v ocich.
Priblizili se k sloupu s lebkou a broukem. Zblizka se ukazalo, ze sloup je doopravdy obrovsky. Cerne provazky suse selestily ve vetru. Dum u sloupu byl podstatne vetsi, nez vsechny ostatni.
Velitel na ne uz cekal. Veznitele se ji zmenili pred ocima. Ted se chovali otrocky a usluzne, i kdyz nikde nebylo videt nikoho, pred nimz by si tak museli pocinat. Stali v rade, v pozoru, ruce na svech kalhot.
Zaskripely dvere a shora se ozval hlas:
„Vejdete!“
Velitel postrcil Natalii, takze se vydala po pristavenem schodisti. Stoupal za ni po spickach. Zdalo se ji, ze ani nedycha.
Predsin. Stali tu dva vojini se sekyrami v rukou. Dvere se pomalu otevrely, Velitel uz do Natalie nestrkal, jen se prstem oprel o jeji zada. Nasmeroval ji do vznikleho otvoru. Nehlucne vesel za ni. Dvere se zavrely tak potichu, ze si toho ani nevsimla.
„Pojd bliz,“ pronesl muzsky hlas, v nemz nebyla. ani stopa po lidskych citech. Znelo to, jako kdyby se samotny vzduch, nasyceny pachem zeleza a pisku, skladal do slov pod udery neviditelneho bice.
Natalie udelala dva kroky vpred.
„Rozvazte ji ruce.“
Kroky za zady a Natalie mela najednou volne ruce. Protrepala je, aby si rozproudila krev v zilach. Rozhledla se.
V cernem vysokem kresle sedel clovek, obleceny take cely v cernem, Uzky, dlouhy oblicej, hrbolaty nos, ostra brada. Uplne hola hlava, jiz nad ocima pretinala zlata obroucka se zlatym broukem. Vypadalo to, jako by se mu brouk vsemi sesti tlapami vpil do lebky a strnul na cele jako prapodivne treti oko. Stejny brouk sedel na operadle kresla nad jeho hlavou. Z jeho tela vyrustal sedmiramenny svicen. Po obou stranach stali lide v cernem a od toho, ktery v nem sedel, se lisili jen tim, ze brouci se jim pohupovali na zlatych retezech na hrudi.
„Vypadni!“
„Velky Mistre, je uminena a vzpurna. Bojim se…“ zaselestil zpoza Natalie velitel unoscu.
„Velke pravdy usmiruji i ty nejvzpurnejsi,“ rekl clovek v cernem.
„Zmiz!“
Dvere se mekce zavrely. Patnactero pohledu se uprelo na Natalii. Stala s hrde zdvizenou hlavou. Tvarila se, jako by si nevsimala tech smatrajicich a chladnych pohledu, ktere byly navic uplne prazdne.
„No tak co?“ ozval se ten, kteremu rikali Velky Mistr. „Je prilis krasna na to; aby prodlouzila rod nejakeho otroka. Urcite je vhodna pro nektereho z vas, Ochranci Bice a Lopaty.“
„Nebylo by vhodnejsi, zeptat se nejdriv me, jestli jsem ochotna postarat se o pokracovani nejakeho z vasich rodu?“ rekla Natalie. „A druha otazka zni, jestli vubec stoji za to v nem pokracovat.“
Zadivali se na ni ani ne tak rozhorcene, jako spis s nezmernym prekvapenim.
„Ukolem zeny je postarat se o neustale pokracovani rodu,“ rekl Velky Mistr. „Ukolem tech, co zeny porodily, je vest dal Velky Kanal. Jsi zrejme zdaleka a rozumu jsi moc nepobrala, kdyz neznas ty nejzakladnejsi pravdy.“
„Jsem knezna Natalie z rodu Druhych Sekretarek, rytirka Stastne Imperie!“
„Divochy vymyslene hodnosti jsou nesmyslne proti Velkemu Kanalu.“
„To je parada,“ rekla Natalie. „Vypada to, ze me chcete dat nekomu za zenu, aniz byste se me zeptali, co na to rikam ja.“
„Jaky to ma vyznam ptat se na neco tebe,“ rekl Velky Mistr. „Ochranci! Je s podivem, ze ta divoska dokaze souvisle vyjadrovat svoje myslenky, i kdyz jsou primitivni. Jeste jednou to potvrzuje, ze musi pripadnout nekomu z nas.“
„Co jste zac?“ zeptala se Natalie a pro tuto chvili se rozhodla, ze se nebude prit.
„Jsme sluhove Velkeho Kanalu,“ rekl Velky Mistr.
Vstal z kresla a polozil ji svou chladnou a krutou ruku na rameno.
Popostrcil ji k oknu. Pres nakupene domky byla videt oblaka prachu a pary nad Kanalem. Ramus a rachot zeleznych zvirat, vrzani becek a kolecek dolehal az sem.
„Na co to vsechno je?“ udivene se zeptala Natalie a vubec se pritom nepretvarovala.
„Jsme jenom skromni sluhove Velkeho Kanalu,“ rekl Velky Mistr. Jeho hlas se snazil byt mekky, ale neslo mu to. „Kdysi davno byl svet sileny a zdivocely. Ubozi divosi rozryvali zem motykami a staveli si chyse. Bez uzitku trousili kolem sebe praci a pocatky rozumu v stovkach nesmyslnych cinnosti.a jenom tak zvysovali chaos. Tehdy prisel Velky Tro, jehoz svate vlasy se rozprostrely nad svetem sedmibarevnou zivotodarnou duhou. Tak zvestoval nastup Ery Poradku a Prace. Tro natahl ruku a na dlan mu usedl Svaty Brouk, aby okusil drobecku velike Moudrosti. Myslenky Velikeho Tro oplodnily Bozskeho Brouka a vnukly mu ideu Velkeho Kanalu. Brouk kladl vejce a Velky Tro je oplodnoval svym dechem. Tak se narodili Slavni Predkove, prarodice Ochrancu Bice a Lopaty. Prace Slavnych Predku osvitila bozskou moudrosti Velikeho Tro tlupy divochu, a tak zacal Velky Kanal. Prvni hroudy vzletly a Velky Kanal rozdelil zemi. Nicil hnijici kosti divochu a smetl jejich ubohe pribytky. My, Ochranci, jsme smrtelni, ale Velky Kanal je nesmrtelny. Uz roste neodvratne stovky let.“
„Stovky let?“ preptala se septem Natalie.
Bala se pozdvihnout oci, aby se nesetkala s nekonecnou pustotou v jeho pohledu.
„No… a co potom?“
„Jsi mlada, ale tvuj rozum bloudi,“ rekl. „Potom — je nesmyslne slovo.
Existuje velke slovo — vecnost. Velky Tro, to je vecnost. Velky Kanal, to je vecnost. Ma sice zacatek, ale nema konec.“
„To neni mozne,“ rekla Natalie. „Lidem se to nakonec zprotivi…“
„Aby se jim to nezprotivilo, jsme tady my, Ochranci Bice a Lopaty.“ „Polamou se vase zelezne…“
„Lide budou ryt rukama.“
„A co kdyz Kanal narazi na more?“
„Jdeme vpred uz stovky let smerem, ktery nam ukazal Velky Tro. Velky Kanal nemuze uhnout, ani se zastavit. To uz staci,“ bolestive stiskl Natalii rameno. „Zatim ti odpoustime vsechny divosske hlouposti, ktere jsi tady povidala. Ale zitra uz to bude kacirstvi. Neradim ti, abys na to zapomnela. Zda se mi, ze se u tebe objevuji zablesky rozumu. Proto se pokus pochopit. Nemas sanci na jiny osud, nez se stat pokracovatelkou rodu. Tve stesti je, ze to bude nektery z Ochrancu Bice a Lopaty a ne nejaky obycejny pracujici. Jedinym tvym pocitem se nyni musi stat vdecnost za milost, kterou jsme ti prokazali.“
„Dekuji,“ rekla Natalie. „Doufam, ze nebudu muset prodluzovat neci rod hned tady.“
„Jsem rad, ze si tak rychle osvojujes svata prikazani,“ i kdyz je to podivne, nevsiml si ironie, ktera cisela z jejiho hlasu. „Samozrejme, ze musi dojit k svatebni ceremonii. Zacne vecer a bude kratka. Pomohou ti pripravit se. Uz dnesni noci das zivot budoucim Ochrancum Bice a Lopaty.“
„Dekuji za neuveritelnou duveru,“ rekla Natalie.
Citila se nyni daleko klidneji a vic si duverovala. Neni pravdepodobne, ze tenhle cvok a jeho banda prazdnookych poskoku budou ocumoval u svatebniho loze a pritom duchovne spolupracovat na pokracovani rodu.
Ty, co ji lapili, uz davno poslali pryc a neda se rict, ze by nekde nahlasili, ze jejich korist neni nijak slaba a pokorna, kdyz ma volne ruce a nohy. Jejiho 'novomanzela' cekaji velmi neprijemne okamziky a jeho svatebni noc bude asi ponekud netradicni. Potom se uvidi. Utect odtud nebude jednoduche. Najit cestu zpatky bude jeste obtiznejsi. Nicmene je lepsi risknout, nez se stat pokracovatelkou nejakeho rodu blaznu a neustale jim rodit nove…
Proto Natalie usmirene sklonila hlavu a rekla:
„Tva moudrost me vyvadi z miry, o Velky Mistre,“ prejela cely doprovod takovym pohledem, ze se v jejich ocich objevilo dokonce cosi lidskeho. „S rozechvenim ocekavam toho nejdustojnejsiho z vas, o Ochranci.“.
Ukazalo se, ze toho nejdustojnejsiho vybiraji tim nejprimitivnejsim zpusobem. Podle poradi vytahovali ze zlate nadoby kulicky. Vbrzku se nasel stastlivec, ktery vsak svou radost nedal nikterak najevo.
„Prazdnooky balvan,“ pomyslela si Natalie, „nelisi se nicim od ostatnich.“
Rozhodla se privitat ho tak bourlive, ze se z bezvedomi nevzpamatuje jeste hodne dlouho.
Sluhove v cernem, novi a neznami, ji vyvedli na schody kryte striskou. Uz se smrakalo. Slunce se davno skrylo za obzorem. Vlevo se houfovaly mraky, ktere barvou a hustotou slibovaly brzky a husty slejvak.
„Tim lip,“ pomyslela si Natalie a citila v sobe opijejici pocit a lehkost z blizici se nebezpecne akce.
Privedli ji do domku se zatazenymi okny a predali sluzkam, ktere byly oblecene v sedocernem. Snazive ji
