rukach svirali sekyry neobvykleho tvaru, kopi s trojzubcem na konci, plamenne mece, na hlavach meli medene prilby. Natalie zamrkala a pritiskla si dalekohled pevneji k ocim. Opravdu to byli dvouhlavci.
„Budeme se bit?“ zeptala se, kdyz vracela pristroj.
„Doufejme, ze se tomu vyhneme,“ Stan prave schovaval svuj. „Moc by se mi do toho nechtelo. K cemu by byla zbytecna rvacka a zvlast ted? Hej! Hej! Pomalu pojedeme!“
Vozy zaskripely a pohnuly se. Jezdci jeli podel nich, mece a strely v samostrilech pripravene. Zarval roh, ale straslivi navstevnici se nepohnuli. Jenom cosi zlobneho pokrikovali a potrasali svymi zbranemi.
''Vypada to, ze je to v poradku,“ ulehcene si oddychl Stan.
„Kdo to je?“ zeptala se Natalie a na okamzik predjela Kapitana.
„Jedno takove plemeno,“ zachmurene zabrucel Stan. „Dvouhlavi Chochove. Nevim, jak zili pred Chaosem, ale rika se, ze to odnesli zdaleka nejvic. Taky se rika, ze na jejich zem dopadly hvezdy za desneho vyti a rachotu, a vsechno otravily svym jedovatym dechem. Vsechno, i prameny, travu, nebe a pole… Pry jsou od te doby takovi. Nekdy s nimi i obchodujeme. Avsak obcas to na ne prijde. To se potom utrhnou a prepadavaji jako sileni. Potom to je fuska… Musim priznat, ze ja jsem s nimi zatim bojovat nemusel, ale slysel jsem, ze to byvalo krute…“ povzdychl si. „Kdyby mi vyrostly dve hlavy, mozna ze bych taky napadal pocestne jako pitomec.“
Natalie se uz ze zvyku otocila ke Kapitanovi, aby rekl, jak se to da spojit s jemu znamou minulosti, ale ten jenom nadaval a uprene se dival do zeme.
„Kdysi jsme meli dost svych sragor vlastni vyroby. Leckdy se divim, ze se ta nase kulicka jeste nerozletela na kousky…“
Vecer, v jejich malem stanu, kdyz se Natalie opet rozhovorila o dvouhlavcich, Kapitan uhybal:
„Natalko, bude ti lip, kdyz ti povypravim jeste o jednom svinstvu, ktere clovek vymyslel na prirodu? No tak jo. Aby to bylo jasne, zacnu…“
Pred svymi lidmi vydaval Stan Kapitana a Natalii za muze a zenu, ucence z dalekych krajin, coz odpovedelo na hromadu dotazu jeste driv, nez mohly vzniknout. Jejich stan staveli vzdycky o kousek dal od ostatnich. Vsichni si mysleli, ze je to kvuli tomu, aby meli mladi manzele dostatecne soukromi, nebot zivot je zivot a mladi je mladi. Existovala vsak i druha pricina. Nechteli, aby je nekdo nahodne vyslechl, kdyz se vsichni tri radili. Je nutne priznat, ze i prvni duvod nebyl od veci.
Stan je vzdycky predem upozornoval, kdy prijde a navic umyslne cinkal mecem. Tak i dnes, kdyz ho Natalie zaslechla, sla zdvihnout zaves.
Stan se nahrbil, vesel a usedl na plstenou podlahu.
„Zitra budeme na miste,“ rekl. „Baltove jsou tisi, nevybojni a neprilis chytri. Nas nenapadaji, nechteji zustat bez mouky. Ziji pod zemi, a proto…“
„Pod zemi?“
„Sama uvidis. Pod zemi. Vi buh proc tam zalezli uz pred davnymi a davnymi lety. Neco se jim na povrchu prestalo libit. Vyrabeji ruzne veci z jantaru. Videli jste je v Kitezi? Dokud se bude obchodovat, dokud neskonci trh, musime vsichni tri velice opatrne vyzvidat,“ otocil se ke. Kapitanovi. „Ty jim ukaz neco z tech svejch vecicek, treba z toho neco bude. Co se tyce Natalie, ty bys mela sklidit vsechny zbrane a co nejvic se vyparadit. Stejne te budeme vydavat za ucenou zenu. Jeste lip to bude za ucenou slecnu. No! No!“ zdvihl dlan proti Kapitanovi, ktery prudce vyskocil z luzka. „Nebudeme ji nutit, aby se s nimi libala. Neni to narod tak divoky, aby se rozhodli ji ukrast. Radsi si pohovori. Urcite se nekdo zacne vnucovat, bude se natrasat a pusti si jazyk na spacir. Nejsi proti? Predvest sve zoubky a oci?“
„Nejsem proti,“ rekla Natalie. „Jenom, abych pravdu rekla, neumim predvadet zoubky a ocka. U nas bylo vsechno naopak. U nas tohleto umeji muzsti… „
„Staci, kdyz se budes poradne usmivat. Obcas muzes sklopit oci, pak se vyznamne na nekoho podivat,“ Stan se dobrosrdecne snazil predvest vsechno o cem povidal na svem vetrem oslehanem obliceji. Natalie se rozchechtala. „Chapes? Mno, jestli si na tebe zacne dovolovat rukama, tak ho muzes zlehynka…“ odkaslal si do ruky, kdyz si vzpomnel, jak mu nedavno Natalie ukazovala nektere bojove chvaty imperatorskych rytirek.
Nemohl uverit, ze zeny mohou byt vyuceny v takovych vecech. Tehdy poodesli dal od zbytecne zvedavych pohledu, a tam se presvedcil, jak mohou letat v kotrmelcich i velmi zkuseni kupci, kteri znaji pomerne hodne z boxu.
„Jenom ale zlehynka, Natal, aby potom dokazal vstat a odejit po svych.
Moji chlapci se taky pozeptaji po okoli.“
„Neni to riskantni?“ ptal se Kapitan.
„Proc by to melo byt riskantni? O zvlastnich lidech, kteri maji ohromnou moc, se mluvi uz davno a neni nic divneho, ze ty drby nekdo na jarmarku sbira,“ usklibl se Stan. „Prozradim vam tajemstvi. Nekteri svobodni chlapci tady maji zenske. A delka zenskeho jazyka je vseobecne znama. Nemrac se, Natal. Mluvim o jinych zenskych, nez jsi ty, o zdejsich. Takze abych to shrnul… Rozhodime hustou sit a neco prece vytahnout musime,“ opatrne se narovnal, mel strach aby nevrazil hlavou do stropu. „No, tak dobrou noc.“
Zaves se za nim zavlnil.
„Takze ocka sklopit, pak uprit na nej. Pak znovu sklopit a zase…“
Natalie neztracela cas a zacala trenovat flirtovani na Kapitanovi. Jenze v tom okamziku se ocitla v jeho objeti, takze vyuka nejak skoncila sama od sebe a z neznamych duvodu ji odlozili az na druhy den.
Po ranu se vydali na cestu a vbrzku se vysplhali na pahorek, odkud se rozprostiral rozhled na cely trh ve vsi jeho krase. Z dalky vypadal trh uplne normalne. More povozu s vyprahnutymi konmi, more ruznobarevnych stanu, velika tlacenice a priserny ramus.
Daleko zajimavejsi bylo to, co se prostiralo vlevo od trhu. Az za obzor ubihaly pravidelne retizky nescislnych kominu z cervenych cihel. Mnohe z nich dymaly. Mezi nimi se blyskaly, v prave tak pravidelnych radach, obdelniky a ctverce z tlusteho a kalneho skla. Natalie tim smerem namirila dalekohled. Obdelniky byly velke asi tak jako normalni strechy domu. Ctverce se daleko vic podobaly oknum. Skrz skla dokonce mohla zahlednout nejaky pohyb.
„Ano, tak to je,“ kyvl hlavou Stan, kdyz se ho zeptala. „Jenomze ta okna jsou ve strope a ve strechach. Ta velka skla jsou nad ulicemi. Maji tam dole i ulice, po nichz se jezdi a chodi. Je to mesto jako kazde jine, jenom je proste pod zemi. Vi buh, proc tam kdysi zalezli.“
Jejich prijezdu si vubec nikdo nevsiml. Trh sumel a kypel a kdokoli, at vypadal jak chtel, se ho mohl zucastnit, aniz by si ho nekdo vsimal a mohl v lidskem mori bez problemu zmizet.
Sest lidi ze Stanov a doprovodu se zacalo zabyvat obchodem. Ostatni se prevlekli a uz predem se usmivali, nakrucovali si kniry, rozcesavali bradky. Vypravili se k tem svym zdejsim znamym u nichz nejsou neobvykle dlouhe vlasy a stebetavy jazyk. Stan take zmizel. Kapitan si kritickym okem zmeril Natalii. Oblekla si svou nejlepsi kosili, fialovou se zlatym vysivanim, vlasy si rozcesala tak, aby ji padaly jako vodopad az do pasu. Na dzinach se ji blyskali zlati jezdci na zipech. Na zadni kapse mela ze zlateho plechu vytepany svuj erb. Do vysoke holinky zasunula kinzal v pochve, ktery byl specialne vyroben pro takove prilezitosti. Nemel chranic ruky a na rukojeti byla pripevnena koule, aby se lehceji dal vytahnout. „Jak vypadam,“ zeptala se a peclive sklopila oci. „Jsem nadherna?“
„Az moc. Mata Hari, tajna zbran mesta Kiteze o sile ctyriceti megatun… Nechces pistoli? Jestli se neco stane, tak ty katakomby postavim na usi!“
„Hloupost,“ Natalie mu polozila ruku na prsa, „slysel jsi, ze tady nehrozi zadne nebezpeci.“
„Tak je sama nevytvarej.“
„Pokusim se. No, tak ja jdu.“
Loudave sla kolem prken s vystavenym zbozim, narychlo stlucenych kramku, hrube tkanych pokryvek polozenych primo na zemi, na nichz se vrsilo to nejruznejsi zbozi. Nicim nebyla prekvapena. Vsechno znala, jen to vypadalo trosinku jinak. Stan ji dal hrst kitezskych penez, ale nakupovat neco podstatnejsiho by bylo hloupe. Samozrejme, ze si vyhledla nejake latky a nausnice, ale prodavaci jeste ani zdaleka nemeli posledni, takze nemela duvod spechat. Pouze v jednom pripade se neudrzela a koupila si bonbon na tycce. Podle etikety by si to v Stastne Imperii nemohla dovolit, nebot takove bonbony se povazovaly za dobroty pro obycejne lidi. Spokojene ho olizovala a kracela dal. Prohrala nekolik stribrnych drobasku v dostizich svabu, coz zrejme byl narodni sport Baltu, ktery prozatim neznala. Bylo to velmi napinave.
Podle Stanova popisu dokazala okamzite poznat Balta. Byli svetlovlasi a svetlooci a vsichni meli na krku jantarove nahrdelniky. Lamala si hlavu, jak by se s nimi mohla seznamit, jak by si s nimi mohla pohovorit. Vypadalo to, ze je to daleko slozitejsi ukol, nez si predstavovala. V davu se mihaly zenstiny, jejichz profesi Natalie urcila na prvni pohled, i kdyz doposud v takove roli videla jenom muze.
