slysela. Je to divne, jak opilecke blaboleni zapada do toho, co, uz je zname. Je to nahoda? Prilis zlovestna nahoda…
Nekdo se mekce dotkl jejiho ramene. Nad ni stal Jarl:
„Pujdeme.“
Natalie se zvedla a delikatne odsunula ruku opile zeny, ktera si stale neco pro sebe brblala.
Prosli skrz nekolik pokoju, kde si jich nikdo nevsimal. Zastavili se pred zavrenymi dvermi.
„Sem,“ kyvl rukou Jarl.
Sam vsak zustal venku. Natalie zavahala, avsak otevrenymi dvermi uvidela uplne obycejnou mistnost a uvnitr jedineho cloveka, sediciho v kresle. Odhodlane prekrocila prah mistnosti. Za jejimi zady se tise zavrely dvere.
„Sedni si, prosim,“ rekl.
Natalie se posadila proti nemu, prehodila si nohu pres nohu. Pohupovala strevickem. Propletla si prsty obou rukou a oprela se jimi o koleno.
Otevrene si prohlizela pana techto mist.
Ten clovek byl taky jiny.
Mel na sobe saty Baltu, ale nepodobal se jim. I kratke, sede vlasy mel pristrizene trochu jinak. I barva obliceje o chlup neodpovidala, byla o neco malo min bleda. I vyraz ve tvari… Dokonce i nehty na rukou mel zastrizene jinak. Na ruce mel hodinky, ktere se podobaly tem, co mel Kapitan. Ostrym, snad zvirecim pudem Natalie pochopila, ze je opravdu jiny. Neni odtud. Na okamzik ji opustila i sebeduvera, ale jenom na okamzik.
„Vubec to neni spatne na devce, ktere si jeste vcera hralo s meci a erby,“ usklibl se.
I vyslovnost mel jinou.
„O cem to mluvis?“ zeptala se Natalie.
Usmal se a podal ji pohar s rubinovou tekutinou.
„Docela dobre to snasis. Nebo uz neco vis?“
„Nic nevim,“ Natalie zvedla cisi, „Proste jenom nepadam do mdlob, kdyz uvidim nejake divy. Uz jsem jich cestou sem videla az az.“
„Z Imperie?“
„Z Imperie.“
„To neni sranda cesta. Chces se na neco zeptat?“
„Stejne vim, co uslysim,“ rekla Natalie. „Ze je to pro me prilis slozite, Buhviproc se vsichni sjednotili v tom, ze mi budou rikat prekrasna divoska.“
„Ale kdyz ty jsi opravdu prekrasna a v urcitem slova smyslu jsi opravdu trochu divoska. Divoska ve srovnani s temi, kdo zili… Jak bych to rekl… Zili predtim.“
„Jsem hloupejsi? Krutejsi? Vic zla? Nebo za divocha pocitate toho, kdo se od detstvi nesetkaval s temito vecmi?“ ukazala do kouta, kde stalo neco blyskaveho a nepochopitelneho.
„Nezlob se.“
„Ja se nezlobim,“ rekla Natalie nastvane, vypila cisi skoro az do dna a v tom okamziku toho zacala litovat, protoze vino bylo jeste silnejsi nez Jarlovo. „Proste prilis mnoho lidi si se mnou chce hrat jako s veci.“
„Prekrasnou veci,“ mekce ji opravil. „A moc chytrou,“ pospisil si s dodatkem. „Jenze to je… neco jineho. Takovou vec si vsichni chrani. Promin… Proste jsem jenom nevhodne zavtipkoval. Neumim si delat legraci. „
„Je to videt.“
„Hele devcatko, zatahni drapky. Nemel jsem v umyslu te urazit. Nenamahal bych se zvat te sem jenom kvuli tomu.“
„Chapu,“ rekla Natalie.
„Ale ne, neni to uplne pochopitelne, moje nadherna Natalie.“
„Ne tvoje! Moje!“
„Tak dobre,“ s vyrazem krajni dobroty zvedl ruku. „Kaju se. Jakmile jsem se doslechl, ze sem k nam pricestovala nejaka krasna modrooka knezna, prikazal jsem, aby ji ke mne privedli. Umysly mam zcela nedvojsmyslne. Priznavam, ze takove zustaly. Ted vsak vidim, ze nejsi jenom krasna hracka, jsi chytra. To me neodrazuje. Naopak, mam z toho radost. Hloupe hracky se brzy zprotivi, je jich prilis mnoho. Ale chytra manzelka, jejiz rozum stoji za to rozvijet, to je vec!“
„Takze, prece jenom vec?“
„Promin, prerekl jsem se. Vis, kdyz muzes z tohoto kresla ridit chod sveta a jeho obyvatel, zacinas trosku… citit pod sebou Olymp. Vis, co je to Olymp?“
„Nevim.“
„To neni dulezite. Seznamis se s nim pozdeji. Jak vidis, chci k tobe byt maximalne otevreny. Moc se mi libis. Jakmile jsem navic zjistil, ze ani nejsi hloupa…“ vlacnym kocicim pohybem vstal, udelal dva kroky a zastavil se nad ni.
Polozil ji ruce na ramena. Natalie se napjala.
„Neboj se. Silou od tebe nebudu chtit nic. S tebou to nema cenu. Zaslouzis si neco lepsiho.“
„To je nabidka snatku? Nabizite mi svou ruku i srdce?“
„Presne tak. Ruku i srdce boha.“
Natalie zdvihla hlavu, podivala se do jeho masivni panovacne tvare a usklibla se:
„Mam stesti na silene bohy…“
„Coze?“
„Jo! To je vtip,“ rekla s usmevem.
„Nejsem blazen. Taky nejsem buh. Ale moc mam velkou a vedomosti take. A krome toho se mi vubec nechce, abys zahynula s celym timto svetem. Mozna, ze mi neuveris, nebo nepochopis, ale na tenhle svet se riti strasna katastrofa.“
„Vim. Pada Luna.“
„Oho! Nejaci mistni hvezdari?“
„Ano,“ kyvla Natalie. „Je to velike tajemstvi knezi.“
„Mas predstavu, jak to bude vypadat?“
„Bude to strasne,“ rekla Natalie.
„To je slabe slovo. Z ubohych ulomku toho, co zustane, se normalni zivot nepodari slepit tak brzy. A stane se to za nekolik tydnu. Nechces tady zustat, az na Zemi zacne apokalypsa?“ pronikave se na ni podival. „Jsi chytra. Jak ses dozvedela o knezskych tajemstvich? Vypravila ses hledat zachranu?“
„Ano,“ rekla Natalie. „Ale kde muzu najit spasu?“
„Na nebesich. Trvalo by to dlouho, nez bych ti to vysvetlil. Vis, na nebi take ziji lide. V takovych letajicich mestech… Lide, jichz se pred peti sty lety nedotkla apokalypsa, ktere tady rikate Temnota nebo Chaos. Ti lide si ziji tak, ze si to ani predstavit neumis. Ovladaji vedomosti, o kterych nemas ani poneti. Ale muzes se je naucit.“
„Plovouci hvezdy?“ zasvrbel Natalii jazyk.
Nakonec se vsak ovladla. Neni nutne vypadat prilis chytre. Dobry hrac neukaze vsechny trumfy najednou, neco si schova na potom… Citila z nej nezvyklou silu rozumu, spojenou s neznamymi vedomostmi. Natalie se nemohla odhodlat k tomu, aby rozehrala nejakou riskantni hru. Nejrozumnejsi, co mohla a musela udelat, bylo co nejrychleji odtud vypadnout a poradit se s Kapitanem. Kdyby tak mohla vzit tohohle typka do zajeti… Ale i kdyby ho uspesne omracila, jak by ho dokazala dopravit do jejich stanu? Jak by dokazala projit kolem strazniku u mestskych vrat? Jak by ho tahla ulicemi? To je hloupost!
„To je nadhera,“ rekla Natalie. „Tak ty si me kupujes. Ne za zlato, ale za zachranu. A co ostatni lidi, kteri ziji na Zemi?“
„Pro vsechny tam misto neni, tam u nas nahore. Krome toho vetsina z nich je tupe stado. A zmenit rozhodnuti a prece jenom Lunu odstrcit…“ prudce se zarazil. „Nemluv hlouposti! Vubec si te nekupuji. To si myslis, ze te tady necham, kdyz me odmitnes? Tak to tedy ne. Potrebuji te. Zachranim te at chces nebo ne, Natalie,“ usklibl se, „protoze jinou takovou proste uz potkat nemusim. Nestoji za to riskovat… Buhviproc se mi zda, ze z tebe bude genialni… To, cos videla v tomhle dome, jsou jenom drobnustky. Laskominky pro sluhy. Jsou tu zazraky, ktere si ani nedovedes predstavit.“
„Jak ti rikaji?“
„Rikej mi Thor.“
„Co to znamena?“
„Nejaci divosi kdysi meli boha, kteremu tak rikali. Byl to buh hromu,“ jeho silne prsty si lhostejne hraly se
