„Chytrej jsi,“ rekla potvora Kapitanovi. „Muj s jeden baba zit, tvuj s sebou tahat jeden baba a jeden baba.“
„Nemusim mu, devcata, vysvetlovat slozitosti naseho…“
„Nemusis,“ rekla Natalie. „Vy… Ty…“ nevedela, jak se na nej obratit. „Co jsi zac?“
„Muj je clovek!“ rekla nestvura s intonaci, ktera mohla byt vykladana jako hrdost. „Muj je chytry.“
Z dalsi besedy vyplynulo nasledujici:
Kdysi davno byli pradedeckove nestvury hloupi a chodili po ctyrech.
Potom se z nebe zacaly sypat kousky horkeho vzduchu a pradedeckove se polekali tak, ze se rozbehli pryc po dvou. Zalibilo se jim to. A uz zustali chytri.
„Fujtajbl,“ odplivl si Kapitan. „Hergot, furt me nekoho pripominas.
Medu Bedu! To je ono!“
„A to je kdo?“ zeptala se Natalie.
„Tady neexistuji medvedi?“
„Medved je mytologicke zvire,“ rekla dustojne Natalie. „Okridleny a dvouhlavy. Litajici…“
„Tohle je medved,“ rekl Kapitan. „Postavil se na zadni a trochu zrejme zchytrel…“
„Muj je chytry,“ potvrdila nestvura. „A muj soused taky chytry, a jeste soused, a jeste soused, a jeste soused. Vsichni chytri.“
Tu krajinu obyvali jeho pribuzni. Pravda, poutniky spis zajimali tvorove, kteri by se podobali jim samotnym. V tom jim ale nestvura pomoct nemohla. Peclive oddelovala dve sorty zivocichu — kdesi daleko ziji „bezvlasi lide“, kteri se s nimi deli o cukr a dokonce je naucili sazet obili, a ti druzi lovi „lidi“ a ti potom beze stopy mizi. Obzvlast peclive bylo podotknuto, ze tyto dve skupiny se nikdy nemichaji.
Zadne podstatne vyvody pro dalsi pout se z techto informaci udelat nedaly. Ti, co davali „lidem“ cukr, mohli poutniky bezproblemove zabit, a ti druzi mohli byt temi nejprijemnejsimi hostiteli. Proto rozhovor nikterak neprotahovali. Nechali nestvure jeste trochu cukru a jeli dal. Pri svem putovani se citili bezpecni, protoze nestvura je ubezpecila, ze jeho pribuzni nikoho nenapadaji prvni. Kapitan znenadani zesmutnel a piskal si neco opravdu teskneho.
„Vsechno je to moc smutne, Natalko,“ neochotne odpovedel na jeji bezdecnou otazku. „Co se tyce lidi, je to vsechno vice mene-jasne. Ale cim se provinili medove, ze i na ne doslo… Ze pykaji za nase hrichy… To mi povez…“
Poodjel. Houpal se v sedle a tichounce si prozpevoval:
Jeli dlouho, nez narazili na nadherne jezero s piscitymi brehy. Nachazelo se uprostred husteho lesa, prorostleho hustym malinovim. Vynikajici misto na taboreni. Kapitan zpocatku tvrdil, ze opravdove maliny vypadaji uplne jinak, ze jsou cervene a ne modre a take ne tak velike a vubec, ze tvar maji mit uplne jiny. Nicmene Natalie s Olgou znaly prave takove maliny uz od detstvi. Zacaly se jimi cpat po hrstech. Kapitan se k nim pridal az po chvilkovem vahani.
Po obede se rozhodli vykoupat se. Samozrejme, ze dodrzovali vsechna bezpecnostni pravidla. Dlouho hazeli do jezera kameny a parezy. Hloubku zmerili pomoci vetvi. Kapitan potom vystrelil do vody kratkou davku, ale zadna nestvura se na hladine neobjevila. Ostatne velke nestvury v takovych jezerech neziji, zdechly by hladem. Pravda, jsou v cizine, takze kdo vi?
„Jestli mas takovy strach, tak sed na brehu a hlidej nas se samopalem,“ rekla Natalie. „Zenam nevadi, kdyz se na ne divaji chlapi.“
Kapitan oponoval, ze driv tomu bylo presne naopak, takze sedet na strazi nemuze, i kdyz by vlastne proti tomu nic nemel. Natalie zdvihla oboci, ale nerekla nic. Znova se v nem objevila ta podivna smesice drzosti a stydlivosti, ktera tak Natalii pritahovala a mucila svou nemoznosti uhadnout, jestli je Kapitan opravdu typicky priklad muzskeho charakteru Starych, nebo jestli byl vyjimkou. Buh vi proc se ji strasne chtelo tuhle hadanku rozlousknout, avsak pritom se nebyla ochotna zeptat primo.
Natalie o tom premyslela, kdyz shazovala obleceni na hruby zluty pisek, po nemz se strasne krasne chodilo naboso. Myslela na to, i kdyz plavala v sluncem prohrate vode. Najednou se ji zachtelo uvidet na dne poklad, blystici se zlate cise, hromadu duhove zaricich drahokamu a treba i legendarni Valuty, o nichz se nadsene zminuji letopisy, pricemz vubec nenaznacuji, co by to mohlo byt. Natalie mela podezreni, ze to nevedeli ani sami letopisci. Bohuzel, voda byla kalna a na vzdalenost ctyr loktu uz nebylo nic videt. Jeji pratele, ktere nebylo za krovim videt, na ni zavolali. Odpovedela hlasite a s radosti. Namirila si to ke stredu jezera. Silene se ji nechtelo vylezat z vody. Kdy se naskytne zase takova prilezitost?
A vtom uvidela poklad. Opravdovy a skutecny poklad. Na druhem brehu se v mechu blyskaly ohromne drahokamy, velke jako lesni orechy. Modry, zluty, rudy… Natalie zamrkala a zatrepala hlavou. Drahokamy nezmizely, zarily, vrhaly pablesky, drazdily a pritahovaly. Natalie doplavala az k samemu brehu. Nohama dosahla na dno. Zaposlouchala se. Uplne ticho. Z druhe strany je sem slyset klidny rozhovor, ktery mezi sebou vedou Kapitan a Olga. Zvuky se nad vodou nesou daleko. Vylezla na breh, udelala tri kroky a naklonila se k drahokamum. Odhrnula si z tvare mokre vlasy. Narovnala se a prohlizela si barevne kameny na dlani. Jako kdyby svitily zevnitr. Prece jen vsechny legendy nelzou. Existuji poklady. Mela jenom jeden problem: Kam ma nahy clovek schovat drahokamy? Plavat jenom jednou rukou? To neni dvakrat pohodlne. A obchazet jezero po brehu?
Natalie chvili premyslela, a pak si je vsunula do ust. Uspokojena svym duvtipem se otocila k vode.
Cosi tezkeho a tvrdeho ji dopadlo na hlavu. Zaclonilo slunecni svetlo, bleskurychle sklouzlo po bocich. Pritisklo ruce k telu. Za okamzik se Natalie ocitla spoutana v tesnem vaku. Pak ji podrazili nohy uderem do podkoleni, zdvihli a pustili se skrz krovi. Citila jak do pytle busi vetvicky.
Vztekle se zacala zmitat, ale unosci svirali pytel pevne a sikovne. Drzeli Natalii pod koleny a rameny, takze se nemohla uvolnit. Proklate kameny ji stale znesnadnovaly dychani a znemoznovaly volat o pomoc. Vytlacila je jazykem ven a pokusila se vykriknout. Okamzite se jedna ruka presunula na usta a tim jeji pokus skoncil. Beh pokracoval. Viditelne ji chytili lide a ne zadne nestvury. Natalie se zmitala, zkousela kricet, tentokrat uz jenom z cire tvrdohlavosti. Vedela, ze nema sanci, ze jeji pratele na druhem brehu se vzpamatuji prilis pozde. A nez si vyjasni, co se stalo, nez se pusti kolem jezera a nasadi Horna na stopu… At se na to divala z kterekoli strany, vypadalo to s ni blede. Diky vzteku. ani nemela prilis velky strach. V behu ji omotavali hrubym provazem, ktery se ji nemilosrdne zarezaval do tela.
Pytel vyletl vzhuru. Hodili ji na cosi ziveho, tepleho, co sebou cukalo a pachlo konem. Zazvonil postroj, nekdo vyskocil do sedla, pritiskl pytel koleny ke konske siji. Zaznela konska kopyta. Podle zvuku odhadovala, ze koni by mohlo byt pet nebo sest.
Trysk byl sileny. S Natalii to hazelo, prevalovala se, dostavala rany od konskeho hrbetu. Dusila se. Zadostive lapala po dechu, ale ani nahodou nebyla schopna poradne se nadychnout. Mokre vlasy ji lezly do pusy a do oci. Jezdci hvizdali, porvavali a hykali nadsenim, Viditelne se citili v bezpeci. Podle dusotu kopyt Natalie pochopila, ze jedou po otevrenem prostranstvi. V lese se tak rychle jet neda.
Brzy ztratila predstavu o casu. Pred ocima ji vybuchovaly barevne skvrny, vedomi se ji kalilo. Nemela cas byt vystrasena. Veskere jeji snazeni smerovalo k tomu, aby se neudusila. Desivy trysk se postupne zmenil v normalni klus. Jezdci kamsi pospichali, ale nebyl to sebevrazedny zedny spech. Natalie se Ve chvilich, kdy nebyla na hranici bezvedomi, snazila odhadnout, co ji ceka. Samozrejme, ze ji nic kloudneho nenapadlo, vsechny myslenky ji z hlavy vytrasla jizda.
Nakonec kone zpomalili a zastavili. Rozvazali provaz a postavili Natalii na zem. Pytel se zacal posunovat nahoru. Vztekle sebou zmitala a pomahala jim tak, aby ho sundali rychleji. Zamhourila oci pred naporem zariveho slunce. Kolem ni se rozlehl rehot. Pomalu otevrela oci. Stala naha a rozcuchana v kruhu mohutnych, cerne odenych muzu. Na leve strane hrudi meli jakesi zlate znacky. Zapotacela se, protoze se ji zvedal zaludek. Zle po nich strelila
