ocima zpod zvrabcenych vlasu. Chechot se rozlehl s novou silou.
„Prisaham na Predurceni, ze tenhle lov stal za to. Tahle kobylka… To je parada!“
Druzne ho podporili. Natalie odhadovala, jestli dokaze jednim skokem vytrhnout mec nejblizsimu vojakovi. Ne. Telo ji jeste neposloucha tak, jak by melo. Protrepala si ruce, masirovala si je. Peclive se rozhledla. Kolem jsou hole kopce. Pod nohama ji susti suchy, horky pisek, sedivy prach. Ani stromek, ani ker neni v dohledu.
Kone jsou docela obycejni, sestinozi. Lide jsou obycejni, az na to, ze jejich kalhoty a kosile maji jiny, podivny strih. Zlate oznaceni nejvic pripomina nejaky sestinohy hmyz. Jejich pohledy se Natalii tak nelibily, ze se ani nezacala stydet za svou nahotu. V jejich ocich bylo podivne prazdno. Divali se na Natalii, jako by ani nebyla clovekem. Byly to oci konskych handliru, ktere vyjadrovaly spokojenost nad nadhernou koupi. Nic jineho v nich nebylo. Neznamenalo to pro ni ulehceni, spis naopak.
„Presne tak, naopak,“ pomyslela si Natalie.
Narovnala se a hrdost se ji vratila nejen do tvare, ale i do pohybu. Polkla zdvihajici se zaludek. Podle jejich pohledu uhodla, ze pochopili. Chapali, ze je povazuje za nizsi bytosti, pred nimiz se ani nemusi stydet.
Kolem se tycily hole zlute kopce a vitr hvizdal, sycel jako had. Shazoval dolu pisek a hnal ho jako tenke nevazitelne potucky neznamo kam.
„Hergot, ta je kobylka!“ opakoval velitel. „Hodte ji nejakej hadr.“
Natalii dopadla k noham kosile a kalhoty z teze latky, jako meli oni.
Obleceni vsak bylo daleko odrbanejsi, nez to jejich. Natahla si kosili pres hlavu. Se zapinanim kalhot se chvili morila.
„Jsi presvedceny, ze se nedostanem do nejakeho prusvihu?“ zeptal se jeden z jezdcu vudce.
„Absolutne. Sledoval jsem je dost dlouho. Nic nam nehrozi.“
„Dobre… Jak je s ni mozne se domluvit?“
„Normalne.“
Vsichni se znova rozrehtali. Jeden z nich ji podal zelezny hreben. Natalie se neudrzela a vzala si ho. Dlouho si rozcesavala zacuchane vlasy. Pro sebe si potichu nadavala, kdyz ji to bolelo. Potom hodila hreben pod nohy veliteli.
„Oha!“
„To nam uz neni ke cti. Zakon je Zakon, ale Ochranci Bice a Lopaty…“ Vsichni zmlkli. Vypadalo to, ze dostali z niceho nic najednou strach. „Vy dobytci, co to ma vsechno znamenat?“ zeptala se Natalie.
„Jeste lip! Opravdu mluvi lidsky! Bude s ni min prace.“
Natalie se pevneji zaprela levou nohou. Odhadla vzdalenost. Skocila.
Uderila. Uhnula. Sekla.
Skoro v tomtez okamziku dostala ranu mezi krk a rameno cimsi tezkym. Letela do pisku jako pytel. Okamzite po ni skocili. Zkroutili ji ruce dozadu a spoutali je i nohy remenem. Hrube ji zdvihli a drzeli za lokty.
Velitel, ktereho kopla bosou nohou do podbrisku, tesne pod masivni prezku opasku, stale jeste sedel na zemi. Drzel se za postizene misto a zatatymi zuby vtahoval vzduch a vzdychal. Sycel jako lesni jester. Jeho lide, kdyz se na ne nedival, ho pozorovali s usklebkem. Nakonec vstal, narovnal se a prisoural k Natalii. Vlepil ji facku, ktera ji ohlusila.
„Ty, svine!“ vydechl. „Nedovedu te… Nepredam te Ochrancum…“ Natalie si olizla spodni ret. Ne, nerozbil ji ho, ale stejne to bolelo. „Rozvaz mi ruce a dej mec,“ rekla. „Pak uvidime, ty zvire!“
„Ja ti dam takovej mec, ze…“
„Ochranci…“ uronil tak nejak lhostejne ten nejsedivejsi ze vsech jeho lidi a velitel zmekl. Chvili nadaval a pak rekl: „Tak dobre, jedeme.“
Natalii vedli k pahorkum. Chuze byla obtizna, nohy mela spoutane nakratko. Zakopla. Okamzite ji zachytili, ale pritom se ji snazili nenapadne ohmatavat. Tajne, tak aby si toho 'hlavas' nevsiml. Avsak jejich dotyky byly hrube a drze. Snazila se jit opatrneji, drobnymi kroky a pomaleji. Cerne to stvalo. Nakonec, po delsi hadanici, ji prerizli provaz na nohou.
„Nejak to tu nevypada, ze by tady zeny byly silnejsim pohlavim,“ pomyslela si Natalie a schoulila se tesknou beznadeji. Poprve zalitovala, ze se vydala na pout.
Cim vic se blizili ke kopcum, tim podivnejsi a zretelnejsi zvuky se k nim nesly. Linul se odtud mohutny sykot, ramus, funeni a mnohohlase vykriky. Pripadalo ji to jako hluk velkeho mesta. Tak nejak je slyset, kdyz se mu nasloucha z vysoke veze.
Ocitli se na vrcholku kopce. Natalie couvla.
Hluboko pod ni kypel nepopsatelny shon. Pro nevycvicene oko se cvrkot — dole zdal byt silenou smeskou lidi, zvirat, vozu, zeleza, drivi, provazu a schodist.
Zprava se od obzoru tahla giganticka prurva, ktera si ani sirkou, ani hloubkou nezadala s vyschlou rekou u Sedeho mostu. Dokonce ji svymi rozmery prekonavala. Tohle koryto vsak vyryly lidske ruce. Bylo idealne prime, s povlovnymi okraji, vysokym valem vyhazene hliny na proti. lehlem brehu. Jakasi obrovita zelezna zvirata, clenita, dymajici tezkym, cernym kourem, hvizdajici a chvilemi i vypoustejici oblaka huste bile pary, se projizdela po plochem dnu. Vypadala, jako by je slepili ze sudovitych kusu zeleza, jine kusy se vrtely dokola, dalsi byly rozcepyrene a derave, eventuelne mely tvar tyci. Zvirata se zakusovala obrovskymi ozubenymi kosi na dlouhych krcich do kolme steny v miste, kde reciste koncilo. Skubala sebou, skrabala a zahryzavala se do ni a rvala z ni valouny a hroudy. Kose se zmitaly jako hlavy na zlomenych sijich. Zeminu vysypavaly do strany. Odtud ji vytahovaly vzhuru stovky lidi v sudech, pripoutanych na dlouhatanskych lanech, nebo ji vyvazeli v koleckach, pro nez se ve stene klikatila uzka stezicka. Tisice lidi se drely na dne, vyrovnavaly ho, vyvazeli hlinu vzhuru a dusali z ni nekonecny val, ktery mizel kdesi daleko za obzorem. Jini lide vladli, rvali, bicovali knutami ty, kterym to neslo tak rychle, jak bylo potreba. Motali se u nohou zeleznych zvirat. Spousteli svazky kovovych prutu a vzhuru vytahovali jakesi becky. Kazdou chvili se ozyvalo kvileni zranenych nestastniku, na nez vsak nikdo nebral ohled. Jenom se tam, odkud se ozyval krik, se cosi zablysklo, jako kdyby se vznesl vzhuru mec, a rev utichal. Nad gigantickym recistem se drzela oblaka prachu. Vypadalo to, jako by tu ve vzduchu viselo nestesti. Hnusna podivana. Natalii se dokonce zazdalo, ze umrela a dostala se do zahrobniho sveta, na Smetiste dejin, jak u nich doma vyhrozovaly knezky hrisnikum. Nezdalo se ji to, protoze tam mel byt mraz a tma… Ale stejne se to tomu hrozne podobalo.
Samozrejme Natalie vedela, ze lide jsou schopni pretvorit svet pro ty druhe tak, aby jim bylo co mozna nejhur a zvlast tem nevinnym. Kam se hrabe zahrobni svet pro hrisniky…
„Co to je?“ zeptala se a citila se pri tom jako zrnko prachu uprostred vichrice.
„Velky Kanal!“ odpovedel jeden z vojinu. „Vytvor Velkeho Brouka!“
„A… k cemu to ma slouzit?“ zeptala se Natalie nechapave.
Vzhledem ke grandioznosti stavby mela pocit, ze to cele k necemu musi byt, ze je v tom ukryt nejaky rozumny, lidsky cil. Byly tu desetitisice lidi, ale vsechno co delali bylo nelidske.
Misto odpovedi dostala ranu do zad:
„Drz hubu, divosko!“
Natalie se podivala doleva. Stalo tam docela velke mesto. Mesto na kolech. Ohromne vozy kryte hrubou plachtovinou i opravdove domky, umistene na vysokych kolech, s dvojitymi ojemi, nyni oprenymi o zem, s okny, dvermi, kovovymi kominky. Tisice vozu, tisice domku. To vsechno tvorilo krivolake ulicky a zakouti nevabneho labyrintu. Dymaly tam pece, vzhuru letaly snopy jisker. Mezi tim vsim pobihaly deti, bucel skot, pod platenymi pristresky postavali kone, na natazenych provazech se susilo pradlo. Presto se mohlo toto mesto behem jedineho okamziku dat do pohybu. Nad nim se tycil vysoky, zlatem pobity sloup, na jehoz vrcholku trunila lidska lebka. Byla vsak prilis velika, nez aby to bylo dilo prirody. Sest mohutnych broucich tlap se do ni zatinalo. Zlaty brouk mel cerne, matne oci. Kousek pod lebkou vlalo ve vetru neco jako dlouhe konske ocasy nebo svazky cernych provazku.
Jeden z Nataliinych veznitelu se rozjel do mesta. Viditelne chtel komusi oznamit svuj prichod. Mihl se v ulicich. Miril k sloupu a zmizel ve viru prave tak cerne oblecenych lidi, jako byl sam.
Natalii nekdo neurvale chytil za rameno a otocil ji. Jiny ji popostrcil kostnatou pesti.
„Jdeme!“
„Ne… neumrela jsem?“ zeptala se nejiste.
Misto odpovedi nasledovala rana pesti do podbrisku. Pak se chlap usklibl a rekl:
„Brzy se sama presvedcis…“
Vesli do mesta a pochodovali mezi vozy a domky. Natalii vyvedlo z miry, ze si jich nikdo nevsima. Pohlednou na ne jen tak mimochodem, a pak lhostejne uhnou ocima. Z cesty uhybaji beze strachu, ale take bez zvedavosti, bez jedineho lidskeho citu. Jenom u tech nejmensich deti uvidela zablesk zajmu. Vsichni starsi ji strasili prazdnotou
