toho vubec pamatuju moc malo. Ale za tou hranici je jedno jestli Mesic dopadne na Zem nebo ne. Stejne Zemi ceka katastrofa. Vsude zacnou zemetreseni, more se vylije na sous, prilivove vlny dosahnout neuveritelnych vysek, spousty prachu se zdvihnou do nebes. Jestlize Mesic dopadne na Zem, tak to bude uplna katastrofa. Mesta… Zeme… Nevim. Myslim si, ze bude konec uplne vsemu. Bude to strasne a na dlouho. Kdy se to stane, nevim. Urcite se to da nejak vypocitat; ale ja to neumim… Zitra? Za sto let? Nevim. Ale je to neodvratne!“
Natalie tak tak zadrzela vykrik. Vypadalo to, ze s ostatnimi je to stejne. Pred ocima se ji mihaly strasne, neprilis jasne, ale o to desivejsi obrazy celosvetove katastrofy. Zeme se zvedala k nebi jako tezke mraky, ktere tvorila smes domu, stromu, cernozeme a pisku. Zdi se rozpadaji, hroby se oteviraji a rakve vzletaji k nebesum hned za vodou z rek. Hneda brecka, padajici z nebe, smisi vsechno, co zbylo, do nepopsatelneho trasoviska… Zastenala a pri tom pohledem hledala pomoc a podporu.
Vsechny obliceje se podobaly tomu jejimu. Vedela to prave tak dobre, jako kdyby se divala do zrcadla. Hnusne a nelitostne zrcadlo, stejne jako vsechna ostatni, ktera neumeji lhat.
Do teto chvile prinasela vsechna nebezpeci Zeme. Ocasatych hvezd se vsichni bali vlastne jen tak ze zvyku, ktery prisel s lidmi z jakehosi sileneho davnoveku. Nikdo presne nevedel, cim by mely byt nebezpecne, a to jim zarucovalo, ze se jich lide budou bat. Ted se nebezpecim stalo samo nebe. Pred nim neni zadneho ukrytu.
„Ale vzdyt muze jeste uplynout treba sto let. Sam jsi to rekl,“ rekla se smutkem v hlase. Nemela v sobe dostatek sil, aby se mu podivala do oci.
„Ale to je jedno. Neodvratna zkaza bude tedy viset nad nasimi detmi nebo vnuky,“ rekl kdosi.
Natalie nedokazala rozlisit jeho oblicej. Pred ocima ji vsechno plavalo. Nenavistne se podivala na Lunu. Zarila primo na kupoli, ohromna a ruda. Stala se najednou mementem neodvratne zkazy celeho sveta.
Kdosi se nahlas na cosi nepochopitelneho zeptal, jiny vyskocil, nekolik dalsich zacalo mluvit najednou. Nebylo mozne se v tomhle zmatku vyznat.
„Tak zacina panika,“ pomyslela si Natalie a neskutecnym usilim premohla zivocisny strach, „narusta, rozhori se a nadejde okamzik, kdy uz se neda nic zachranit a nic zaridit.“
„To by stacilo!“
Zdalo seji, ze to vykrikl Kapitan. Ne. Starec. Znovu stal u obrazku. Utrhl ho z podlozky. Papir se sam znovu svinul do svitku. Zahodil ho do kouta.
„To by stacilo!“ zopakoval usecne a tvrde. „Smrt prichazi tehdy, kdyz uz nejsou sily bojovat o zivot. Dokud jsme neudelali pro vitezstvi uplne vsecko mozne i nemozne, nesmime se vzdat. Musime hledat! Musime vypravit nase lidi tam, kde jeste nikdy nebyli. Do vsech zemi, az na kraj sveta. Treba najdou ty, co vedi vic nez my, ty, co mohou vic nez my. Legendy o takovych lidech zname, ale zatim se nikdo nenamahal overit, co se za nimi skryva. Budeme hledat. Kdo si dovoli prohlasit, ze je vsechno ztraceno, aniz by hnul prstem pro vitezstvi? Kdo si to dovoli? Mlcite? To je spravne! Zatim nemame zadnou odpoved. Musime hledat reseni.“
Zrejme si ho opravdu velmi vazili. V mistnosti bylo hrobove ticho. Natalie videla, ze obavy a strach mizi v hloubce lidskych dusi. Neztraceji se docela, ale presto slabnou a nejsou schopny dosahnout hranice za niz prebira veleni panika. Dokonce i Kapitan vypadal jako kdyby shodil z ramen tezke bremeno. I ji samotne se udelalo trochu lip. Starec je ale nenechal vydechnout. Rozhodl se jednou provzdy prevzit iniciativu, ukazat jim cil a uz nepripustit, aby uhnuli z vytycene cesty.
„Je to zelezny clovek,“ uctive si pomyslela.
Mela primo detskou radost, ze nekdo rozhodl a vzal na sebe odpovednost velitele.
„Chce nekdo neco navrhnout?“ rikal v tom okamziku starec. „Nejdriv at mluvi ti, co putovali k Jantarovemu pobrezi, a to ne na sever, ale na zapad. Stane?“
„Mezi lidmi uporne koluji drby, ze nekde zije mocny narod,“ rekl Stan, coz byl clovek strednich let s oslehanou tvari poutnika. „Cim bliz k Jantarovemu pobrezi, tim jsou ty povesti silnejsi a castejsi. Ted mi je nesmirne lito, ze jsme se velmi malo zajimali o sber povesti a drbu a oddelovani pravdy od vymyslu. Rika se, ze ti neznami umeji letat vzduchem. Mluvi se o nejakem chladnem nepalicim ohni a podivnych zvucich na zakazanych mistech. Baltove o tom v zasade mluvi. Jenze Baltove, jak sami vite, jsou narodem, s nimz se velmi spatne komunikuje. Nekdo mi vypravel, ze u nich videl prapodivne vecicky, ktere by oni sami nebyli schopni vyrobit.“
„Tak to uz je velmi zajimava informace,“ rekl Kapitan. „Abych pravdu rekl, nejvic me osobne zajimaji ty veci, kterym tady rikate Bludna Desitka nebo Plovouci hvezdy. Sam jsem je dlouho pozoroval a dosel jsem k zaveru, ze to nejsou zadne hvezdy. Kolem Zeme krouzi nejake vyrobky lidskych rukou. V me dobe jsme do vesmiru umeli dopravit ruzne vecicky, nektere v sobe dokonce nesly lidi. Ale tyhle jsou prilis velike. Tohle nejsem schopny nejak pochopit…“
„Nemohl bys mluvit jasneji?“ skoro vykrikla Natalie.
„Zatim nemohu. Trvalo by to prilis dlouho, nez bych objasnil, co mam na mysli. A nic by to nevysvetlilo. Stacilo by mi obycejne radio, poslechl bych si eter… Skoda. Kdyz jsem odletal, chtel jsem si s sebou vzit tranzistorak… „
„To by stacilo,“ rekl starec a Natalii se hrozne ulevilo. „Mam strach, ze tady uz zacinaji veci, o nichz bys nam musel vykladat az do rana. Nic by to nezmenilo a nicemu by to nepomohlo. Radsi se priprav na cestu. Neodmitnes jet na pruzkum? A co ty, knezno Natalie?“
„Treba hned!“
„To je prilis brzy. Musime se jeste pohrabat v knihach, probrat se legendami… Opatrne si promluvit s lidmi. Se vsemi, co jezdili s kupeckymi karavanami. A co nejrychleji pripravit vypravu na jarmark. Musime jeste vymyslet presvedcivou pricinu, proc jedeme driv nez obvykle. Vyberte ty nejsilnejsi a nejchytrejsi. A nesmi se o tom dozvedet ani jedina ziva duse…“ prejel vsechny takovym pohledem, ze se Natalii zjezily vsechny chloupky na tele. „Dokud nezname reseni, nemame pravo sdelit lidem takovou novinku. Nebo si nekdo mysli neco jineho?“
Vsichni mlceli.
„V tom pripade je rada ukoncena. Nyni se domluvime, kdo se cim bude zabyvat. „
Zatimco rikal Natalii neznama jmena, sedela bez jedineho pohybu. Aby pravdu, rekla, ze vseho nejvic se ji chtelo probudit se z toho 'hrozneho snu'. Jela za Vedomostmi. A ziskala je. Soucasne s tim povyrostla. Jak se ji do te doby zilo paradne, zaly a strasti byly hodne tak pro panenky… Jak smesna byla nebezpeci…
Avsak stejne tomu nejak nemohla uverit. Rozumem to chapala a srdce se zmitalo smrtelnym steskem a nebezpecim. Nicmene vedomi odmitalo prijmout, ze muze existovat takova vec, jako smrt celeho sveta, ktery nebyl plochy, ale kulaty a tak veliky, az se tomu verit nechce. A Luna je take ohromna a kulata. A spolu se Zemi leti cernou prazdnotou, kde neni cim dychat. Nepochopitelne vzdalenosti, obri kulate kameny, giganticke ohnive koule, prazdnota, kde neni jedina pevna opora, jediny bod, na nemz drzi svet. Zeme utika zpod nohou a pada do prazdna…
Hlava se ji zatocila nad nepochopitelnou slozitosti neuchopitelnych preludu. Natalie se krecovite drzela operadel, aby nesklouzla do cerne propasti spolu s rotujici Zemi.
„Natalko! Je ti spatne?“
Pomalu otevrela oci a slabe se usmala. Divala se na nej s detskou nadeji.
„Krucis!“ Kapitan si ulehcene oddychl a dotkl se jeji tvare. „Sedis tady bleda jako stena…“
„Ty taky,“ odpovedela tise.
„Coze?“
„Jsi bily…“
Kapitan si sedl na operadlo kresla a pritiskl si jeji hlavu k prsum. „Samozrejme,“ rekl hluse. „Tady se neda mit poradnou barvu ve tvarich. Nikdy jsem si nedovedl predstavit jak se Atlantovi dari drzet nebe na svych… Tak a uz se vsichni rozesli. Podivame se na Mesic?“
„At jde…“ rekla Natalie nastvane.
Nejpodivnejsi na tom bylo to, ze se diky tomu, co se udalo, uklidnila. Rika se, ze tomu tak byva u velkych nestesti. Za nejakou hranici je uz tak velike, ze zaplni cely svet a clovek se ponori do ponure lhostejnosti.
Kdyz se vratili domu, hledala Natalie zapomneni a klid v rozverne a ztrestene neznosti. Kapitan take. Povedlo se jim to. Ale potom se zdal Natalii hruzny sen. Ruda a pritom cista a pruzracna Luna byla jakoby odlita z nejlepsiho skla a umyta mydlem. Nehlucne plula nad strechami, nad zaricimi lampami, mohutnymi zubisky vezi. Strechy se trhaly a odletaly do nebe. Ne ze by se rozsypaly, ale letely jako retizek za Lunou. Jako capi hejno odletajici za hranice. Mozna, ze sama Natalie to pronesla ve snu, nebo to zvucelo kolem ni.
„Jako capi hejno,“ opakovala ve snu a vychutnavala ta podivna cizi slova, kdyz se divala za retizkem strech, ktery se stal nekonecnym a citila, ze ji ovladla desiva hruza, ze je nejvyssi cas se probudit, jinak to jeji srdce nevydrzi.
