zlatym retizkem na Nataliine siji. „Tak nejak si myslim, ze mam plne pravo nosit to jmeno.“
„Nejses nahodou blazen?“
„Ani nahodou,“ odpovedel s plnou vaznosti. „Blazen je clovek, co si pripisuje moc, kterou nema. A jestlize zavisi na jednom jedinem cloveku, jestli spadne Luna na Zemi nebo zustane na nebi, tak takovy clovek ma plne pravo nosit jmeno Thor. Co si o tom myslis?“
„Zni to smysluplne,“ usmala se Natalie. „Jenom by to chtelo jeste nejake dukazy…“
Vzal ji za ramena a zdvihl z kresla. Stali proti sobe. Natalie se mu uprene divala do oci a snazila se uhadnout, co je v jeho slovech pravda a co samolibost. Jasne ji bylo jedno — je to velmi silny clovek, ktery je presvedceny o svych schopnostech. I takovy Jarl pred nim chodi v pokleku, a to je na prvni pohled suveren az na pudu. Nebo se prodal za zachranu zivota?
Zrejme pochopil jeji pohled uplne jinak. Pritahl ji k sobe, silnou rukou ji uchopil za zatylek a polibil ji. Pustil ji jeste driv, nez se rozhodla, co ma udelat. Prohledl si ji rozpalenym pohledem.
„Dukazy! Chces je videt hned ted? Poletime z tehle krysi nory ke mne domu. Neni to odtud daleko. Chces letet vzduchem?“
„Nemuzes na me takhle rychle,“ rekla Natalie. Vypada to, ze nalezla jedinou moznost, jak se k nemu chovat. „Mozna, ze jsi rovny bohum, ale ja na tohle nejsem zvykla. Mam svou hrdost,“ obdarila ho okouzlujicim usmevem. „A taky jsem trosku svehlava, to mi musis prominout. Nezapomen, ze jsem knezna Imperie. Takze se nesmis divit. Prijizdim tehdy, kdy se mi zachce a ne kdyz me nekdo chyti za loket na ulici, jako ty jarmarecni… Sam prece uporne opakujes, ze nemas zajem o nejakou hracku.“
Nevedela ke komu, ci k cemu se prave nyni modli, aby jeji vzhled a usmev dotvorily potrebny obraz — velmi chytra, ale svehlava knezna, ktera je lehce okouzlena divy a vyvedena z miry nadchazejicim zanikem sveta, avsak nevrhne se o zlomkrk do naruce sveho budouciho pana. Ostatne do nedavna takovou byla, takze nemusela hrat neco, co by bylo jeji povaze uplne cizi.
Sehrala to dobre. Byl prilis presvedceny o sve vyjmecnosti na to, aby ji peclive a podezrivave studoval. Samozrejme, ze to neni blazen. Byl jenom opily svoji moci, ktera za nim stala. A krome toho svatosvate veril, ze pred nim stoji divoska, Imperialni Knezna.
„O Kapitanovi nema ani poneti. Ne, vsechno jde dobre,“ pomyslela si. „No dobre,“ rekl Thor, „zvu te, knezno Natalie. Stan se zitra mym hostem.“
„Prijimam tve pozvani, Vase Vysosti Thore,“ uklonila se Natalie dvorni poklonou a vlasy ji spadly jako zlata vlna pres rameno. „Bud tak laskav a vysvetli mi cestu. Rytirka nemuze prijet na navstevu v ekvipazi hostitele, i kdyby byla letajici. Musim prijet na svem bojovem koni.“
Thor se otevrene kochal pohledem na ni. Tim lip. Natalie se na nej vyzyvave podivala pres okraj poharu:
„Doufam, ze se v tvem dome najde misto, kde bych mohla uvazat kone a celed tam nebude poslouchat u klicove dirky?“
„O to se postaram,“ slibil. „Vsimla sis cesty, ktera vede z mesta na zapad?“
„Ktera?“
„Ta, kam zapada slunce.“
„Tu znam.“
„Pojedes po ni. Jestlize pojedes klusem, budes tam za pul druhe hodiny.“ Natalie si uz davno ujasnila, co to jsou hodiny, minuty, sekundy, ale tentokrat se zavcas zarazila a udelal tazavy oblicej.
„Jeden a pul hodiny znamena, ze rucicky na hodinkach opisou takovou drahu,“ ukazal ji to na jejich vlastnich hodinkach. „Vlevo se objevi dva neprilis vysoke domy a na vrcholku jednoho z nich je kulata bila vezicka. Zahnes z cesty a pojedes primo mezi pahorky,“ usklibl se. „Brzy uvidis nestvury. Nelekej se jich. Je to jenom napodobenina, obraz, na postraseni divochu. Jed dal a nezahybej. Na zemi uvidis pruh z kovove sitky. Je to smrt, kdyz u sebe nebudes mit tohleto,“ ze zasuvky stolu vytahl malou, okrouhlou, kovovou krabicku na retizku. Sam ji povesil Natalii na krk. Neopominul prilezitost, aby ji mohl prejet konecky prstu po klicnich kostech. „Pamatuj, s touhle krabickou na krku ti sitka neni vubec nebezpecna. No a dal jed podle modrych cepicek. S nicim si je nemuzes splest. Budou tam ruzne budovy, neco jako staje a sluzebni baraky. Ja bydlim v bilem dome s velkymi okny, obklopenem kvetinovymi zahony. Zmylit se nemuzes, je tam jediny.“
„Vypada to jako popis cesty na zamek pohadkoveho lidojeda,“ rekla Natalie.
„Je to tvuj zamek. Presneji receno docasne bydliste.“
„Prijede se mnou muj zbrojnos,“ rekla Natalie. V te chvili nastoupil nejdulezitejsi a nejriskantnejsi okamzik cele hry. „Za prve, neminim menit sve zvyky, protoze rytirka je povinna jezdit s doprovodem. A za druhe, muj zbrojnos je svym zpusobem zvlastnost. Je vynalezce. Neustale objevuje nesmirne zajimave veci.“
Teprve ted se v jeho ocich zableskla opatrnost. Ale jenom na okamzik. Vzpomnel si, ze je buh hromu a ma co do cineni s divochy.
„Vynalezce,“ zeptal se se zajmem.
„Ano. Vymyslel takovou strelku, ktera neustale ukazuje jednim smerem.“
„To neni mozne!“
„Ver mi,“ rekla Natalie. „Jsem na nej strasne pysna. Nikdo jiny takoveho nema. Treba se ti bude hodit…“
„Mam predstavu o takovem divosskem kompasu…“ usklibl se Thor. „Vis co? Prived s sebou toho sveho umelce. Kdo vi, co se z nej stane u nas. Prece jenom nejste divosi, ale ulomky sveta, ktery ztratil pamet…“
„A co krabicka?“ Natalie se dotkla retizku na krku.
„Jedna bohate staci pro dva. Doufam, ze mu dokazes vsechno vysvetlit nejakou dobre znejici polopravdou. Aby z uleku nemel problemy s naplni svych kalhot.“
„A to se podivame, kdo bude mit problemy se svymi kalhotami,“ vesele si pomyslela Natalie. Rekla:
„Neco mu namluvim,“ vstala. „Uz mam nejvyssi cas!“
„Budu na tebe cekat! Velmi! Nebudes mit ceho litovat.“
„Doufam, ze toho budes litovat ty,“ pomyslela si Natalie a divala se, jak k ni jde s nesmirne sebevedomym usmevem majitele. Bylo na nem jasne videt, ze je ve stavu nejvyssi blazenosti. Kdyz Thorovy ruce obepnuly jeji pas, neprotivila se mu. Dokonce se premohla natolik, ze mu odpovedela na polibek. Avsak ukoncila ho, jak nejdriv to slo.
„Do zitrka na shledanou, Vase Vysosti Thore,“ rekla, kdyz za sebou zavirala dvere.
Jeji tvar byla kamenne ztuhla, kdyz prochazela mistnostmi s barevnymi svetly, podivnou hudbou a tancujicimi. Citila, ze vyzyvavy usmev neopousti jeji rty, jako kdyby ji ho tam nekdo prilepil. Zrejme se na ni podepsalo strasne vypeti. V zivote se jeste nedostala do takoveho souboje. Natalie si na chvilku sedla na divan v tmavem koutku, zakryla si rukama tvar a ztezka si povzdychla. Duse a postupne i telo opoustely tuto nelidskou hru. Otrasla se jako v zimnici. Jeste dobre, ze si ji nikdo v tom ramusu a blazinci nevsimal.
Pak se nekdo zastavil vedle. Natalie zdvihla hlavu a poznala Jarla.
Unavene si pomyslela:
„Co to mas za sluzbu, ty zvire jedno! Kam zmizeli slavni predci, kteri vybojovali vitezstvi od jednoho more k druhemu…“
Zdvihla se a velitelsky stekla:
„Doprovod me k vychodu!“
Natalie sla tesne za nim, skrz dav po dobre osvetlenych podivnych ulicich tohoto podivneho mesta — nory. Cinkala svymi ostruhami. Co se delo kolem ni prilis nevnimala. V hlave ji trochu sumelo, jako kdyby sla hustou mlhou.
Na zacatku schodiste se obratila k Jarlovi. Aby ho urazila, vsunula mu do ruky drobnou minci. Potom rychle vybehla po sirokych stupnich pod hvezdnate nebe. S ohromnym ulehcenim vdechla chladny vecerni vzduch a vydala se k jarmarecnim stanum, ktere zevnitr osvetlovala mihotava svetylka olejovych lampicek. Na trhu koncil kazdodenni blazinec a zacinal nocni zivot. Nahlas se smaly zeny, cinkaly pohary, odevsad znely pisne a nejruznejsi hudebni nastroje. Jednoho opilce, ktery se ji primotal do cesty, Natalie zasahla presnym uderem na krk.
Trochu bloudila, nez nasla kitezske stany. Septem odpovedela na tiche vyzvani strazneho. Zdvihla zaves a vesla do stanu. Kapitan a Stan sedeli u banateho dzbanu, ale viditelne se ho ani nedotkli. Nespousteli zraky ze vchodu. Kapitanovi se v ocich zableskla takova radost, ze se Natalie az zachvela.
„Tak jsem tady, mylordove.“ rekla. „Specham vas potesit. Dozvedela jsem se mnohe a odrazila veskera pokuseni na mou pocestnost. Coz nebylo nejlehcim ukolem.“
Ucitila, ze ji nohy uz neudrzi. Blazene se natahla na ustlanou postel, na chlupatou deku. Zalozila ruce za hlavu a zavrela oci.
