Je pravdou, ze majitel zlatnictvi hodinky zpocatku prodat nechtel. Ani je v kramku nemel, a navic se stale dozadoval nejakeho mistniho povoleni. Natalie mu rekla, ze zadne takove mistni penize nema, jenom kitezske a uz se chystala k odchodu. Jarl vysunul vyznamne oboci, neco poseptal majiteli, a ten po chvilce prinesl zezadu hodinky. Jarl je chtel zaplatit, ale Natalie to nedovolila.
„Neni to smutne zit pod zemi?“ zeptala se, kdyz vysli z obchudku na ulici vyprovazeni zamracenym pohledem majitele.
„Naopak,“ rekl Jarl. „Protoze jsme nezavisli ve svem zpusobu zivota.“
„A co obili? Sklizen?“
„Obili se da vzdycky koupit. Nase penize jsou jeste lepsi. Srovnej je se svyma. Nase vypadaji daleko lip.“
„Muzeme si je vymenit na pamatku? zeptala se Natalie a pomyslela si, ze Kapitana muze zajimat i takova minci.
„Vezmi si ji jen tak.“
„Ani nahodou. Jedine kdyz si je vymenime.“
„No tak dobre,“ Jarl ji dal minci a s posmesnym usmevem zastrcil do kapsy kitezskou. „Uz jsme tady.“
Vesli do domu. Tezka portiriera se za Nataliinymi zady zlehka zavlnila.
Usedla do kresla a rozhledla se. Mistnost jako mistnost. Jarl vzal ze stolu modrou sklenenou karafu a nalil do poharu rubinovou kapalinu.
„Nejsi proti?“
„Nejsem,“ Natalie opatrne upila. „Je to podobne vinu, ale je to neco tvrdsiho,“ pomyslela si. Jeste jednou usrkla, pak pokrcila rameny: „Abych pravdu rekla, zadna velka kouzla tady nevidim…“
„Tak se poradne podivej. Tady nejsou takove lampy, jako na ulici.“
Natalie se presvedcila. Opravdu, lampy byly jine. Jako kdyby v nich zaril samotny vzduch. Sviti zcela jasne, zadne kolisani plamene.
„To je elektrina. Nebudu ti vysvetlovat co to je. Promin, ale tohle nemuzes jen tak pochopit.“
„Samozrejme, vzdyt jsem divoska,“ zasmala se Natalie. Vino ji prece jenom trochu stouplo do hlavy.
„Jsi nadherna divoska,“ rekl Jarl a dival se na ni s jakymsi nepochopitelnym smutkem. „Vubec te nenapadlo, ze bys byla hodna lepsiho osudu?“
„Tak a ted to zacina,“ pomyslela si Natalie. „At jdou do haje s lepsim osudem.“
Zostrazitela, ale na jejim usmevu to vubec nebylo znat. „To zalezi na tom, jaky bych dostala navrh. Tyhle lampy?“
Jarl vstal a odhrnul zaves. Stala tam podivna krabice. Byla kovova, blyskala se. Jeji predni stena vypadala, jako by byla z nepruhledneho skla. Na ni stoji jeste jedna, mensi. Obe jsou posete ozdubkami, cervenymi vyvysenimi, neznamymi barevnymi pismeny a emblemy, sklenenymi okenky s rucickami.
Natalii zachvatil podivny pocit. Krabice sem nepatrila. Vubec to nebylo vtom, ze byla nepochopitelna a zahadna. V tom vubec ne!
Byla cizi tomuto pokoji. Vypadal uplne normalne. Stejne stoly, kresla, koberce i gobleny. Samozrejme maji trochu jiny tvar, jinou barvu. Ale krabice a lampy jsou jine. Nekoresponduji s pokojem, s domem, s mestem.
Vypadaly by stejne cizorode v mestech Imperie nebo Kiteze. Vypadalo to, ze je nevyrobili lide tady, ale nejaka jina rasa s uplne jinymi moznostmi…
Ani nestacila o tom poradne pouvazovat. Jarl neco udelal a sklenena stena krabice se rozhorela zevnitr. Zpivala tam nejaka zena.
Tomu se Natalie ani prilis nedivila. Obrazy, ktere ji ukazoval kouzelnik ze snezneho podzimu, byly daleko podivuhodnejsi. Byly trojrozmerne, barevne, proste okno do jineho sveta, okno bez ramu a hranic. A tady, i kdyz je to barevne, je to podivana plocha, proste ozivle obrazky. No, ne obrazek, je videt, ze zena je ziva, ale to je stejne jedno… Je to zajimave.
Vzpamatovala se a udelala strasne prekvapeny oblicej. Koutkem oka sledovala Jarla. Ne, vsechno je v poradku, byl vazny a vtirave se usmival.
„My zijeme v hradech osvetlovanych loucemi jako barbari,“ pomyslela si nastvane Natalie a dopijela pri tom pohar.
Hudba byla neharmonicka, ostra, jakasi kakofonie. Zena zpivala v neznamem jazyce. Byla skoro svlecena, nekolik kousku satenovych hadriku spojovaly koralky. Pevkyne se navic pohybovala tak, aby to co nejvic podtrhla.
„Paradni zabava pro muze. Tomu rozumim,“ rekla Natalie jizlive. „Kdyz nemas zivou zenu a nejsi schopny nejakou premluvit, tak si k tomu sedni a vyvaluj oci…“
„Tobe se to nelibi?“ vytrestil oci Jar! a poposel bliz.
„Je to dost ubohe, „rekla Natalie.
U slysela nad sebou jeho chraptivy dech. Zdvihla hlavu a podivala se mu s drzym usklebkem do oci. Pochopil. Ani se nepohnul. Smutne rekl:
„Opravdu knezna… Promin, prosim. Na chvilku si odskocim.“ Odesel. Zena tancovala a svijela se.
Natalie se rozhodla, vstala a po spickach dosla k zavesu, za kterym zmizel Jarl. Odhrnula ho ukazovackem a jednim okem se pritiskla ke skvirce.
Stal k ni zady a cosi tise povidal. K uchu si tiskl podivny predmet na dlouhem bilem provazku a mluvil do nej jako by tam uvnitr nekdo byl. Hovoril cizim jazykem, ale najednou pronesl jeji jmeno.
„Nicemu nerozumim,“ roztrzite si pomyslela Natalie. „Ale evidentne je to vazne. Ze by se modlil?“
Jarl polozil predmet a Natalie pochopila z krivky jeho zad, ze se za okamzik otoci. Nechala zaves zavesem a rozbehla se po spickach ke svemu kreslu. Se zajmem se divala na bedynku, kde tancilo uz nekolik zen.
„Poslys, jak se to dela?“ zeptala se vrativsiho se Jarla.
„Musel bych ti to strasne dlouho vysvetlovat. Co bys rikala tomu, kdybychom zasli na navstevu?“
' 'Proc ne?“
Docela ji to vyvedlo z miry. Podle vseho by ji mel ted zacit dobyvat. Bylo na nem videt, ze se mu strasne chce. Ze by ho zastavil jeden jediny pohled? To neni pravdepodobne. Zrejme mluvil s nekym podstatne vyssim, takze jeho vlastni plany se prudce zmenily. Nebo od sameho pocatku postupoval proti svemu prani? Opravdu to na to vypada. Same zahady. Nu coz, je nutne vydrzet az do konce.
Dum, kam prisli byl plny lidi. Lampy tu neplaly bilym svetlem, chovaly se dost podivne. Nejen ze neustale mrkaly, ale i menily sve barvy. Zarily zlute, fialove, modre, cervene, ruzove… Hudba, co tu hrala, se napadne podobala te, co znela z bedynky. Nikdo ji neposlouchal. Lide pili, besedovali, tancovali, ale zase tak podivne, pomalu se pohybovali a objimali se.
Jarl ji usadil na podlouhly mekky divan u steny. V sunul ji do ruky pohar a nekam zmizel. Natalie se ukradkem rozhlizela a prohlizela si obleceni pritomnych zen. Mely dlouhe i kratke saty. Sukne s rozparkem tu ze strany, tu ze predu. A vystrihy… Odfrkla si.
„Odkud jste, me nadherne dite?“ zeptala se ji zena, sedici vedle ni, stejne smesnym prizvukem jako Jarl.
„Zdaleka,“ opatrne odpovedela Natalie a poradne se na ni podivala. Byla krasna a silne opila.
„To je jeste lepsi,“ pomyslela si Natalie.
„Z hrozne dalky?“
„Z hrozne.“
„Vidim, ze jsi jedna z tech feudalnich princezen… Jsi jednicka,“ zena objala Natalii kolem krku a mlaskave ji polibila na ucho vlhkymi rty. Natalie to milostive strpela. „Ty se vubec nebojis? Ocicka mas klidna a spokojena… Ses chytra holka. To je vzacnost. Obvykle se divochum neda nic vysvetlit… Proste to jsou divosi… Ty uz jsi prosla vyucovani?“
Natalie sebrala do hrsti vsechen svuj rozum a zeptala se tak, jako kdyby vsechno vedela, vsechno znala. Dokonce pouzila ten podivny zpusob mluvy v mnoznem cisle:
„A vy jste uz dlouho v tomhle meste?“
„Narodila jsem se tady,“ usmala se zena. „Nebo mas na mysli, jestli uz o tom davno vim? Davno,“ zaseptala horce Natalii do ucha. „Tak davno, ze uz prede mnou nemaji zadna tajemstvi. Opravdu zadna. Mam ti je rict?“ „Rekni!“ take septem odpovedela Natalie.
„Hlouposti to jsou, co rikaji ohledne staleti. Zadna staleti nam uz nezustala. Zustaly nam jenom tydny a ani tech uz neni moc. Videlas nekdy priboj? Ne? Co ze se… Nezajima te to? Mne je to jedno. Stejne nam zustalo jenom nekolik nedel. To vim uplne presne. Bude to hnusny pohled, kdybys ho musela sledovat ze Zeme…“
Dal brumlala jenom neco nepochopitelneho, nesmyslneho. Natalie ji uz neposlouchala. Bylo toho dost, co
