Pochopila, ze kdyby se pokusila o rozhovor jako prvni, okamzite ji budou povazovat za jednu z tech… Dlouze se zamyslela, jak se jim tady asi rika?
K teto roli by se neodhodlala v zadnem pripade, ani kdyby to bylo nutne kvuli jejich problemu.
Prvni dobrodruzstvi na ni cekalo u prodavace nadobi: Natalie se tu zastavila, aby si prohledla divoce vypadajici dzbany ozdobene zlutocernymi vzory. Trhovec, nizky, cernovlasy a kuceravy; obleceny v rude tunice, se zlatymi kruhy v usich, uplne necekane ozil. Nejdriv celou dobu pouzival zahadne slovo „sinorina“ a dobromyslne se ji snazil vnutit dzbanky. Usmivala se a vrtela hlavou. Kdyz se presvedcil, ze ji jeho zbozi nezajima, lakal ji do temneho koutku kramku s takovym vyrazem v tvari a tak zahadnymi gesty, ze Natalii ovladla zvedavost. Nasledovala ho. Obchodnik zazvonil zlataky, ktere presypaval z ruky do ruky jako zlaty praminek. Cosi zahadneho septal, tajnustkarsky vyvaloval oci a usmival se. Natalie stale nemohla pochopit, o cem je rec. Udelala nechapavy oblicej. S usmevem ji polozil horkou ruku kolem pasu. V te chvili uz vedela o co jde.
Uz se chtela nastvat, ale pak se ovladla. Prendala si bonbon do leve ruky, usmala se, jak doufala docela nezne, a dvema napnutymi prsty ho uderila mezi spodni celist a ohryzek.
Obchodnik vydal nepopsatelny zvuk a svalil se jako pytel. Pro vsechny pripady nad nim Natalie jeste chvilku postala. Bez jakekoli zloby sledovala, jak stena a zakryva si hlavu v ocekavani dalsich uderu. Jakmile se presvedcila, ze je v poradku a nechysta se umrit, mile se s nim rozloucila a sla dal.
Nohy ji samy donesly k dlouhym radam koni. Tady to moc dobre znala. Vune i zvuky, dusot konskych kopyt, hlasite dohadovani o koupi, prodeji a vymene. Nekdo nekoho premlouval a komusi vychvaloval sve zbozi az do nebes. Jineho prichytili pri nejake lumparne a chystali se ho serezat. Zoufale se vymlouval a volal jako svedky vsechny sve nezname bohy. Prach tu stoupa k nebesum, zvoni tu uzdy, dusaji kopyta, rozleha se rzani koni a ti nejvzdorovitejsi vyhazuji zadkem a snazi se trefit stojici.
„Mate rada kone?“ uslysela za zady mekky hlas.
Natalie se otocila. Pred ni stal mlady Balt. Evidentne to nebyl zadny chudy prostacek. Obleceny do sametu, v nahrdelniku se jantarove kulicky stridaly se zlatymi. Na prstech se mu trpytily zlate prsteny. Kolem nej jako neviditelny oblacek poletuje vune vonavky. V Imperii by ho okamzite zaradili mezi prodejne muze, ale Natalie si uz stacila privyknout zvykum zapadnich zemi, kde je vsechno naopak. Vesele si pomyslela:
„Zver bezi sama primo k lovci!“
„Kone miluji,“ rekla pomalu, zarazila se a sklopila oci,jak ji to ucil Stan. Znovu zdvihla drze oci a presvedcila se, ze udelala potrebny dojem.
„Mohu-li zjistit jak zni vase jmeno?“ vyslovoval slova jejiho rodneho jazyka divne a smesne, ale srozumitelne.
Natalie se na okamzik zamyslela.
„Knezna Natalie,“ rekla nakonec.
„Soude podle vaseho titulu a obleceni jste z vladarstvi Stastna Imperie?“ V tom okamziku na nej vytrestene zirala Natalie.
„Tys o ni slysel?“
„Samozrejme. Takovy smesny stat, kde zeny bojuji meci…“
„Mezi jinym i ja vlastnim mec,“ sycive rekla Natalie.
„Chapu. Velmi specham vas uklidnit, ze vas nepovazuji za jednu z tech zen, ktere…“
„Ano, ty same…“ dokoncila za nej Natalie. „Nu coz, je to prijemne slyset.
A nemluv ke mne jako by nas bylo nekolik. U nas to neni zvykem.“
„Rad, knezno. Tim radsi, ze podle nasich zvyku je tykani povoleno jenom mezi blizkymi prateli a ja budu jenom rad, kdyz to tak bude i mezi nami, Natalie.“
„Drzej!“ pomyslela si Natalie a obdarovala ho pritom dost vyzyvavym pohledem. „Tim lip. Ted me zacne zvat na navstevu. Nebude tak obtizne ho trosku pridusit, kdyz to bude nutne. Treba tim jeho smesnym nahrdelnikem se to da udelat velmi snadno. Kdyz se to umi… Napriklad.“ Balt vytahl kulaty predmet na zlatem retizku a zadival se na nej. Natalii bylo jasne, ze to dela jenom proto, aby na ni udelal dojem. Uvidela cislice, zlate rucicky a doslo ji, ze to jsou hodinky. Kapitan mel zajimavejsi. Cislice se v nich stridaly samy od sebe, blikaly a dokonce merily i okamziky. Ale devce ze smesneho zapadakova takove veci, samozrejme, znat nemuze. A proto devce ze zapadakova udivene a siroce rozevrelo oci, mavlo rasami, Natalie si uz vsimla, ze to, buhviproc, na muzske strasne pusobi, a zeptalo se:
„To jsou ty zname a vynikajici hodinky? Tolik jsem o nich slysela…“ Balt ji ochotne a s hrdosti ukazal hodinky, jako kdyby je sam vymyslel. „Velmi rad bych ti je daroval, ale mne zadrzuje etiketa a uctivost, protoze ty sama by ses mohla rozciliti, nebot se zname opravdu jen…“
„Ano, vzdyt ani neznam tve jmeno.“
„Jarl,“ rekl, a pak pronesl jmeno, ktere by Natalie ani pri nejlepsi vuli nebyla schopna vyslovit. Tolik tam bylo „Y“ a „E“. Velkodusne si toho vsiml a dovolil ji, ze mu muze rikat proste Jarl.
„To je neco jako knize. Rika se, ze nasi Jarlove kdysi vybojovali vsechna uzemi na vychod az k oceanu a vladli tam. Prinaseli kulturu a vedomosti primitivnim narodum.“
„Musim priznat, ze jsem o tom nikdy neslysela, i kdyz jsem rodem z tech mist,“ rekl Natalie. „No, dobre. Budu ti rikat Jarl. Mas take rad kone? „„Ne. Zaujala me jedina divka mezi tolika konaky a k tomu jeste tak nadherna.“
„Odkud znas Imperii?“
„Mnohe veci tady zname,“ rekl zahadne. V znalostech a umeleckych remeslech jsme vynikajici, jak muzes videt treba na mych hodinkach.“
Natalie uvnitr zajasala. Ted uz ji zbylo jedine, polozit otazku, na niz chtela slyset odpoved. A taky ji za okamzik dala:
„A hodinky je to nejzajimavejsi, co u vas mate?“
„Mohu te ubezpecit, ze ne,“ usmal se povysene Jarl. „Bude mne povoleno nabrat te smelosti a pozvat te na navstevu, abys sama vlastnima ocima mohla prohlednout mnohe dalsi daleko zajimavejsi veci. Jen jestli to nebude prijato za presprilis velkou drzost z me strany?“
„Nebude,“ vesele odpovedela Natalie. Byla v tom nejen povinnost, ale i opravdova zvedavost. „Jenom nesmis zapomenout, ze jsem opravdova knezna z Imperie.“
„Slibuji, ze na to stale budu myslet,“ rekl Jarl.
Nedaleko za jeho zady, buhvi odkud, se objevil jeden ze Stanovych lidi.
Stal ledabyle opreny o sloup k uvazovani koni. Vyuzil okamziku a spiklenecky na ni mrkl. Potom se strasne lhostejne odvratil a ziral na vznikajici rvacku, ktera zacinala necele dva kroky od nich. Natalie si ulehcene oddychla. Ted budou vedet kde je a take, ze byla uspesna.
Vbrzku s Jarlem dosli ke vchodu do mesta. Nedalo se to nazvat mestskou branou, ani vchodem ne. Byla to ctvercova jama, do niz smerovaly kamenne schody. Osvetlovaly ji podivne lampy — jazycek jasneho plamene, bez koure a sazi v sklenene kouli.
„To je plynove osvetleni,“ vazne rekl Jarl.
„A co to je?“ docela uprimne ho nepochopila Natalie. „Noo, takovy vzduch, ktery hori.“
„To je zajimave…“
Sli dolu. Na konci schodiste uvidela Natalie uplne otevrena kovana vrata. Postavalo tam nekolik strazniku v brneni, s dvourucnimi meci a sekyrami. Straznici se Jarlovi poklonili a Natalii propustili teprve pote, co jim Jarl vysvetlil, ze Natalie neni Migrant.
„Co to je?“ zeptala se Natalie.
„Noo… Migrant je takovy zly duch, ktery se pokousi dostat do mesta a snazi se potom v noci pit obyvatelum krev. Nejcasteji se vyskytuje v lidske podobe.“
„To je zajimave,“ opakovala Natalie.
Ulice vypadala podivne. Jako kdyby mesto useklo z domu strechy a bylo cele kryte zeleznym poklopem jako kastrolem. Krome toho tu nebylo nic zajimaveho. Kamenim dlazdena ulice, vyvesni stity skoro takove jako vsude — housky u pekaru, boty u prtaku, klice u remeslniku pracujicich se zelezem. Proste dalo se podle nich velmi lehce uhadnout, cim se jejich majitel zabyva. Jenom ramus z hospod ji schazel. Pilo se tu tise. Dokonce i dav v ulicich byl nejak tissi. Skrz ohromne obdelniky kalneho skla nad hlavou sem protekalo zvenci slabe svetlo. Vsude horely tytez sklenene svitilny s jazycky skoro nehybneho modreho plamene. Zadna obzvlastni kouzla Natalie nevidela, o cemz nelenila rict Jarlovi. Odvetil ji nabidkou, jestli by si nechtela opatrit hodinky. Samozrejme, ze chtela, tim spis, ze jeji penize tady platily.
