Rytirka Natal

Citila se stale jeste neprilis jiste.

„Odkud jsi, zes tak divoka?“ zeptal se Bobrec a bylo videt, ze ho to opravdu zajima.

„Odtud, kde jsou vsichni takovi,“ odsekla Natalie a hrde zdvihla hlavu. „Budeme predpokladat, ze mec ovladas dobre,“ rekl Bobrec. „Dokonce bys mohla i nekoho skrabnout. Jak dlouho vydrzis? U svateho Pera, my te, samozrejme, nezabijem. Ale za to remenem te poradne poucime, ze si hodne dlouho nesednes…“

„Hele, pohranicniku, neprovokuj,“ rekl Kapitan. „Vis co? Dame klidnejsi hovor, jo? Devcata jsou mlada a horkokrevna. Jsou zvykle rychle vytahnout rapiry. Jeste si s nimi a postribrenym palcatem v ruce nepohraly, i kdyz nejsou zadna mydelka… S tim radsi pocitej. Ses seriozni muzskej, to vidim.

Proto mi vysvetli: U vas je zvykem podrezavat pocestne poutniky?“

„Podrezavame, kdyz je to potreba. Vyzvedace a sebranku z Kanalu,“ rekl dustojne Bobrec. „Jestli patris k slusnym poutnikum, tak se ti nic nestane. A ty ses kdo?“

„Jak bych ti to rekl… Momentalne bych to definoval asi jako… poutnik. Koukaj zachmurene z chalupy. Ani bohatej, ani chudej, stejne te k sobe na nocleh nepustej… „

Bobrec na nej vytrestil oci:

„Odkud to znas?“ a sam slavnostne pokracoval, jako kdyz predcitaji modlitbu:

„Stejne to neni jedno, je tam clovek,
nebo stin oblaku kamsi pluje mlhou hustou,
holi ma sukovita, ovinuta cerstvou brezovou kurou,
jsi mi milejsi a blizsi, nez vlastni bratr…“

Ted zase pro zmenu vyvaloval oci Kapitan. I nalada jezdcu se zmenila. Uz nestali napjati a jejich pohledy ztratily ostrazitost. Tuseni nadchazejiciho boje zmizelo beze stopy. Natalie bezdeky povolila prsty sevrene kolem mece. Zajel do pochvy, az zastita cinkla o stribrne kovani.

„Tos mel rict hned,“ rekl Bobrec. „Kdyz uz prijizdite z tamte strany, nevite co za blazinec se konal tudle noc u Kanalniku? Plapolalo to tam paradne.“

„Snazil jsem se,“ rekl skromne Kapitan.

„Coze? Ty? Co se tam delo?“

„Chovali se jako ti nejhorsi parchanti,“ rekl Kapitan. „Nasi Natalku dotahli k sobe na navstevu, aniz by se slusne zeptali. Tak jsem musel… Vas si nevsimaji?“

„Nas si uz, bratre, nevsimaji dost dlouho,“ vysvetlil Bobrec vyznamne; „Kdyby ses zeptal meho dedy, bude ti vypravet, jak ucili Kanalniky slusnemu chovani…“

Kapitan prehodil nohu pres sedlo. Seskocil na zem a navrhl vevodovi: „Pojdme si poplkat.“

Bobrecovi to neprislo divne. Take slezl. Poodesli od cesty a zive si spolu neco povidali. Tu se jeden rozmachoval rukama, tu druhy. Zrejme aby byl presvedcivejsi. Nicmene to vypadalo mirumilovne a trvalo to dost dlouho. Dvakrat se Bobrec ohledl a podival na Natalii, udivene a uctive. Potom se rozhovor zrejme stocil na samopal. Kapitan vystrelil do zeme. Konaci se poplasili, ale Bobrec mavl rukou a zustal klidny, i kdyz se mu to nedarilo tak uplne.

Vraceli se jako lide, kteri jsou spokojeni tim druhym a take dokoncili nejake obtizne poslani. Bobrec se usmal:

„Zbytecny poplach! Jsou to nasi,“ a vesele se podival na Natalii. „Stejne neverim modroocko, ze jsi sikovnejsi s mecem nez ja…“

„Nekdy pozdeji to muzeme vyzkouset,“ rekla Natalie klidne, „kdyz se nam bude chtit.“

Vydali se na cestu. Bobrec jel mezi Kapitanem a Natalii a vykladal.

Pokracoval v rozhovoru, ktery zacal uz s Kapitanem:

„Pochop, papiru zustalo od Temnoty strasne malo. Je vsak znamo, ze svaty Per chodil po teto zemi. Ucil nas, ze sprostaren proti nam uz udelali moc, takze si nemame nikoho moc vsimat a neskakat cizim na spek. Mame si zit podle vlastniho rozumu a v souladu s prirodou. Protoze srandicky zmizej jako oblaka, ci dym a priroda, ta je vecna. A dila Mnohosmutnych, zitnych apostolu, zapsal sam podle toho, co si pamatoval v tech pocatecnich dobach. Uctivame ty apostoly jako lidi s dusi, kteri se dokazou dotknout srdce.“ Jeho tvar ztuhla, kdyz zpevave deklamoval:

„Sbohem. Nezapomente hbite,
ze duby opadavaji tise
pod nizkou rezavou Lunou.
Jenom vres a trnovnik pichlavy,
lopuch jako skret kosmaty
radi ve vetru vanuti. „

Kapitan bez jakehokoli rozmysleni navazal:

„Lopuch ani kun nepomacka
duboveho chrasti kupu
oplace popel krbu maleho…“

Na pul ucha Natalie slysela, jak Olga za jejimi zady nekomu odpovida a smeje se. Vsechno bylo v poradku. Natalii uz nejak neudivovalo, ze vedle ni jedou v rytirske zbroji muzi a ne zeny. Svet byl velky a mnohotvarny. Jeji predchozi zivot byla jenom jedna perlicka v celem nahrdelniku zvyku a obyceju, zakonu a narizeni. Bylo obtizne vzdat se presvedceni, ze jedine pravdive a spravne je to, co znala od detstvi. Jeste nesnadneji prijimala pravo druhych zit podle zakonu, ktere jim odkazali jejich predci. Pout pokracovala a stare predsudky z ni vypadavaly jako mlecne zuby. Natalie se citila starsi, jako kdyby nesedela v sedle dny, ale roky.

Vpredu se objevilo mesto. Prime, ciste ulice. Vysoke drevene a kamenne domy s vesele barevnymi strechami. Byly tak barevne jako jarmarecni bonbony. Na domech se skvely barevne vitraze. Takove Natalie videla jenom v imperatorskem palaci a tady byly skoro na kazdem dome.

Kitez!“ s hrdosti utrousil Bobrec.

Mesto nemelo hradby. I to mnohe reklo Natalii, ktera znala boje na hranicich knizectvi a obsazovani Narodnich vyboru nejen z doslechu. Vedela i o masivnich hradbach kazdeho mesta ve Stastne Imperii, zelezem okovanych branach. Jenom velmi silne mesto, ktere je presvedceno o sve prevaze, muze vymenit hradby za silu svych rytiru.

„Budete bydlet u me,“ rekl Bobrec. „Nebudete prekazet. Mimochodem, je tady muj mladsi bratr a je svobodny, takze kdybys nahodou, modrooka, chtela prijmout starosvaty…“

Kapitan nerekl nic, jenom se vevodovi podival do oci a zuby se mu zaleskly zpod sluncem vysisovanych vousu. Natalie se smisenymi pocity rozpaku a hrdosti sklopila oci. Bobrec se zarazene poskrabal na zatylku:

„Aha, uz chapu. Berte to, ze jsem si delal legraci.“

Dum mel veliky, s cistym dvorem. Drevene schody vedly na krytou galerii, kterou podpiraly vyrezavane sloupy. Po dvore pobihali prave takovi psi, na jake byla zvykla, prave takove slepice. Dokonce tu hrde kracel i pestrobarevny kohout a domyslive se rozhlizel po okoli. Jenom hospodarka, ktera jim vysla vstric, Natalii hrozne prekvapila, i kdyz