oparu lehke mlhy napric rekou Tum, ktera oddelovala Stastnou Imperii od nici zeme. Natalie stala u zabradli a divala se do kalne vody. Obcas z ni vystrcili tlamy zubati dravi karasi, zakousli se do tlustych tramu a odhryzavali stepiny. Pokouseli se zachytit svymi drapatymi tlapkami okraje voru a vylezt nahoru. Nedarilo se jim to a padali zpatky do kalnych sedych vln.
„Ta-a-a-k decka moje, e-ej uchnem,“ rvaly protahle prevoznice podle starych zvyku, „E-ej uchnem, sama pojede!“
„Nemohli bychom se smirit, Natalko?“ Kapitan k ni nehlucne dosel. Byl uz ve svem obvyklem obleceni a brneni.
Prevoznice si ho zvedave prohlizely.
„Vzdyt jsme se nepohadali,“ odpovedela Natalie a snazila se, aby jeji hlas znel pokud mozno co nejlhostejneji.
Olga postavala opodal a starala se o kone.
„Ta belovlasa kocicka mi muze byt ukradena, takze…“
„Hele, prepadli me. Neudrzel jsem se. Zmenime ortel smrti na zkusebni dobu?“ jeho veseli, prave tak jako jeji lhostejnost, bylo trochu hrane. „Natalko… „
„To staci,“ rekla Natalie a odvratila se. „Nejsem tvoje chuva. A jestli mas v palici nejake pitomosti, tak ti radim, aby sis uvedomil, ze to jsou hlouposti. Jsem rytirka a ne kocicka s prstynky. To je vsechno! Jsme znova na ceste.“
Kapitan pokrcil rameny, namiril si to ke konim a prozpevoval si:
Breh se blizil. Vypadal uplne stejne, jako ten, ktery opustili. Stejna trava, stejne stromy, stejne slunce. Ale breh byl presto cizi. Predtim jenom sjizdeli z Hlavni silnice. V kteremkoli okamziku se na ni mohli vratit. Ted je cekalo uplne neznamo. Jestli byla pravda jenom desetina toho, co napsali kronikari…
„Boze,“ rekl Kapitan, „ja bych si dal pivo. Do ruky tlustou knizku, na video bych se koukl…“
„Na video jsem se divala,“ nevydrzela Natalie.
„Coze?“ okamzite zapomnel na predchazejici rozmluvu.
„Mame takovou ceremonii,“ rekla Natalie.
„To neni mozne,“ zvedave se k ni posunul.
„Slechticny, ktere dosahnou plnoletosti a chteji se stat rytirkami, odvedou do sklepa. Tam nejstarsi z rodu sunda prikryvku ze sklenene koule. Do ni se ma koukat. Vypravi se, ze ten, kdo je pod ochranou bohu, uvnitr uvidi silene obrazy,“ Natalie si smutne povzdychla. „Nevidela jsem nic, Skoda. Ani jsem neslysela, ze by nekdo z mych znamych neco videl. Vase ceremonie s videem probihala jinak?“
Kapitan se misto odpovedi rozchechtal, az se kone zacali plasit a dupat po brevnech voru. Olga visela na uzdach a Natalie se nastvane odvratila. Bylo ji jasne, ze se opet zesmesnila. U Starych urcite tahle ceremonie probihala uplne jinak.
Bylo by smesne myslet si, ze vojaci neznamych narodu a nestvury se na ne vrhnou okamzite, jak slezou z voru. Nic se nestalo. Jeli v poklidu, mijeli lesiky. Cesty tu neexistovaly. Kapitan diky kompasu udrzoval staly smer a vrcel, ze by dzinum i dusi prodal za poradnou mapu. Hlasite se podivoval, jak se vlastne mohl trefit tam kam potreboval, takovy Quentin Durward nebo Ivanhoe a vsichni ostatni. Natalie se pozeptala, jestli jsou to jeho kamaradi nebo slavni rytiri Starych. Tentokrat se nesmal, ale Natalie prece jen pochopila, ze zase slapla vedle. Propriste se zarekla, ze uz se na nic nebude ptat.
Horn se najednou zacal chovat podivne. Pobihal a cenichal u zeme, vrcel a cenil tesaky. Nakonec se zacal schovavat mezi nohami koni, takze se jen tak tak nedostal pod jejich kopyta. Kapitan, uz davno vazny, si prevesil samopal na prsa. Zeptal se:
„Vite co se deje?“
„Nevypada to na zvirata,“ rekla Natalie a obe zalozily sipy na tetivy. Horn knucel a nenechal se odehnat od koni. Kapitan zamiril dalekohled na nejblizsi houstinu. Byla docela husta. Odplivl si a pak rekl:
„Neco tam je, pani me. Musime si to proverit.“
Kone sli krokem. Strihali usima a ustrasene frkali. Horn se plizil uplne vzadu, a to se doma nebal ani lesnich jesteru.
„Hele,“ vykrikl Kapitan, „to je ono!“
Zamiril samopal, ale pak ho v rozpacich zase nechal klesnout. Ohledl se a pokrcil rameny.
„Tedy, abych tak nejak…“
Olga zapistela. Kone zacali couvat.
Na otevrene misto vylezlo dvounohe obrisko a lamalo pri tom vetve. Bylo to vyssi, nez kterykoli clovek. Tvor zarostly ridkymi kudrnatymi chlupy, skrz ktere prosvitala ruzova kuze. Boky melo omotane kusem platna. Slo kolebavym krokem. Nehty na bosych nohach melo hodne dlouhe. Rukama si tvor pridrzoval na rameni mohutny kyj. Jeho tvar byla neskutecna smeska lidske tvare a zvireci tlamy. Byla protazena kupredu a trcely z ni tesaky. Pohled, ktery upiral na lidi, byl rozumny. Zastavil se a lehce se pohupoval na patach. Hluse brucel. Horn zacal hystericky stekat.
„Mam to zastrelit?“ zeptal se Kapitan a nebylo jasne, jestli se pta Natalie nebo sam sebe. „Neco se mi tady nezda… Hergot, komu je to podobne?“
Natalie necitila strach. Proste zirala a snazila se uklidnit Rosinanta tim, ze ho hladila po hrive.
„Ne,“ rekla nakonec.
Olga zezadu vykrikla neco nesrozumitelneho. Pro boj nemeli duvod.
Stacil by nejaky vykrik, rana, vyhruzne gesto, ale niceho podobneho se nedockali. Nestvura stala jako vrostla do zeme. Nakonec to Kapitan nevydrzel a vykrikl:
„Hele strejcku, ty tady zdvihas zavoru, nebo co?“
Potvora rozevrela tlamu a chraptive se zeptala:
„Cukr nemas?“
Natalie malem prekvapenim pustila tetivu. Kapitan sebou taky cukl, ale ovladl se a odpovedel, jako by se nic nestalo:
„Cukr mam.“
„Cukr dat, pak se neprat. Prat se, cukr nedavat.“
„To je logicke,“ rekl Kapitan. „Moje se prat nechce, moje bude davat tva baba cukr. Jo?“
Nestvura ledabyle shodila z ramene dubisko. Zpusobilo takovou ranu, az se zem otrasla. Obr se nebojacne vydal k poutnikum. Nejpodivnejsi bylo, ze kone sice frkali a tancovali, ale jinak se vcelku chovali docela klidne. Potvora natahla tlapu a zachraptela:
„Cukr dat!“
Kapitan se neotocil, nastavil vsak dozadu levou ruku. Natalie spesne rozvazala reminky vaku s jidlem. Vytahla vacek s cukrem a vsunula ho Kapitanovi do ruky. Dva velke kousky se premistily k nestvure. Strcila je do tlamy a spokojene zamlaskala. Potom sebou pleskla do travy tak necekane, jako kdyby ji nekdo podrazil nohy. Placla nekolikrat prackou do zeme:
„I vy sedet.“
Natalie se k tomu nemohla odhodlat, ale Kapitan se klidne zeptal: „Kdo zustane na strazi?“
„Vite, na koni budu klidnejsi,“rekla Olga.
„Tak sed a divej se kolem,“ Kapitan seskocil s kone, sedl si na zem k nestvure. Nebyl ani daleko, ani blizko. Zapalil si cigaretu a zeptal se: „Hlidas tady, Medo?“
„Zit tady,“ kyvla hlavou nestvura. „Baba zit, decka zit. Obili sazet, maso lovit.“
Natalie se nakonec take odhodlala slezt s kone. Zastavila se vsak opodal.
