdvihl kinzal. Snazili se jet co nejbliz u sebe. Sitku prejeli, aniz by ji kopyta koni jakkoli poskodila. Rozhledli se. Pas modrych pruzracnych kloboucku, vyrustajicich jakoby ze zeme, vedl smerem k obzoru. Bylo videt, ze uvnitr neco je.
„Zrejme to budou reflektory. Orientace pro nocni pristavani. Velice se to tomu podoba. A co je tamhleto? Podivame se?“
Zelene pole pokryvaly jakesi podivne cerne strisky. Nebyly vyssi nez lidem po kolena, siroke tak devet nebo deset metru. Natalie jich napocitala dvacet ctyri, pak mavla rukou, protoze se spletla. Bylo jich prilis mnoho.
„Nemuze nas videt? Neuvidi z domu, ze jsme sjeli z cesty?“ zeptala se Natalie.
„Prece neni kouzelnik. Nema smysl vsude stavet kamery. Vzdyt se tady citi v uplnem bezpeci,“ Kapitan nemohl odtrhnout oci od strisek. „Tohleto, smrdi balistickymi…“ ukosem se podival na Natalii, ktera mela otevrena usta. „Je to dlouhe vysvetlovani, Natalko. Radsi prece jenom pojedeme na navstevu. „
V nevelke vzdalenosti od strisek stala nizka sediva kupole s uzkymi vodorovnymi skvirami misto oken. Na jejim vrcholku staly jakesi sitovane veci.
„Rozumis tomu alespon trosku?“ zeptala se tise Natalie.
„Ze vseho se to tady nejvic podoba raketove zakladne. Dokonce mam i predstavu k cemu by. to mohlo slouzit. Aha, tamhle je jeho specialni domecek. Ten tvuj vudce komancu se tu usadil s co mozna nejvetsim pohodlim.“
Bila prizemni budova s vysokymi okny stala uprostred zahrady. Obklopovaly ji vysoke stromy se zarivymi neznamymi kvety. Nedaleko byl ohromny ovalny bazen. Kolem nej nekdo rozestavil kresla. Na kovove konstrukci byla natazena pestrobarevna latka. Od domu tise znela prijemna hudba.
„Zaridil si to tady docela prijemne,“ rekl Kapitan. „Nekde jinde budou asi stat podobne domy, ale tady zrejme bydli on sam…“
„Co budeme delat?“
Ted mu zcela a jednoznacne priznavala vedeni a vubec ji to nemrzelo.
V tomto okamziku mela jine, podstatnejsi starosti.
„Klidne vejdeme dovnitr,“ rekl Kapitan. „Tady by nemel mit zadnou ochranu. Neni proc. Jestli ma zbran, tak ji ma schovanou nekde ve stole. Je az nenormalne sebevedomy a jeho myslenky se pro tuto chvili ubiraji uplne jinym smerem. Bude se me snazit co nejdriv uklidit nekam do kuchyne a tam me zavrit…“
„To by se mu docela podobalo,“ rekla Natalie.
„Tak vidis. V pohode vchazime, dame si caj a vedeme prijemny rozhovor. Tedy ty ho vedes.. Jakmile uvidime, ze nastala vhodna chvile, prevezmeme iniciativu. To bude asi tak vse. Kdo vi, jak vypadaji jejich zbrane, takze mu
