„Podej mi svou nozku, knizo! Zuju te!“ Kapitan si s ohromnym ulehcenim oddychl a stahl ji z nohou holinky. Kinzal polozil do kouta. „No tak, Natynko. Sedeli jsme tady jako na trni… Taky jsme se neco dozvedeli. Co to mas za retizky?“
„Mam strach, ze budu muset zacit s vypravenim ja,“ rekla Natalie a nadzdvihla se na lokti. „At jste se dozvedeli cokoliv, ja jsem zrejme byla v samotnem doupeti… Takze…“
Jeji vypraveni trvalo dlouho. Kapitan od ni zadal, aby napjala pamet ze vsech sil. Potreboval znat Thorovo povidani pokud mozno doslova. Krome toho chtel slyset o vsech podivnych vecech, ktere tam videla, a pokud mozno co nejpodrobneji. Jak dlouze studoval hodinky a minci v slabem svetle svicnu.
„Tak co?“ nevydrzela Natalie.
„Je nade vsi pochybnost, ze tyhle vecicky v tomhle meste nedelali. Ani hodinky, ani minci. Tady takova uroven techniky neni.“
„Co je to uroven techniky nevim,“ rekla Natalie. „Ale taky si myslim, ze ty veci nejsou zdejsi. Mesto se prakticky nicim nelisi od nasich. Vsechno to od nekoho dostali… Ano, ale jak je mozne zit na nebesich? Plovouci hvezdy?“
„Jednoznacne!“ kyvl Kapitan. „Samozrejme, ze primo na nebi se zit neda. Ale mohou tam letat takove… no, nejjednodussi to bude vysvetlit asi tak, ze tam letaji takove obrovske sudy. Letajici mesta. V kazdem tom sudu je jedno mesto. Je to divne, ten tvuj Thor rekl, ze prezili Chaos. Za me vsak takove orbitalni stanice jeste neexistovaly. Vypada to, ze to prece jenom je nejaky paralelni svet. Ale co se na tom zmeni?“
„Nic to nemeni,“ rekla rychle Natalie, ktera v teto chvili opet nerozumela vubec nicemu. Neprala si vsak zadne nove zahady. Mela jich az po krk. „A co kdyz prece jenom nejsou na nebi? Treba v poklidu ziji na Zemi nekde daleko odtud a jenom si rikaji nebesti obyvatele, aby ziskali vetsi uctu.“
„A co s Lunou, ktera znici veskery zivot na Zemi? Nemas dojem, ze si delal legraci?“
„Podle me byl desne vazny a uprimny,“ vrtela hlavou Natalie. „Dokonce se prorekl, ze by mohl udelat, aby Luna na Zem nespadla, ale ze to nechce…“
„To je presne to, co me vyvadi z miry a stve. Je to nejsvinstejsi zpusob. Krucis, jak mne se tenhle typek uz predem nelibi. Takovehle nemuzu ani citit! Mno, Natalko, mam takovy pocit, ze nas zitra ceka takova rvacka, az se musim priznat…“
„A co ja? Ja nepojedu?“ zachmurene se zeptal Stan, kteremu vubec neslo pod nos, ze by mel prijit o nebezpeci.
„Co se tyce tebe, tak domluva byla zcela jednoznacna, vevodo,“ rekla Natalie. „Sam jsi slysel, pozvana je jenom rytirka se svym zbrojnosem. Tebe ceka daleko nevdecnejsi uloha. Kdybychom se nevratili, musis popadnout za kuzi ty, co zustanou ve meste a pokracovat v zacate praci. Protoze na tehle zemi existuje jenom jedna filozofie: Dokud stojis na nohach, rvi se…“
„A co jste zjistili vy?“ zajimala se Natalie.
Vsechno, co vyzvedeli Stanovi lide, jenom doplnovalo jeji informace.
V meste se septalo, ze vladu uz davno prevzali nejaci zahadni a mocni lide, nebo mozna bozi, eventualne zli duchove. Uz davno ovladli Radnici Jarlu, a ti se nikterak prilis neprotivili, protoze neslo o natlak nebo nasili. Proste a jednoduse je koupili. O cilech tohoto prevratu, vzhledem k nedostatku informaci, kolovaly zcela neuveritelne vymysly. Nicmene vetsina se shodovala v tom, ze nadchazi neco strasneho a spaseni dojdou jenom vybrani. Priblizne o te oblasti, kam se zitra mela Natalie vypravit, se rikalo, ze jde o misto hnusne, zacarovane a proklate, kam se muze vypravit jenom blazen. Cosi tam vydavalo strasne svetlo, ktere ozarovalo cele siroke okoli a nekdy odtamtud znely vybuchy. V noci tam letaly zahadne nehlucne stiny a ve dne se tam prochazely nestvury. Proste mesto je na vahach bud dojde k bezhlavemu uteku vsech nezasvecenych nebo vzpoure. Jenom nikdo nevedel cim by bylo lepsi zacit a jak.
Jeli cvalem uz vic nez hodinu. Natalie byla v desnem dusevnim rozpolozeni. Chvilemi vzpominala na dnesni noc s neskonalou neznosti, pak se v ni v prisernem galimatyasi stridaly radost a smutek, pripadne ji zachvacovala ponura lhostejnost. Pak zase s nenormalnim nadsenim pobizela kone, aby mela cestu rychleji za sebou. A tam at se stane co se stane…
Kapitan najednou zatahl za uzdu. Kone se zastavili vedle sebe.
„Co je?“ zeptala se Natalie.
„Takhle by to neslo, Natalko. Jit do boje v takovehle nalade, je to nejhorsi, co muzes udelat. Seber se. Pozval dva divochy. Ceka milou holcicku a urcite tam bude sam. Celed odehnal… Tak se vzpamatuj. Je to ostuda pro rytirku…“
Vzal jeji tvar do dlani a polibil ji na rty. Natalie zavrela oci a objala ho vsi silou. Uzdy cinkaly, jako vlny na ne naletala horka vune travy a v dali se ozyval jakysi hluchy sum, rytmicky rachot.
„Jak to, ze mi to okamzite nedoslo, ja trouba!“ pleskl se do cela Kapitan.
„Vzdyt to sumi more!“
Veskere hore a starosti zmizely jako dym. Natalie siroce otevrela oci:
„More! Vzdyt to sumi more!“
Trhla uzdou. a tryskem se ritila tim smerem. More!
Pohled to byl velkolepy a hrozivy. Vlny, vlny a vodni hladina kam oko dohledlo. Slunce se odrazelo od hladiny miliony drobounkych zrcadelek. Priboj rachotil. Vlny, vyssi nez dva lide nad sebou, se neustale valily ke brehu. Dopadaly na vlhky pisek, roztekly se a uhanely zpatky. Znovu se vztycovaly jako belopenne obludy a ritily se opet ke brehu. Ten nekonecny kolobeh, vlhce znejici rachot, moc nezive a nerozumne prirody Natalii ochromil. Strnula v sedle, pustila uzdu a detsky kulatyma ocima se divala na ty nekonecne dalavy. Snazila se navzdy zapamatovat si tento okamzik, tento breh.
Bili ptaci poletovali vzduchem a ostre skripavymi hlasy na sebe pokrikovali. Natalie seskocila ze sedla a rozbehla se proti vlnam. Vysoke podpatky se ji borily do vlhkeho pisku. Kousek od vody se zastavila, spojila dlane do kalisku a lovila do nej doletajici sprsky. Opatrne okusila vodu jazykem. Horkoslana. Takze splnila svou prisahu, kterou dala v rozcileni.
Kolik stoleti uplynulo od te doby, co prisahala, ze okusi vody Zapadniho more. A jak smesnym se ji nyni zda jeji predchozi zivot, strachy, nadeje, neuspechy…
Kapitan k ni dosel a objal kolem ramen. Natalie se k nemu pritiskla.
Dlouho se divali na more.
„Jaky je tu priboj,“ rekl tise.
„Driv takovy nebyl?“
„Driv byl takhle nizoucky… To je vsechno diky Lune…“
„Ale vzdyt ted na nebi neni…
„Och, Natynko…“ Kapitan se smutne usmal a jeste pevneji ji objal. „Ty muj knizeci poklade. Kdybychom mohli ted najit nejaky vypinac, cvaknout s nim… A sbohem tenhle certovskej paralelni svete… V knihach se vzdycky nasel nejaky vypinac. Nechali bychom pristavit tvuj zlaceny kocar, koupili bychom listky, a pak hura domu. A tam uz vojska jsou v poli, pirozky se pecou… Krucis! Tady zadnej vypinac neni!“
Natalie vykrikla a ukazala natazenou rukou. Kapitan se podival a podrbal se na zatylku.
„Hele, vezmeme to radsi k nejakemu zachrannemu schodisti! Zajistime si ustup.“
Sedli na kone a poodjeli na suchou zem. Pak se otocili zpatky k mori. Cerny predmet se zmenil na sedohnedy. Postupne ziskaval pravidelne obrysy. Rychle se zvetsoval a blizil se ke brehu. Kapitan vytahl dalekohled, ale uz ho vlastne nepotreboval. Hvizdl mezi zuby:
„Krucis! Lod!“
„Tohle je lod?“ podivila se Natalie. „Spis mi to pripada jako velky dum, nebo zesilevsi pevnost.“.
„Je to lod, Natalko. Ale neco s ni neni v poradku.“
Vypadala jako ovalna krabice velikanskych rozmeru. Na zadi se tycil cely nekolikapatrovy dum, jenom okna byla vsechna vytlucena. Lod mela boky cele spinave. Ohromne rezate skvrny, nekde potazene cernymi pruhy. Lod plula jako kdyby mela jasny cil, nelavirovala, ale presto se zdala byt mrtva, opustena vsim zivym.
„Treba tam jsou ti… prizraci?“ septem se zeptala Natalie.
„Nesmysl. I kdyz Letajici Holandan je to jako vysity…“
Lod se slepe pohybovala. Prevysovala priboj. Vypadala hloupe a nepotrebne. Najednou zacala zpomalovat, pak se zastavila uplne. Cosi zoufale zaskripelo, zaknicelo a masivni kotvy s rachotem a skripotem klouzaly dolu zavesene na rezavych retezech. Zastavily se vsak na puli cesty, aniz by se dotkly vodni hladiny. Pravy nakonec zacal lezt nahoru a kotva prakticky zmizela. Levy retez zustal tak, jak byl. Nad brehem se neslo dusi rozdirajici vyti,
